ECLI:CZ:US:2005:4.US.453.04
sp. zn. IV. ÚS 453/04
Usnesení
IV.ÚS 453/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti ing. P. M., zastoupeného Mgr. N. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2004, čj. 39 Co 80,81/2004-478, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 11. 2003, čj. 16 P 93/98-397 (správně: ze dne 23. 10. 2003, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2003, čj. 16 P 93/98-402), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením o vadnosti řízení, které jejich vydání předcházelo. Stěžovatel uvádí, že dne 3. 10. 2002 po zahájení ústního jednání vznesl prostřednictvím svého zvoleného zástupce námitku podjatosti soudkyně, která věc projednávala a rozhodovala, a v průběhu jednání i námitku podjatosti obou přítomných znalkyň. Soudkyně však nepostupovala podle ustanovení §15b odst. 1, resp. §17 o. s. ř., dále vedla řízení, znalkyně vyslýchala, prováděla dokazování a nařizovala další ústní jednání, což podle stěžovatele představuje nedodržení zákonem stanoveného procesního postupu, a tím i porušení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Městský soud v Praze v odvolacím řízení tento vadný procesní postup nezohlednil, naopak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel sice námitku podjatosti vznesl, avšak při dalších jednáních po výslovném poučení soudem prvního stupně oba účastníci výslovně prohlásili, že námitku podjatosti nevznáší. Stěžovatel však tvrdí, že tato argumentace není na místě, neboť občanský soudní řád neupravuje povinnost účastníků vznášet námitky podjatosti opakovaně a poukazuje na to, že protokol o jednání ze dne 12. 6. 2003 obsahoval předtištěný text počítačového souboru soudní administrativy pro přepis zvukového záznamu protokolu, což nedokazuje, že soudkyně předmětné poučení skutečně vyslovila. Stěžovatel má navíc za to, že účastníci musí být výslovně poučeni o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců, nikoliv "o znění" ve formuláři protokolu vyjmenovaných ustanovení občanského soudního řádu. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.ÚS 150/93, podle kterého je pod zákonným postupem třeba rozumět zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů, stěžovatel navrhl, jak shora uvedeno.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve vyjádření k ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 16 P, odkázal na odůvodnění napadených rozsudků soudu prvního a druhého stupně, které se s námitkou podjatosti vůči soudkyni a znalkyním plně vypořádaly.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 16 P 93/98, Ústavní soud zjistil, že v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem stěžovatele a A. M. po dobu před a po rozvodu jejich manželství po zahájení ústního jednání dne 3. 10. 2002 vznesl zmocněnec otce, pan L. P. z Odborového sdružení Spravedlnost, námitku podjatosti předsedkyně senátu, JUDr. J. T., kterou odůvodnil tím, že "znemožnila pořízení zvukového záznamu a má diskriminační názory vůči otcům, což se projevilo i v článku otištěném v Reflexu" a v průběhu jednání namítl podjatost obou přítomných znalkyň, PhDr. V. B. a MUDr. M. A., odůvodněnou "přípisem ze dne 28. 5. 1991, kdy PhDr. B. byla uložena výstraha, neboť porušila povinnost mlčenlivosti o úředních věcech".
Obvodní soud pro Prahu 9 na námitku podjatosti předsedkyně senátu nereagoval, k námitce podjatosti znalkyň uvedl, že "věc se týkala osobní záležitosti pana L. P., a je tedy důvod pochybovat o nepodjatosti znalkyně vůči osobě pana P." (č.l. 251). Po tomto datu stěžovatel svoje námitky podjatosti nezopakoval, z protokolu o jednání ze dne 12. 6. 2003 (č.l. 322), ze dne 17. 7. 2003 (č.l.331) a ze dne 29. 9. 2003 (č.l.372) vyplývá, že před zahájením jednání byli přítomní účastníci (stěžovatel a matka nezletilých děti) poučeni o znění §15a odst. 1, 2, 3, §30 odst. 1, 2, §105 odst. 1 a §131 odst. 2 o.s.ř. (doslovné znění těchto ustanovení bylo protokolováno) a že tito uvedli, že poučení porozuměli a námitku podjatosti soudce nevznášejí. Rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, čj. 16 P 93/98-397, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2003, čj. 16 P 93/98-402, Obvodní soud pro Prahu 9 svěřil nezletilé děti pro dobu před i po rozvodu manželství do výchovy matky, stanovil stěžovateli a matce dětí povinnost přispívat na jejich výživu konkrétní částkou, určil výši nedoplatku obou rodičů na výživném a rozhodl o způsobu jeho splacení, dále upravil rozsah a způsob styku otce s nezletilými dětmi a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se k namítané podjatosti znalkyně PhDr. V. B. vyjádřil tak, že "v minulosti se jednalo pouze o problém zmocněnce otce a znalkyně, který nemá vliv na znalecké posouzení otce a otce mohl zastoupit kdokoliv jiný z pověřených členů Odborového sdružení Spravedlnost".
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel kromě námitek směřujících do merita věci kritizoval i postup soudu z procesního hlediska, kdy soud na jeho námitku podjatosti příslušné soudkyně nereagoval a s námitkou podjatosti obou znalkyň se vypořádal v rozporu s příslušnými ustanovení o. s. ř. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. J. T. není vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné věci, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výchově nezletilých dětí, změnil výrok o vyživovací povinnosti otce a matky a výrok o úpravě styku otce s nezletilými dětmi a dále zrušil výroky o nedoplatku na výživném, o náhradě nákladů státu, jakož i mezi účastníky navzájem, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku v části, ve které se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti soudkyně, vyplynulo, že jmenovaná soudkyně se k námitce vyjádřila negativně tak, že žádného z účastníků ani jejich zástupců nezná a nemá zájem na výsledku řízení a odvolací soud proto s odkazem na ustanovení §14 odst. 1 o. s.ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., podle kterého jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupců je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, shledal námitku nedůvodnou. Konstatoval, že stěžovatel takového okolnosti netvrdil a skutečnost, že jmenovaná soudkyně vyjadřovala své názory obecně, bez vztahu ke konkrétnímu sporu, nezakládá důvod k pochybnostem o její nepodjatosti (str. 8 rozsudku). Odvolací soud rovněž potvrdil, že soud prvního stupně nepochybil, když znalkyni B. nezprostil povinnosti vypracovat znalecký posudek, neboť okolnosti, které provázely osobní spor zástupce otce, nelze považovat za důvod k pochybnostem o nepodjatosti této znalkyně. Ve vztahu ke znalkyni A. pak nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, v nichž by bylo možno spatřovat její podjatost.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je třeba odmítnout v části směřující proti kasačním výrokům odvolacího soudu pro její nepřípustnost, ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti. V této souvislosti zjistil, že stěžovatel napadl rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 bez jakéhokoliv jejich dalšího vymezení, čímž napadl i kasační výroky Městského soudu v Praze, v důsledku nichž se věc v tomto rozsahu vrátila Obvodnímu soudu pro Prahu 9 zpět k dalšímu řízení (nedoplatek na výživném, náklady státu a náklady mezi účastníky navzájem). Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat pouze proti pravomocným rozhodnutím; podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procení prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za tohoto stavu věci je ústavní stížnost směřující do dotčených výroků nepřípustná, a proto ji Ústavní soud v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel zaměřil svoji argumentaci výhradně na kritiku postupu obecných soudů při řešení námitek podjatosti, kdy po jejich vznesení měla příslušná soudkyně věc předložit s vyjádřením svému nadřízenému soudu a v řízení činit jen takové úkony, které nesnesou odkladu (§15b odst. 1 o.s.ř.), o námitce vůči znalkyním měla v postavení předsedkyně senátu rozhodnout usnesením (§17 o.s.ř.), což v obou případech neučinila. Předmětem ústavního přezkumu bylo tedy posouzení, zda vytýkaný procesní postup obecných soudů v dané věci způsobil porušení stěžovatelova ústavního procesního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Zákonná úprava vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je upravena v ustanovení §14 o. s. ř. tak, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odst. 1), vyloučeni jsou i soudci soudu vyššího stupně, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně a naopak (odst. 2), z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odst. 3), avšak důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odst. 4).
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře označuje princip nestrannosti soudu za jeden z hlavních předpokladů spravedlivého soudního rozhodování a za jednu z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Na nestrannost soudce pak nahlíží ze dvou aspektů, kdy opakovaně judikoval, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nepostačuje jen subjektivní hledisko účastníků řízení či soudce samotného, ale i reálná existence okolností, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci nikoliv nezaujatý vztah (srov. např. I.ÚS 167/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127, II.ÚS 105/01, ÚS sv. 23, č. 98). Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti tak musí být založeny na skutečnostech, které objektivitě soudcovského rozhodování protiřečí, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (srov. III. ÚS 26/2000, ÚS, sv. 17, usnesení č. 4). Ústavní soud v tomto směru sleduje rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, který při aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zastává názor, že subjektivní stránka se týká osobní nestrannosti členů příslušného tribunálu a je třeba ji předpokládat, pokud se neprokáže opak, a že subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému přísnějšímu objektivnímu posouzení, které vyžaduje ujištění, zda jsou v tomto ohledu dány dostatečné záruky k vyloučení případných legitimních pochybností (srov. věc Piersack z r. 1982, A-53 a Hausschildt z r. 1989, A-154 publ. in Čapek, J., Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva, Linde 1995, str. 399 - 400).
V projednávaném případě Městský soud v Praze rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. J. T. není vyloučena z projednávání a rozhodování stěžovatelovy věci, neboť pro to nebyly dány důvody ani po subjektivní, ani po objektivní stránce. Toto rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, splňuje požadavky kladené na test nestrannosti soudce, jak byly shora naznačeny a jak jsou v dosavadní praxi Ústavního soudu chápány. Čtvrtý senát Ústavního soudu tedy dospěl k závěru, že k porušení ústavního principu nestranného soudu, a tím i ústavně zaručeného práva stěžovatele na nestranný soud, nedošlo. K ostatním námitkám stěžovatele v tomto směru vzneseným Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, chráněných zákony a předpisy na úrovni jednoduchého práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (srov. I.ÚS 68/93, ÚS, sv. 1, č. 17). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svými rozhodnutími napravoval různá pochybení, ke kterým v řízení před obecnými soudy dochází, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti (srov. II.ÚS 45/94, ÚS, sv. 3 č. 5). Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Vždy je třeba zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. I.ÚS 148/02, ÚS, sv. 31, usnesení č. 19).
Podjatost znalců se posuzuje podle obdobných pravidel jako podjatost soudce (§17 ve spojení s §14 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 9 se námitkou stěžovatele (resp. jeho zmocněnce) zabýval a shledal ji nedůvodnou; správnost jeho postupu potvrdil i Městský soud v Praze. Ústavní soud má za to, že rovněž tato rozhodnutí obecných soudů, včetně jejich odůvodnění, splňují požadavky kladené zákonem na posouzení podjatosti znalce. To, že Obvodní soud pro Prahu 9 o vznesené námitce nerozhodl formou usnesení podle §17 o. s. ř., je skutečností, která není schopná přivodit kasační rozhodnutí Ústavního soudu, neboť postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil podmínky, při jejichž nesplnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. III.ÚS 256/01, ÚS, sv. 25, č. 37, III. ÚS 114/94, ÚS, sv. 3, č. 9, I.ÚS 549/2000, ÚS, sv. 22, č. 63), takový případ však v projednávané věci nenastal. Z toho zjištění pak vyplývá, že znalecké posudky, jakož i výpovědi znalkyň při ústním jednání, byly relevantními důkazy, které společně s ostatními posloužily obecným soudům ke zjištění skutkového stavu a meritornímu rozhodnutí. Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy při dokazování směřujícího k nalézání práva dodržely kautely spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III.ÚS 150/93 (ÚS, sv. 2, č. 49) na tomto závěru nemůže ničeho změnit, neboť v poukazované věci šlo o vykročení ze zákonných kautel při zjišťování skutkového stavu, když jeden z důkazů, ač proveden, byl při hodnocení opomenut.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v jejím zbytku mimo ústní jednání odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. S přihlédnutí k tomuto závěru nebylo třeba vyžadovat vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jakož i ustanovovat nezletilým vedlejším účastníkům opatrovníka.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu