ECLI:CZ:US:2005:4.US.405.04
sp. zn. IV. ÚS 405/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové - ze dne 18. července 2005 sp. zn. IV. ÚS 405/04 ve věci ústavní stížnosti K. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 8. 2004 č. j. 12 Co 998/2003-179, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2004 se K. F. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 8. 2004 č. j. 12 Co 998/2003-179, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2003 č. j. 12 C 203/2002-129. Posledně uvedeným usnesením okresní soud zastavil řízení co do částky 56 700 Kč pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") a z důvodu dle §159a odst. 5 o. s. ř., neboť v zahájeném řízení měla být projednávána věc, která již byla jednou pravomocně rozhodnuta, a jednalo se tak o překážku věci rozsouzené.
Stěžovatel tvrdí, že v řízení o odvolání proti usnesení okresního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že postupem odvolacího soudu mu byla odňata možnost jednat a hájit se u nestranného a nezávislého soudu. K důvodům uvedl, že sám právnické vzdělání nemá, jeho zastoupení bylo zrušeno a nevěděl, že odvolání nesplňuje zákonné podmínky. Se zastavením řízení nesouhlasí a má za to, že jeho odvolání mělo být projednáno. Je přesvědčen, že odvolání má stanovené náležitosti, je v něm uvedeno, kterému soudu je určeno, je označen žalobce i žalovaný, které věci se týká, je datováno a podepsáno. Odvoláním sledoval to, aby odvolací soud usnesení okresního soudu, který nesprávně rozhodl o zastavení řízení, změnil.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 12 C 203/2002, připojil vlastní spis sp. zn. IV. ÚS 468/03 (pozn. red.: týkající se jiné stěžovatelovy věci ukončené nepublikovaným usnesením) a poté, co se seznámil s jejich obsahem, s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel se dovolává práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny a tvrdí, že postupem odvolacího soudu mu byla odňata možnost jednat a hájit se u nestranného a nezávislého soudu. Jinak řečeno, bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, byť ve fázi uplatnění opravného prostředku.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 12 C 203/2002 Ústavní soud zjistil (stejně jako před ním odvolací soud), že okresní soud usnesením ze dne 5. 11. 2003 prostřednictvím právního zástupce vyzval stěžovatele k doplnění podaného odvolání, přičemž jej podrobně instruoval o tom, jakým způsobem je opravu a doplnění potřeba provést, a připojil poučení o sankci pro případ neodstranění vad odvolání podle §43 odst. 2 a §211 o. s. ř. Přes poučení však stěžovatel vady svého odvolání neodstranil. Za takového stavu věci se však dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatel nemůže úspěšně domáhat namítaného zásahu do ústavně zakotvených procesních práv. Pokud poukázal na čl. 36 Listiny, je třeba vzít v úvahu, že citovaný článek v odstavci 1 stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především zákonný postup upravený zejména v ustanovení §205 o. s. ř. týkajícím se náležitostí odvolání. Tento zákonný postup stěžovatel dle přesvědčení Ústavního soudu nerespektoval, a tudíž musí po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cesty uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být (a zpravidla též bývá) předmětem různých omezení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svojí podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že je zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo. Ústavní soud je přesvědčen, že stávající zákonná úprava obsažená v občanském soudním řádu uvedeným ústavním požadavkům vyhovuje.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatel mj. uvedl, že "jeho zastoupení bylo zrušeno a nevěděl, že odvolání nesplňuje zákonné podmínky". K tomuto tvrzení stěžovatele považuje Ústavní soud za nezbytné závěrem uvést následující.
Z vyžádaného spisu okresního soudu vyplývá, že dohoda o poskytování právních služeb (č. l. 135) byla mezi stěžovatelem a advokátem JUDr. V. K. uzavřena dne 30. 5. 2003, a to zřejmě na základě rozhodnutí České advokátní komory (dále "ČAK") ze dne 18. 11. 2003, vydaného podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Zda a jakým způsobem tato dohoda zanikla, ze spisu nevyplývá; stejně tak není ze spisu patrno, že by došlo k odvolání či výpovědi plné moci, kterou stěžovatel JUDr. K. dne 30. 5. 2003 udělil. V dopise doručeném okresnímu soudu dne 24. 11. 2003 (č. l. 140-141) advokát pouze uvedl, že sdělením ČAK ze dne 18. 11. 2003 se jeho určení advokátem ruší. Z faktického jednání účastníků civilního sporu a obecných soudů v následujícím období pak lze dovodit jejich přesvědčení, že stěžovatel přestal být právně zastoupen advokátem právě uvedeným sdělením ČAK. Ústavní soud je ovšem toho názoru, že samotné sdělení ČAK o zrušení předchozího určení advokátem není právní skutečností, jež by sama o sobě působila zánik zastoupení, jakož i zánik smlouvy o poskytování právní pomoci. Pokud určení podle §18 odst. 2 zákona o advokacii zakládá pro advokáta ve vztahu ke klientovi kontraktační povinnost k uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci, zrušení takového určení zakládá pouze titul k odstoupení od smlouvy a k výpovědi udělené plné moci; jinak řečeno neruší tuto smlouvu samotnou ani tím neruší existující zastoupení (srov. též ustanovení §28 odst. 2 o. s. ř., podle kterého odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny). Ústavní soud připomíná, že i v případě odstoupení od smlouvy je advokát povinen postupovat v souladu se zákonnými pokyny danými ustanovením §20 odst. 4 zákona o advokacii.
Ze spisu dále plyne, že blanketní odvolání stěžovatele ze dne 3. 11. 2003 (č. l. 131) proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2003 koncipoval advokát s tím, že následně bude rozvedeno a zdůvodněno do 14 dnů po poradě s klientem. Advokát byl navíc okresním soudem přímo vyzván k odstranění vad podání ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy, tj. od 7. 11. 2003 (č. l. 133). Přes uvedené skutečnosti však advokát vady odvolání neodstranil a tím dle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nedodržel svoji zákonnou povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta. I kdyby totiž po sdělení ČAK ze dne 18. 11. 2003 o zrušení dřívějšího určení advokátem odstoupil od smlouvy o poskytování prvních služeb, byl by povinen dále postupovat podle §20 odst. 4 zákona o advokacii, tj. po dobu 15 dnů od zániku právního zastoupení zejména učinit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu, ledaže by se ve smyslu citovaného ustanovení s klientem dohodl jinak, případně by klient učinil jiné opatření či sdělil, že na splnění této povinnosti netrvá. Tuto povinnost lze dovodit i z čl. 8 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č. 1/1997, o pravidlech profesionální etiky a pravidlech soutěže advokátů. Ze spisu totiž jasně plyne, že stěžovatelovou vůlí bylo podat proti usnesení o zastavení řízení včas řádné odvolání a že tato vůle nebyla respektována.
Z výše uvedeného vyplývá, že příčinou, proč bylo stěžovatelovo odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2003 odmítnuto, byl způsob, jakým mu byla jeho tehdejším advokátem poskytnuta právní pomoc. Za těchto okolností je nutno na ústavní stížnost pohlížet jako zjevně neopodstatněnou, neboť k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nedošlo rozhodnutím soudů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.