ECLI:CZ:US:2005:4.US.448.05
sp. zn. IV. ÚS 448/05
Usnesení
IV. ÚS 448/05
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti AUTO TRIO, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem Sladkovského 916/7, 288 02 Nymburk, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem, AK Palackého 115/27, 288 02 Nymburk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2005, č. j. 6 Afs 15/2004-95, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, č. j. 38 Ca 544/2001-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") soudy neposkytly stěžovatelce ochranu jejích práv, když místo nezávislého přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí převzaly argumentaci správních orgánů a vytvořily svým výkladem nový, v zákoně neuvedený, případ stanovení vstupní ceny pro odpisování. Dále také mělo být zasaženo stěžovatelčino právo zakotvené v článku 2 odst. 2 Ústavy a v článku 2 odst. 3 Listiny ve spojení s článkem 11 odst. 5 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 544/2001, z něhož zjistil tyto skutečnosti. Stěžovatelka ke dni 31. 12. 1999 zaúčtovala vklad sítě televizního kabelového rozvodu jako navýšení svého základního kapitálu nepeněžitým vkladem společnosti LICA, s. r.o., oceněným znaleckým posudkem na částku 8.747.000,- Kč; vkladatel síť pořídil úplatně za 2.280.000,- Kč a nezapočal z ní odepisovat. Následně došlo ke zhodnocení vkladu na 9.630.528,88,- Kč a stěžovatelka síť prodala za 11.000.000,- Kč, přičemž rozdíl přiznala ke zdanění. Finanční úřad v Nymburku vydal dne 6. 2. 2001 dodatečný platební výměr č. 1010000008, neboť za základ daně považoval částku 7.777.000,- Kč, když za vstupní cenu pokládal cenu, za niž vkladatel vklad nabyl (2.280.000,- Kč), zvýšenou o technické zhodnocení vkladu (celkem 3.163.528,88,- Kč). Finanční ředitelství v Praze stěžovatelčino odvolání rozhodnutím ze dne 12. 9. 2001, č. j. 7276/01-120, zamítlo. Žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 1. 11. 2001 se stěžovatelka domáhala zrušení obou rozhodnutí správních orgánů. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2003, č. j. 38 Ca 544/2001-50, žalobu zamítl. Soud vyšel z toho, že zůstatková cena hmotného majetku je také výdajem podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, přičemž podle ustanovení §29 odst. 2 cit. zákona se za zůstatkovou cenu považuje rozdíl mezi vstupní cenou hmotného majetku a celkovou výší odpisů z tohoto majetku; pokud však původní vlastník nezapočal odpisování, je pak podle ustanovení §29 odst. 1 in fine cit. zákona u nabyvatele vstupní cenou hmotného majetku vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval. Z tohoto důvodu je třeba pro stanovení zůstatkové ceny vycházet ze vstupní ceny hmotného majetku ve výši 2.280.000,- Kč, tedy ze vstupní ceny, z níž by uplatňoval odpisy vkladatel. V podané kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že vkladatel nemohl z vkladu odpisovat, a proto na ni nedopadá výše citované ustanovení o způsobu určení vstupní ceny, ale bylo nutno využít reprodukční pořizovací ceny podle ustanovení §29 odst. 1 písm. d) cit. zákona. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2005, č. j. 6 Afs 15/2004-95, stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem prvostupňového soudu a dodal, že nezapočetí odpisování původním vlastníkem je podle ustanovení §29 odst. 1 cit. zákona objektivním stavem, na němž nemohou ničeho změnit pohnutky původního vlastníka, jež jej k nezapočetí odpisování vedly, ani skutečnost, že původní vlastník odpisovat nezapočal z toho důvodu, že tak ve skutečnosti učinit ani nemohl.
Stěžovatelka je názoru, že výše uvedený výklad ustanovení §29 odst. 1 in fine zákona o daních z příjmů podaný Nejvyšším správním soudem není správný, čímž činí napadené rozhodnutí nezákonným a stojícím v rozporu s ústavními principy. Uvedený text se jednoznačně vztahuje na poplatníka, který odpisy uplatnil nebo nezačal odpisování, ač tak učinit mohl, protože pro případ, že původní vlastník odpisy uplatnit nesměl, nedávají slova "nezapočal odpisování" smysl, jelikož započít něco lze pouze v případě, že "to" smíme uplatnit, a proto toto ustanovení nelze použít na stěžovatelčin případ. Nejvyšší správní soud vytrhl jedno zákonné ustanovení z kontextu a výkladem vytvořil novou, v zákoně neuvedenou, podmínku "vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisoval, kdyby tak činit mohl a kdyby tak také ve skutečnosti činil". Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že bylo třeba jako daňově uznatelný výdaj použít reprodukční pořizovací cenu televizní kabelové sítě určenou znaleckým posudkem.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zastává názor, že ve stěžovatelčině případě nedošlo ze strany soudu k nepřípustnému rozšiřujícímu výkladu příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů. Soud pouze nepřevzal argumentaci finančních úřadů, s námitkami žaloby se vypořádal a uvedl svůj právní názor. Odlišný právní názor soudu od názoru stěžovatele neznamená, že soud žalobci neposkytl v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny zaručenou ochranu jeho práv. Soud má za to, že k tvrzenému porušení článku 2 odst. 2 a článku 11 odst. 5 Listiny nedošlo a že daň byla stěžovatelce doměřena v souladu s příslušnými právními předpisy.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s interpretací zákona, jak mu byla tímto soudem podána; stěžovatelka setrvává na svých argumentech, s nimiž se již vyrovnal v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že se interpretaci konkrétní právní normy věnoval s nejvyšší mírou pozornosti a pečlivosti, a že v posuzované věci nedošlo ani ke konkurenci norem jednouchého práva, ani ke konkurenci interpretačních alternativ, resp. že výkladová alternativa zaujatá Nejvyšším správním soudem je ústavně konformní. Přístup Nejvyššího správního soudu nemůže být Ústavním soudem považován za případ svévolné aplikace práva jednoduchého, neboť v jeho rozsudku nelze shledat závěr, jenž by byl v jakémkoli, tím spíše ne v extrémním, rozporu s jím vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Tyto skutečnosti by měly být důvodem zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Dále ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud předkládá základ svých úvah, o něž opřel interpretaci zákona o daních z příjmů; tento výklad je stručným shrnutím právních závěrů podrobně rozvedených v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud dospěl k interpretační alternativě ohledně ustanovení §29 odst. 1 zákona o daních z příjmů, jež se jeví jako jediná možná, totiž že při absenci odpisování původním vlastníkem je u nabyvatele vždy vstupní cenou ta vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval, a proto měla být takto určená vstupní cena považována za vstupní cenu také u stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). K ústavně konformnímu soudnímu postupu je především třeba, aby soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily v souladu s ustanovením §157 občanského soudního řádu, čímž ozřejmí, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, k jakým skutkovým zjištěním dospěly a jak věc posoudily po právní stránce. Podle ustálené judikatury by k porušení principů spravedlivého procesu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) mohlo dojít, pokud by byly právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývaly. Ústavní soud rovněž není povolán k výkladu "obyčejného" práva, neboť plnění tohoto úkolu přísluší obecným soudům, a proto ingerence Ústavního soudu přichází v úvahu jen pokud by obecné soudy při interpretaci obyčejného práva nezohlednily dopad ústavně zaručených lidských práv a svobod. Na poli aplikace příslušného právního předpisu by pak k zásahu Ústavního soudu mohlo dojít v případě nedodržení kogentní právní normy či evidentně nesprávné interpretace a aplikace právní normy na daný skutkový stav.
Ústavní soud shledává, že argumentace předložená stěžovatelkou v ústavní stížnosti je spíše polemikou s výkladem zákona o daních z příjmů nesoucí se v rovině obyčejného práva a postrádající hutnější a propracovanější ústavněprávní argumentaci. Skutečnost, že soudy stěžovatelčině žalobě nevyhověly a své rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález IV. ÚS 188/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 39). Nelze prohlašovat, že obecné soudy stěžovatelčinu věc nepřezkoumaly, ale toliko převzaly argumentaci správních orgánů. Obecné soudy naopak pečlivě vysvětlily myšlenkový postup, na základě kterého zaujaly právní názor, jež stěžovatelka napadá; skutečnost, že soudy dospěly ke stejnému právnímu závěru jako správní orgány, nutně neznamená, že se stěžovatelčině věci patřičně nevěnovaly. Ústavní soud nemá výhrad k přijatému právnímu závěru, neboť byl podán vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem; protože se soudy taktéž patřičně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatelka znovu prezentuje v ústavní stížnosti, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na přiléhavou argumentaci obecných soudů k nim podanou. Na doplnění Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces je zárukou toho, aby všem stranám sporu byla poskytnuta možnost přednést svá tvrzení, navrhnout důkazy a vyjádřit se k jednotlivým skutečnostem v řízení probíraným; tomuto právu pak odpovídá povinnost soudů své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit a reagovat na návrhy a vyjádření vyskytnuvší se v průběhu řízení; nic nenasvědčuje tomu, že by ve stěžovatelčině věci došlo k procesu, jenž by tato práva nerespektoval a byl tudíž nespravedlivý.
Ústavní soud taktéž upozorňuje, že stěžovaným postupem soudů nedošlo k porušení článku 36 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo každého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Právě existence obou napadených rozsudků je dostatečným důkazem, že stěžovatelce nebyl odepřen přístup k soudu a že se soudy její věcí meritorně zabývaly.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů interpretovaly v rozporu s Ústavou, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu