ECLI:CZ:US:2005:4.US.418.04
sp. zn. IV. ÚS 418/04
Usnesení
IV.ÚS 418/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. R., zastoupené JUDr. P. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2004, č. j. 28 Cdo 1659/2004-65, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2003, č. j. 11 Cmo 148/2003-50, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003, č.j. 40 Cm 539/98-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 1. 12. 2004 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta její žaloba, jíž se domáhala, aby byla lidovému bytovému družstvu uložena povinnost vymezit bytovou jednotku. Stěžovatelka namítala zásah do svého práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), resp. dotčení na svých "majetkových právech" v důsledku formalismu při interpretaci a aplikaci práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jako členka Lidového bytového družstva Praha 3 a nájemkyně bytu velikosti "2+1" řádně a v zákonné lhůtě (§23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, v platném znění) požádala o převod vlastnictví k předmětnému bytu. Následně byt rozšířila do půdních prostor, a to po dohodě s družstvem a na základě řádného stavebního povolení. Družstvo však učinilo (s účinky od 15. 3. 1996) prohlášení vlastníka budovy (§5 zákona o vlastnictví bytů ve znění platném do 30. 6. 2000, dále jen "prohlášení"), které rozšíření bytu nezohledňuje. Přitom již 24. 5. 1996 se uskutečnilo kolaudační řízení rozšířeného bytu a je tedy zřejmé, že v době podání návrhu na vklad prohlášení do katastru nemovitostí byl byt takřka dokončen. Prohlášení tak neodpovídalo skutečnosti, neboť byt je zde zanesen v původní velikosti. Proto stěžovatelka podala návrh na změnu prohlášení, kdy nejprve v petitu požádala o vymezení nově vzniklé jednotky. Soudy však formalisticky tvrdily, že bytovou jednotku nelze převést, neboť není zahrnuta v prohlášení. Stěžovatelka uvedla, že vrchní soud jí dal za pravdu, když konstatoval, že by se musela nejprve domoci změny prohlášení, protože stěžovatelka se: "žalobou vymezení jednotky, kterého nelze dosáhnout jinak, než změnou prohlášení vlastníka, domáhá." Stěžovatelka odmítla argumenty vrchního a krajského soudu, které namítly, že vyhovění žalobě by vedlo k dotčení práv ostatních vlastníků. V době podání žaloby totiž byla vlastnická situace jiná než v době, kdy rozhodovaly soudy a stěžovatelka by tak byla nucena žalovat 17 dalších subjektů. Jde o přenášení povinnosti původního vlastníka, který vlastnil všechny byty v domě a dosud vlastní i byt, který stěžovatelka nyní užívá. Situaci přitom zavinilo právě družstvo, které může změnit prohlášení a které by mohlo jako partner působit na ostatní vlastníky a přimět je k dohodě, která by změnila pouhý zlomek jejich podílů. Pokud by byla přijata argumentace soudů, že rozhodující je stav právní v době podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, pak by bylo možno dospět k závěru, že byt 2+1 uvedený v prohlášení lze převést do vlastnictví stěžovatelky, neboť tento byt je zapsán v katastru nemovitostí, i když se mezitím změnil na byt 4+1. Nepřijetí této argumentace vede k patové situaci poškozující stěžovatelku.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003 (40 Cm 539/98-35) Ústavní soud zjistil, že městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu ze dne 29. 12. 1998, kterou se domáhala aby byla Lidovému bytovému družstvu Praha 3 uložena povinnost vymezit bytovou jednotku v rozsahu vzniklém její přestavbou. Soud konstatoval, že stěžovatelka, která dne 13. 4. 1995 obdržela od družstva souhlas s rekonstrukcí bytu (z 1+1 na 4+1), výzvou ze dne 20. 3. 1995 vyzvala družstvo k převodu bytu 1+1 do jejího vlastnictví. Dne 14. 2. 1996 požádala družstvo, aby do návrhu smlouvy o převodu bytu zahrnul i nově přičleňované prostory s tím, že nezíská-li tyto prostory do vlastnictví, bude požadovat náhradu škody. Soud konstatoval, že stěžovatelka obdržela stavební povolení k rekonstrukci dne 15. 9. 1995, avšak v průběhu prací učinilo družstvo prohlášení vlastníka budovy, a to v souladu s tehdejším kolaudačním stavem (v odůvodnění se uvádí, že kolaudační rozhodnutí povolující užívání rekonstruovaného bytu bylo vydáno dne 30. 5. 1996 a právní moci nabylo 25. 6. 1996; prohlášení nabylo právních účinků dne 15. 3. 1996). Rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2003 (11 Cmo 148/2003-50) Ústavní soud zjistil, že jím byl potvrzen výše uvedený rozsudek městského soudu. Vrchní soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl městským soudem zjištěn dostatečně, avšak neztotožnil se zcela s jeho právními závěry. Vrchní soud konstatoval, že původní byt skutečně zanikl a zanikla na něj se upínající nájemní smlouva, ale neztotožnil se se závěrem, že nájemní smlouva ze dne 4. 11. 1996 nezaložila nájemní vztah k rozšířenému bytu. Tuto smlouvu považoval za dostatečně určitou. Za rozhodující však považoval skutečnost, že na základě prohlášení již došlo k převodu vlastnictví ostatních bytových jednotek, jejichž vlastníci se stali spoluvlastníky i těch společných prostor, o které stěžovatelka rozšířila původní byt, neboť ke vkladu prohlášení došlo před kolaudací nového bytu. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, obsahující shodnou argumentaci, již uplatnila v ústavní stížnosti.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2004 (28 Cdo 1659/2004-65) Ústavní soud zjistil, že jím bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto jako "neopodstatněné", neboť věc byla vrchním soudem právně posouzena správně. Dovolací soud konstatoval, že pro prohlášení není rozhodující faktický, ale právní stav věci ke dni jeho vydání, tedy k 15. 3. 1996. Kolaudační řízení přitom skončilo až 24. 5. 1996. S přihlédnutím k předmětu řízení, vymezenému žalobními tvrzeními a petitem, nebyly shledány podmínky pro vyhovění žalobě "v dosud uplatněné podobě".
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. R. vyjádřil názor, že z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít k zásahu do stěžovatelčiných základních práv. Vedle odkazu na obsah napadeného usnesení JUDr. R. upozornil, že Nejvyšší soud ČR neodepřel stěžovatelce přístup k soudu, když ve věci rozhodoval meritorně. Důvodem přípustnosti zde však nebyla absence konstantní judikatury dopadající na uvedenou situaci, nýbrž rozdílné důvody, jimiž nalézací a odvolací soud podepřely své formálně shodné výroky (skrytá diformita). Dovolací soud nemohl pominout, že stěžovatelka vytvořila faktický stav přeměny předmětu, k němuž se měla upínat její údajně platná výzva. Apel stěžovatelky akcentující faktický stav, který vytvořila, je v rozporu s kategorickým požadavkem zákona a uznání takové argumentace by vedlo "k bezbřehosti počínání oslovených subjektů v této věci". Podle předsedy senátu zde nejde o projev úzce formálního výkladu zákona, který je členům předmětného senátu vzdálen, avšak obsah žádosti obsažené v ústavní stížnosti přesahuje i limity extenzivního výkladu zákona, jež lze aplikovat v případě ochrany oprávněných zájmů účastníků řízení. Bylo nutno rovněž zohlednit ochranu práv dalších spoluvlastníků.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil i Vrchní soud v Praze, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. M. L. odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Taktéž předseda senátu Městského soudu v Praze JUDr. J. Š. odkázal na odůvodnění rozsudku městského soudu. Vedlejší účastník, Lidové bytové družstvo Praha 3, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Městský soud v Praze konstatoval, že nebyly splněny dvě zákonné podmínky pro převod vlastnictví. Nebyla podána žádost o převod rozšířeného bytu v prekluzívní lhůtě do 30. 