ECLI:CZ:US:2005:4.US.409.04
sp. zn. IV. ÚS 409/04
Usnesení
IV.ÚS 409/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Nemocnice Kolín, sídlem Žižkova 146, Kolín III, zastoupené JUDr. J. M., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 4 C 2/2004, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 23 Co 379/2004, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §46 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění, a to v rozsahu "nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.", takto:
I. Ústavní stížnost se o d m í t á.
II. Návrh na zrušení části ustanovení §46 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., Zákoník práce, v platném znění, a to v rozsahu "nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.", se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně bylo určeno, že výpověď daná stěžovatelkou zaměstnanci (nyní vedlejšímu účastníkovi) MUDr. K. B. je neplatná, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru byla dána po uplynutí jednoleté objektivní lhůty vyplývající z ust. §46 odst. 3 Zákoníku práce. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen, když tento soud dospěl v odvolacím řízení ke stejnému právnímu názoru.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že výpovědí z pracovního poměru reagovala na zjištění Územní znalecké komise pro Středočeský kraj při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze ze dne 10. 8. 2003. Předmětem šetření komise bylo úmrtí pacienta v Nemocnici Kolín. Na léčbě tohoto pacienta se podílela celá řada lékařů z různých oddělení nemocnice a bez odborného posudku nebylo dobře možno rozhodnout o tom, kdo za úmrtí pacienta nese rozhodující vinu. Pacient utrpěl úraz dne 19. 6. 2001 a léčení probíhalo do 22. 6. 2001, kdy pacient zemřel. Zpráva znalecké komise však byla nemocnici doručena až 29. 8. 2003, tedy více než po dvou letech od doby, ve které byl pacient v kolínské nemocnici léčen. Stěžovatelka připouští, že také Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku vyjádřil přesvědčení, že situace zaměstnavatele je v takovém případě velmi složitá, neboť musí ve lhůtě jednoho roku jednání zaměstnance vyhodnotit a přijmout opatření tak, aby v případě napadení výpovědi žalobou svůj postup vůči zaměstnanci před soudem obhájil. Uzavřel však, že přes probíhající šetření může zaměstnavatel přesto výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dát a nečekat až na výsledky šetření. Stěžovatelka namítá, že tento názor nepostihuje zvláštnosti jejího případu, kdy se na léčbě podílelo více lékařů, a teprve na základě posudku bylo lze objektivně rozhodnout, kdo při léčbě pacienta zásadním způsobem porušil své povinnosti. Teprve z posudku stěžovatelka zjistila, který konkrétní lékař za úmrtí pacienta odpovídá.
Podle stěžovatelky je proto zcela zřejmé, že nemohla v zákonné objektivní lhůtě jednoho roku vyhodnotit úmrtí pacienta a rozhodnout, kdo za toto úmrtí odpovídá a jakým způsobem. Nemohla proto také na hrubé porušení pracovní kázně ze strany vedlejšího účastníka v jednoleté lhůtě reagovat.
Stěžovatelka se proto domnívá, že názor, k němuž obecné soudy dospěly, a který vyplývá z doslovného výkladu §46 odst. 3 Zákoníku práce, je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků pracovněprávních vztahů. Podle stěžovatelky naprosto znevýhodňuje zaměstnavatele a zabraňuje mu odpovědně reagovat na závažné porušení pracovní kázně zaměstnancem. Ve svých důsledcích je tento názor nespravedlivý a vylučuje jednou provždy postih toho, kdo závažným způsobem porušil zákon.
Stěžovatelka je toho názoru, že oba obecné soudy rozhodly v předmětné věci sice striktně podle zákona, avšak zcela nespravedlivě a v rozporu s logikou věci, když umožňují tomu, kdo zapříčinil smrt pacienta porušením svých povinností, aby dále setrvával v pracovním poměru a podílel se na léčbě jiných pacientů. Z toho hlediska jsou podle stěžovatelky rozhodnutí obecných soudů v rozporu s čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
V souvislosti s ústavní stížností pak stěžovatelka podala rovněž návrh na zrušení ustanovení §46 odst. 3 Zákoníku práce, a to jeho části "nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.". Uvedené zákonné ustanovení podle stěžovatelky znemožňuje zaměstnavateli výkon jeho práv v pracovním poměru právě ve velmi závažných případech, které vyžadují předchozí odborné posouzení.
Na podanou ústavní stížnost reagovaly k výzvě Ústavního soudu Okresní soud v Kolíně a Krajský soud v Praze. Předseda senátu Okresního soudu v Kolíně ve vyjádření odkázal na předchozí vydaná rozhodnutí, se kterými se, jak uvedl, i nadále ztotožňuje. Předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Praze ve svém vyjádření odkázala v celém rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku. Přitom poznamenala, že ústavní stížnost je zaměřena spíše na změnu zákonné úpravy (§46 odst. 3 Zákoníku práce), přičemž s některými argumenty stěžovatelky se lze i ztotožnit. V zásadě jsou však stanovené lhůty dostačující a garantují v tomto směru právní jistotu postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení části právního předpisu, resp. části ustanovení právního předpisu, který byl obecnými soudy v řízení aplikován, zaměřil se nejprve Ústavní soud na stěžovatelčiny argumenty směřující proti ustanovení §46 odst. 3 Zákoníku práce.
Je třeba poznamenat, že stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředložila žádný argument s ústavněprávní relevancí, který by svědčil o tom, že stěžovatelkou zpochybněná právní úprava se ocitá v rozporu s ústavním pořádkem ČR. V této souvislosti jedinou stěžovatelkou uplatněnou námitku, totiž že uvedené ustanovení znemožňuje zaměstnavateli výkon jeho práv v pracovním poměru ve velmi závažných případech jako byl případ stěžovatelky, nelze považovat za argument ústavněprávní povahy, který by navíc svědčil o protiústavnosti ustanovení §46 odst. 3 Zákoníku práce. Taková námitka stěžovatelky spíše vypovídá o tom, že stěžovatelčin případ je případem výjimečným, excesivním, což však samo o sobě nemůže být důvodem pro zrušení právní normy, která upravuje právní vztahy všech subjektů pracovněprávních vztahů bez ohledu na to, jakou činnost v rámci pracovněprávních vztahů vykonávají.
Účelem právní normy je a priori v obecné poloze závazně regulovat sociální realitu a teprve tam, kde samotná metoda právní regulace naráží na "košatý strom života", je třeba právní normu interpretovat a aplikovat na individuální případy, a to tak, aby právní norma aplikovaná na konkrétní situaci nevyvolávala nežádoucí či paradoxní důsledky a aby neporušovala základní práva a svobody jejích adresátů.
Objektivní lhůta jednoho roku, jejímž uplynutím prekluduje právo zaměstnavatele udělit zaměstnanci výpověď pro porušení pracovní kázně, je výrazem principu právní jistoty v právních vztazích. Ústavní soud k tomu poznamenává, že vázání výkonu práva na kombinovaný běh subjektivních a objektivních lhůt je legitimní a nikoliv neobvyklou součástí právní regulace i v jiných oblastech soukromého práva, aniž by jejich existence znamenala narušení zásady rovnosti mezi subjekty soukromého práva. Vždy lze samozřejmě polemizovat s tím, zda zákonodárcem zvolená délka lhůty dostatečně odráží požadavek nastolení právní jistoty v právních vztazích. To však nic nemění na skutečnosti, že samotné omezení práva objektivní lhůtou je legitimní a ústavně konformní součást právní regulace soukromoprávních vztahů.
Lze připustit, že délka objektivní lhůty podle §46 odst. 3 Zákoníku práce se v určitých oborech činnosti, která je činností sofistikovanou a v níž se zpětně velmi obtížně osvědčuje, zda došlo k porušení pracovních povinností a kým, může jevit jako příliš krátká. To může platit zvláště tam, kde zaměstnavatel svou činností sleduje současně naplnění veřejného zájmu a případné pokračující působení zaměstnance, který se dopouští porušení pracovních povinností, ohrožuje nejen zájmy zaměstnavatele, ale i dalších třetích osob.
Tato skutečnost však nesvědčí o protiústavnosti takové úpravy a je případně na zákonodárci, aby vhodnost takové úpravy zvážil. Samotné ustanovení §46 odst. 3 Zákoníku práce proto podle Ústavního soudu nelze prima facie považovat za neústavní, a vzhledem k tomu Ústavní soud návrh na zrušení části tohoto ustanovení odmítl.
Pokud pak obecné soudy v konkrétním případě stěžovatelky aplikovaly ust. §46 odst. 3 Zákoníku práce a vyvodily, že stěžovatelka udělila výpověď po uplynutí jednoroční lhůty, tedy neplatně, nelze takovým rozhodnutím vytýkat protiústavnost a porušení základních práv stěžovatelky.
Lze jistě připustit, že pracovní činnosti zaměstnanců stěžovatelky jsou složitými odbornými činnostmi, u kterých lze velmi obtížně stanovit individuální odpovědnost, což však na druhou stranu nemůže zbavovat stěžovatelku povinnosti učinit takové kroky, aby mohly být vůči konkrétnímu zaměstnanci vyvozeny pracovněprávní důsledky, pokud stěžovatelka považuje za nutné a potřebné takové kroky vyvodit. Argumentace stěžovatelky, podle které jí rozhodnutí obecných soudů zabránila odpovědně reagovat na závažné porušení pracovní kázně, se podle Ústavního soudu minimálně oslabuje ve světle toho, že zpracovávání posudku trvalo více než dva roky, přičemž stěžovatelka ponechala u sebe vedlejšího účastníka po celou tuto dobu působit. Mimo jiné i v tomto konkrétním případě se projevuje požadavek právní jistoty v právních vztazích, kdy je třeba zvažovat právě skutečnost, že vedlejší účastník po dobu tří let od smrti pacienta do udělení výpovědi u stěžovatelky nadále působil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Rovněž pak musel odmítnout návrh na zrušení části ustanovení Zákoníku práce, který stěžovatelka s ústavní stížností spojila a který má ve vztahu k ústavní stížnosti toliko akcesorickou povahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu