ECLI:CZ:US:2005:4.US.466.04
sp. zn. IV. ÚS 466/04
Usnesení
IV.ÚS 466/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. června 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. 31 Co 402/2004 - 468, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a R.I.G.I., spol. s r. o., se sídlem Ovčárecká 855, Kolín, zastoupená JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Lorecká 465, Kutná Hora, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že obecný soud svým postupem zasáhl do jejích základních práv garantovaných ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným usnesením bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 2. 2004, č. j. 3 C 234/97 - 357, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2004, č. j. 3 C 234/97 - 429, kterým soud I. stupně zastavil odvolací řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení před soudem I. stupně. Jak uvedl soud II. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ztotožnil se zcela s rozhodnutím soudu I. stupně, neboť v daném případě byly splněny všechny podmínky pro zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání ze strany žalovaných.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti uvádí, že nesprávnost v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze spatřuje v tom, že tento soud jako soud odvolací neposkytl v řízení ochranu jejím základním právům. Dle stěžovatelky soud odvolací v řízení zcela pominul, že ona s vedlejším účastníkem V. P. požádali o osvobození od soudního poplatku za odvolání, když jejich žádost byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 11. 2003, č. j. 3 C 234/97 - 34, proti kterému se stěžovatelka s uvedeným vedlejším účastníkem odvolali, přičemž v důsledku hospitalizace jejich právní zástupkyně a její následné pracovní neschopnosti nemohlo být odvolání včas odůvodněno ani zaplacen soudní poplatek, když lhůta pro jeho zaplacení byla zcela nepřiměřená. Jak dále stěžovatelka uvedla, v souvislosti s tímto rozhodnutím podala žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, č. j. 31 Co 7/2004, kterým bylo citované usnesení Okresního soudu o zamítnutí jejich žádosti potvrzeno. Stěžovatelka dále upozornila Ústavní soud, že ve věci citované žaloby pro zmatečnost nebylo do dne podání ústavní stížnosti pravomocně rozhodnuto, neboť se spolu s citovaným vedlejším účastníkem odvolala proti rozhodnutí v této věci učiněném Krajským soudem v Praze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 36 C 57/2004, kterým byla zmíněná žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Stěžovatelka je přesvědčena, že za situace, kdy dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žalobě pro zmatečnost proti usnesení, kterým jí nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání, nelze vycházet z toho, že jsou splněny podmínky pro zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jak dovodil soud II. stupně v záhlaví citovaném rozhodnutí. V takovém postupu spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili účastník řízení, Krajský soud v Praze, a R.I.G.I., spol. s r. o., jako vedlejší účastník řízení, zastoupený JUDr. Karlem Polákem.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, byť i v jiném, než dosud vedeném řízení.
Ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná.
Novým procesním opravným prostředkem je od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Dotazem učiněným na Krajský soud v Praze Ústavní soud zjistil, že v daném případě stěžovatelka, po podání ústavní stížnosti, podala proti rozhodnutí napadenému i ústavní stížností žalobu pro zmatečnost [s odkazem na ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř.], která byla tomuto soudu doručena dne 2. 2. 2005, a o níž nebylo dosud rozhodnuto. Za této situace, kdy stěžovatelka disponuje (a také jej použila) procesním prostředkem, jímž se může domáhat ochrany svých práv, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity v této fázi jako nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2005
Eliška Wagnerová.
soudce zpravodaj