ECLI:CZ:US:2005:4.US.426.04
sp. zn. IV. ÚS 426/04
Usnesení
IV.ÚS 426/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, o ústavní stížnosti Z. D., zastoupeného Mgr. Z. H., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2004, čj. Vol 8/2004-35, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 10.12.2004 a doplněným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11.2.2005, zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že tímto usnesením bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. K zásahu do uvedeného základního práva mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud údajně nepostupoval řádně při rozhodování o stěžovatelově návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidáta do Senátu Parlamentu ČR ve volebním okrsku č. 54.
I.
Ze spisu Nejvyššího správního soudu sp.zn. Vol 8/2004 Ústavní soud zjistil, že dne 21.10.2004 podal stěžovatel tomuto soudu návrh na vyslovení neplatnosti volby kandidáta ve volebním okrsku č. 54 v doplňovacích volbách do Senátu Parlamentu České republiky v roce 2004. Podle stěžovatele nemohl být kandidát na senátora MUDr. M. Š., který vystupoval v rámci předvolební kampaně jako člen strany KDU-ČSL, členem této politické strany, neboť nesplňoval základní podmínku pro členství danou stanovami. Při vstupu do strany a při přijetí nových stanov zamlčel, že existuje důvodné podezření, že byl kandidátem spolupráce s StB v kategorii D. Z ust. §3 odst. 2 platných stanov KDU-ČSL přitom vyplývá, že jejím členem se může stát jen ten, kdo nebyl členem Lidových milicí, StB nebo spolupracovníkem StB. Protože přihláška kandidáta do voleb obsahovala údaj o tom, že se jedná o člena registrované politické strany KDU-ČSL a se jménem této strany bylo jméno kandidáta spojováno v průběhu celé předvolební kampaně a tento údaj byl uveden též na hlasovacích lístcích, uvedl tímto kandidát voliče v doplňovacích volbách v omyl a způsobil takové porušení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky (dále jen "volební zákon"), které mohlo zásadním způsobem ovlivnit výsledky hlasování a tím i volby kandidáta.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10.11.2004, čj. Vol 8/2004-35 návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, že při svém rozhodování vycházel z příslušných ustanovení volebního zákona a Stanov KDU-ČSL schválených sjezdem KDU-ČSL konaným dne 8. a 9.11. 2003 a registrovaných Ministerstvem vnitra pod čj. VS-3826/SDR/1-2001 dne 4.12.2003. Z ust. §87 odst. 5 volebního zákona vyplývá, že soud může vyslovit neplatnost volby kandidáta pokud byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky volby kandidáta. Podle §16 odst. 2 volebního zákona musí volební kampaň probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech zveřejňovány nepravdivé údaje. Podle čl. 3 odst. 2 Stanov KDU-ČSL dochází k přijetí za člena strany na základě písemné přihlášky a prohlášením, že zájemce o členství nebyl kromě jiného členem StB nebo spolupracovníkem StB. Členství v této straně zaniká zjištěním, že prohlášení o této skutečnosti není pravdivé. O zániku členství musí být dotyčný člen příslušným stranickým orgánem písemně vyrozuměn (čl. 4 odst. 3 stanov). Při posuzování čestnosti a poctivosti volební kampaně považuje Nejvyšší správní soud za rozhodující, zda kandidát sám nebo politická strana, na jejíž kandidátní listině kandidoval, zveřejnili nepravdivé údaje, které by voliče uvedly v omyl, což se mělo stát registrací přihlášky k volbám, která byla mimo jiné opatřena údajem, že kandidát je členem KDU-ČSL. Jelikož podle tvrzení navrhovatele mělo ke zveřejnění nepravdivých údajů dojít tímto způsobem, zkoumal Nejvyšší správní soud, zda členství kandidáta existovalo po celou dobu od přihlášení do voleb až do jejich skončení. Vzhledem k tomu, že Stanovy KDU-ČSL nepředpokládají pro zjištění, že členství ve straně zaniklo, žádné formální řízení, ve kterém má k takovému zjištění dojít autoritativním způsobem, bylo nutné, aby soud k takovému objektivnímu nezpochybnitelnému zjištění dospěl sám. V této souvislosti zjistil, že z podkladů, které poskytl Nejvyššímu správnímu soudu navrhovatel, ani z těch, které si soud obstaral sám, nebylo možné objektivně a nezpochybnitelně ověřit, že kandidát vědomě spolupracoval s StB a proto nelze tvrdit, že na základě navrhovatelem uváděných skutečností mohlo dojít k zániku členství tak, jak to Stanovy KDU-ČSL předpokládají. Nejvyšší správní soud též přihlédl k vyjádření KDU-ČSL, ve kterém se potvrzuje nepřetržité trvání členství kandidáta v této politické straně. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že k porušení volebního zákona nedošlo a proto nevyhověl návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidáta a návrh podle §90 s.ř.s. zamítl.
II.
Uvedené usnesení Nejvyšší správního soudu napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v níž uvedl, že Nejvyšší správní soud v řízení o jeho návrhu řádně nehodnotil důkazy předložené stěžovatelem a nezabýval se otázkou, zda nebyly způsobilé naplnit porušení ust. §16 odst. 2 také jiným způsobem. Podle stěžovatele v souzeném případě nebyl Nejvyšší správní soud vázán jen důkazy, které byly předloženy navrhovatelem, ale měl si další důkazy opatřit sám a důvodnost uplatněné neplatnosti volby by neměla spočívat jen ve vymezení provedeném navrhovatelem, ale měla by být mnohem širší. Napadené rozhodnutí není podle stěžovatele předvídatelné, neboť je kontroverzní a vnitřně rozporné. Pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zveřejněné materiály, z nichž měla vyplývat spolupráce kandidáta MUDr. Š. s StB, jsou nepravdivé, měl se zabývat i otázkou, zda i tyto nepravdivé informace nebyly způsobilé porušit §16 odst. 2 volebního zákona. Podle stěžovatele totiž bylo možné, že voliči - jsouce ovlivněni těmito nepravdivými informacemi - se snažili pomoci slabšímu, jenž byl těmito informacemi poškozen, čímž mohlo být zasaženo do regulérnosti voleb. Svým postupem měl Nejvyšší správní soud porušit stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Nejvyšší správní soud ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 4.3.2005, poukázal na to, že stěžovatel se v ústavní stížnosti pokusil dovodit porušení práva na spravedlivý proces. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je toto právo procesní garancí toho, aby byla poskytnuta spravedlivá ochrana porušeným nebo ohroženým subjektivním právům, které jsou předmětem řízení. Právo na spravedlivý proces se proto vždy vztahuje k jiným subjektivním právům. Stěžovatel svůj návrh na neplatnost volby odůvodnil tvrzením, že kandidát nebyl v okamžiku voleb členem KDU-ČSL, čímž uvedl voliče v doplňovacích volbách v omyl a způsobil tím takové porušení volebního zákona, které mohlo zásadním způsobem ovlivnit výsledky hlasování i výsledky volby kandidáta. Touto námitkou se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval a dospěl k závěru, že nebylo možné objektivně a nezpochybnitelně ověřit, že kandidát vědomě spolupracoval s StB, a proto nelze ani tvrdit, že by z tohoto důvodu mohlo dojít k zániku jeho členství v KDU-ČSL. Potřeba provádění dalšího dokazování přitom v řízení najevo nevyplynula. Nejvyšší správní soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
III.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Mezi předpoklady toho, aby Nejvyšší správní soud mohl vyhovět návrhu na neplatnost volby kandidáta podle ustanovení §87 volebního zákona patří nejen zjištěná nezákonnost a vztah mezi touto nezákonností a zvolením kandidáta, jehož zvolení je napadeno, ale i zásadní intenzita této nezákonnosti, která musí v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat, že pokud by k takovému jednání nedošlo, nebyl by kandidát zřejmě vůbec zvolen.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na závěry učiněné v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 73/04, ze kterých vyplývá, že pokud volební zákon hovoří o požadavku čestného a poctivého vedení volební kampaně, má tím na mysli to, co se dříve označovalo jako čistota voleb (srov. §56 odst. 1 zákona č. 75/1919 Sb., řád volební v obcích republiky Československé). Tomu odpovídá i zákonná úprava volebního soudnictví a ověřování voleb. Za zásadní pak považuje senát Ústavního soudu v souvislostech posuzovaného případu závěr uvedeného pléna, že pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k vyvrácení zákonnosti voleb je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. Rozhodující je pravděpodobnost vlivu volební vady nebo volebního deliktu (§177 tr. z., §16 odst. 5 a 7 volebního zákona) na volební výsledek v konkrétních volbách s konkrétními voliči. Pouhá abstraktní možná příčinná souvislost nedostačuje.
Z uvedeného pak vyplývá, že Nejvyšší správní soud, pokud se zabývá návrhem na vyslovení neplatnosti volby kandidáta podle §87 odst. 5 volebního zákona, neshromažďuje jakékoli důkazy a nezkoumá porušení ustanovení volebního zákona ze všech možných hledisek, ale při svém rozhodování vychází z důkazů nabídnutých navrhovatelem a jeho tvrzení o způsobu porušení volebního zákona.
V posuzovaném případě jde o střet základního práva jednotlivce na spravedlivý proces se základními postuláty právního státu. Ústavní stížnost směřuje proti procesu, ve kterém Nejvyšší správní soud rozhodoval a který podle stěžovatele nebyl v souladu s uvedeným ústavním principem. Článek 36 Listiny i článek 6 Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel v daných souvislostech namítal, zakotvují právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci senát Ústavního soudu neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo mu bráněno, aby se obrátil s návrhem na vyslovení neplatnosti volby určitého kandidáta na příslušný soud, který zákonem předepsaným způsobem jeho návrh přezkoumal a své rozhodnutí odůvodnil. To, že se závěrem Nejvyššího správního soudu stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat tvrzené porušení ústavních práv či svobod. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Jak bylo zjištěno, Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé dílu čtvrtého zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě zkoumal Stanovy KDU-ČSL s ohledem na to, zda podle nich zaniklo členství konkrétní osoby v této politické straně dokonce nad rámec svých povinností. Otázka členství je vnitřní záležitost politické strany samotné, kterou mohou řešit jen orgány strany. Soud má v případě pochybností o členství nějaké osoby ve straně možnost se obrátit na orgány strany z příslušným dotazem a ze stanoviska těchto orgánů vycházet. Zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách, připouští soudní ingerenci do činnosti politických stran jen zcela výjimečně a v přesně stanovených případech (§16a cit. zákona). Posuzování členství k takovým případům nepatří. V posuzovaném případě se mohl Nejvyšší správní soud spokojit s vyjádřením Předsednictva KDU-ČSL o existenci členství MUDr. M. Š. v době voleb ve straně. Je však zároveň třeba konstatovat, že uvedený postup neměl v konečném důsledku vliv na výsledné rozhodnutí a nelze jej ani považovat za porušení principu spravedlivého procesu.
Jen na okraj Ústavní soud podotýká, že právní názor, na kterém je budována ústavní stížnost je velmi problematický. Z uvedené stěžovatelovy argumentace totiž vyplývá, že:
1. pokud by tvrzení o spolupráci kandidáta s StB bylo pravdivé, nebyl by kandidát členem KDU-ČSL a v rámci předvolební kampaně by byl porušen volební zákon uvedením nepravdivé informace,
2. pokud by uvedené tvrzení bylo nepravdivé, opět by tato skutečnost ovlivnila (formou jakéhosi soucitu s nevinným člověkem) volby nepřípustným způsobem.
V žádném případě by tedy podle stěžovatele nemohl být kandidát řádně zvolen. Pouhé publikování podobné neověřené informace by tak ve svém důsledku vždy znamenalo nemožnost zvolení kandidáta a tím zásah do základních principů demokratického státu.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2004, čj. Vol 8/2004-35, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Táňa Jůzová