6. 1995 a neexistuje ani platná nájemní smlouva. Původní předmět nájmu zanikl a tím zanikla i původní nájemní smlouva a nájemní smlouva ze dne 4. 11. 1996 je údajně neplatná pro zásadní vadu v označení a popisu předmětu pronájmu. Protože tyto podmínky (§23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů) musí být splněny obě, soud žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze uvedl, že převedení bytu do vlastnictví stěžovatelky by vedlo k dotčení v právech jiných vlastníků a v řízení by se rozhodovalo o právním postavení osob, proti nimž žaloba nebyla podána. Proto nemohla být žaloba podle vrchního soudu úspěšná. Na okraj soud poznamenal, že by se stěžovatelka musela domoci změny prohlášení, čímž budou dotčena i práva ostatních...spoluvlastníků nebytových prostorů", avšak v tomto směru nebyla žaloba podána. Obecné soudy konstatovaly v předmětné věci pochybení družstva (srov. str. 5, odst. 2 rozsudku městského soudu), které dalo souhlas s rekonstrukcí, avšak poté vložilo do katastru nemovitostí prohlášení, na základě něhož byly následně změněny mj. spoluvlastnické vztahy ke společným prostorám, jejichž převedení do vlastnictví se stěžovatelka domáhala žalobou, která však proti těmto dotčeným osobám nesměřuje (str. 4 rozsudku vrchního soudu). K námitce stěžovatelky, že je na ni takto přenášena žalobní povinnost, pak poznamenal dovolací soud, že se: "dovolatelka mýlí, pokud v dovolání tvrdí, že učinila veškeré příslušné kroky, které jí zákon č. 72/1994 Sb. ukládá pro převod bytu do jejího vlastnictví, takže na ni nelze přenášet žalobní povinnost na změnu prohlášení vlastníka a rozšiřovat tak okruh žalovaných osob. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, podle něhož žaloba v této věci neodpovídá právnímu stavu plynoucímu z obsahu prohlášení, jež (hodnoceno z hlediska doby, kdy bylo učiněno) založilo právní důsledky nejen pro vlastníka budovy, ale rovněž pro ostatní vlastníky jednotek a spoluvlastníky společných prostor v domě". K těmto závěrům obecných soudů, nevykazujícím znaky libovůle, či extrémního právního formalismu, nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování výhrady a konstatuje, že nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stěžovatelka namítala zásah do svých majetkových práv, avšak její vlastnické právo k bytu rozšířenému nevzniklo. Z právních závěrů uvedených výše však nevyplývá, že by zákon o vlastnictví bytů by mohl založit stěžovatelčino legitimní očekávání, že jí bude na základě žádosti podané po uplynutí prekluzívní lhůty převedeno vlastnictví k bytu rozšířenému. Právo na převod bytu původního nebylo předmětem řízení, avšak Ústavní soud konstatuje, že z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatelka nesplnila podmínky pro převod tohoto, pouze právně, avšak nikoli fakticky, existujícího bytu, a že jí tedy nebude převeden do vlastnictví. Ani v tomto ohledu nemohla být majetková práva stěžovatelky dotčena. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že stěžovatelce samozřejmě nic nebrání, domáhat se na družstvu kompenzace (např. cestou náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení) v důsledku jeho chybného postupu, kdy za situace, kdy mu bylo objektivně známo, že prohlášení vlastníka budovy, jež mělo v úmyslu učinit, bude vycházet z původního stavebního stavu a zároveň poskytlo souhlas s rekonstrukcí. Tuto otázku však budou moci popřípadě řešit obecné soudy v jiném řízení, kde bude moci být vyjasněno, zda družstvo poskytlo souhlas na základě omylu vyvolaného stěžovatelkou, jak bylo tvrzeno v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani práv majetkových. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu