ECLI:CZ:US:2005:4.US.419.04
sp. zn. IV. ÚS 419/04
Usnesení
IV.ÚS 419/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, č.j. 5C 1639/98-162, ze dne 14. 2. 2002, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 172/2002, ze dne 19. 4. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými uvedené soudy částečně vyhověly návrhu Pozemkového fondu ČR (žalobci) na zaplacení dlužného nájemného s příslušenstvím stěžovatelem (žalovaným). Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas s výkladem ustanovení §580 o.z. o započtení obecnými soudy a vyslovuje přesvědčení, že při správné interpretaci uvedeného ustanovení by obecné soudy nutně žalobu Pozemkového fondu zamítly. V nesprávném výkladu předmětného právního ustanovení spatřuje stěžovatel poškození jeho práva na spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 5C 1639/98, Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel byl k žalobě Pozemkového fondu ČR rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, č.j. 5C 1639/98-162, ze dne 14. 2. 2002 zavázán zaplatit na základě smlouvy o nájmu nemovitosti k zemědělskému využití žalobci nájemné 92.553,16 Kč s příslušenstvím. Ke stěžovatelem podanému odvolání se Krajský soud v Brně jako soud odvolací v rozsudku sp. zn. 17 Co 172/2002, ze dne 19. 4. 2004 zcela ztotožnil s právními závěry prvoinstančního soudu a rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku o zaplacení nájemného, přičemž přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení a změnil výši nákladů řízení před soudem I. stupně, jež je žalobce povinen zaplatit stěžovateli.
Stěžovatel podal proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém vyslovil své přesvědčení, že oba obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení §580 o.z. o započtení vzájemných pohledávek. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, v odůvodnění odmítavého usnesení, sp. zn. 28 Cdo 1771/2004, ze dne 23. 9. 2004, konstatoval, že dovolatel nenastolil otázku, která by měla určující význam pro rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, neboť ze skutkového stavu zjištěného prvoinstančním soudem vyplývá, že ohledně dovolatelem v jeho prospěch tvrzené další pohledávky k započtení dovolatel ani neprokázal, že by měl takovou splatnou pohledávku za žalobcem. Dovolatel přitom v odvolání uplatnil pouze odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem prvního stupně. Za takto zjištěného skutkového stavu, jak zdůraznil Nejvyšší soud, dovolatelem nastolená právní otázka posouzení započtení podle §580 o. z. nemůže být relevantní pro rozhodnutí o této věci. V návaznosti na uvedenou argumentaci, když Nejvyšší soud skutkový stav zjištěný prvoinstančním soudem shledal neprokazujícím dovolatelem tvrzenou splatnou pohledávku a dovolatel prvoinstanční rozhodnutí napadl pouze pro nesprávné právní posouzení [§205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.], nemohla být otázka výkladu §580 o.z. relevantní pro právní posouzení dané věci a tedy ani otázkou zásadního právního významu, kterou jako důvod podání dovolání, uvedený v §237 odst. 3, připouští občanský soudní řád, a na něhož v podaném dovolání dovolatel odkázal. S ohledem na uvedené odůvodnění, ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil jednoznačným způsobem k otázkám vztahujícím se k dovoláním napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, proto Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a odmítl ho podle §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí soudů I. a II. stupně. Tato skutečnost je zřejmá i z obsahu plné moci udělené jeho zástupci, především však ze samotného petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.
Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, bylo stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem ČR odmítnuto podle §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř., přičemž se Nejvyšší soud zabýval, jak je patrno z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, i námitkami uváděnými stěžovatelem v ústavní stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání však stěžovatel nenapadl, přestože to byl právě Nejvyšší soud, který se jako poslední v soustavě obecných soudů k jeho námitkám vyjádřil.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svou ustálenou judikaturu (viz např. usnesení IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, s. 331, a nepublikovaná usnesení IV. ÚS 370/05, III. ÚS 215/05 a III. ÚS 79/05), z níž vyplývá, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z přezkumu Ústavním soudem bylo vyloučeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, protože pak by toto zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by bezpochyby odporovalo principu právní jistoty.
Rozhodnutím o dovolání bylo sice stěžovatelem podané dovolání odmítnuto, ale Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatele uváděnými v ústavní stížnosti a vyjádřil k nim své stanovisko. Ačkoliv tedy Nejvyšší soud v daném případě nerozhodl meritorně rozsudkem, jde z hlediska přezkumné činnosti Ústavního soudu o situaci srovnatelnou, a Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci proto nejsou naplněny podmínky nezbytné pro projednání ústavní stížnosti. Posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo dovolání, kdy rozhodnutí o něm - usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1771/2004, stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj