ECLI:CZ:US:2005:4.US.53.04
sp. zn. IV. ÚS 53/04
Usnesení
IV.ÚS 53/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele D. H. M., zastoupeného advokátem JUDr. P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 3 To 475/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně vzal usnesením ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 T 2/92, stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že dne 17. 5. 1991 byla na stěžovatele podána obžaloba pro trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil spolu s dalším obžalovaným, jehož trestní věc byla vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání. Stěžovatel byl vzat tehdy do vazby usnesením Krajského prokurátora v Brně dne 14. 2. 1991 a poté byl usnesením krajského prokurátora v Brně dne 11. 4. 1991, sp. zn. 2 Kv 13/91, propuštěn z vazby na svobodu. Důvody útěkové vazby byly u stěžovatele nahrazeny písemným slibem ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel pak opustil území České republiky a k dalším nařízeným hlavním líčením se nedostavoval. Proto bylo následné řízení proti stěžovateli vedeno jako řízení proti uprchlému. Dne 15. 3. 1994 byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 2/92 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let.
Dále městský soud uvádí, že ze zprávy Vězeňské služby ČR Vazební věznice v Ostravě plyne, že stěžovatel byl dne 5. 10. 2003 dodán do Vazební věznice v Ostravě k výkonu trestu. Stěžovatel pak požádal - po poučení v rozsudku Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným citovaným trestným činem - o zrušení tohoto rozsudku a o vedení nového hlavního líčení. Městský soud tento rozsudek dne 11. 11. 2003 zrušil s tím, že bude nařízeno nové hlavní líčení. Po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že je nutné rozhodnout o propuštění stěžovatele z výkonu trestu, a to s ohledem na zrušení rozsudku v jeho trestní věci. Bude prý nařízeno nové hlavní líčení. Současně však soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že byl stěžovatel v této trestní věci vazebně stíhán. Z vazby byl propuštěn na písemný slib, avšak podmínky slibu nedodržel. Opustil území České republiky a následně bylo proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému. Soud konstatuje, že stěžovatel je cizí státní příslušník s povoleným pobytem na území Slovenska. I když k spáchání trestné činnosti došlo před 12 lety, soud nemůže přehlédnout chování stěžovatele po propuštění z vazby, jakož i to, že byl do výkonu trestu dodán až po 9 letech od svého původního odsouzení. Podle názoru soudu je u stěžovatele dána důvodná obava, že v případě trestního stíhání na svobodě uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání, resp. hrozícímu trestu; to vyplývá zejména z postoje stěžovatele k tehdejšímu trestnímu stíhání, neboť sice "nabídl slib", leč přesto opustil území republiky.
Krajský soud v záhlaví napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému rozhodnutí soudu prvého stupně zamítl a současně nepřijal jeho písemný slib. Odvolací soud se ztotožnil s názorem městského soudu, pokud jde o vazební stíhání stěžovatele z důvodů uvedených v §67 a) trestního řádu. Námitky stěžovatele, že se ocitl v zahraničí v důsledku rozpadu společného státu a že mu to nelze klást k tíži, shledal soud liché. Ze spisového materiálu totiž zjistil, že v roce 1991 bylo soudu sděleno, že stěžovatel na základě dohody odcestoval do Vietnamu. Do té doby pobýval na podnikové ubytovně v B. Pokud stěžovatel ve stížnosti uvádí, že neodcestoval do Vietnamu, ale že se nadále zdržoval na území Slovenska a pouze se přestěhoval do bytu své dnešní manželky, není ze spisového materiálu zřejmé, že by byl tuto skutečnost oznámil Městskému soudu v Brně. Právě z tohoto důvodu podal státní zástupce následně návrh, aby se v případě stěžovatele konalo řízení proti uprchlému; o stěžovateli a o jeho pobytu totiž nebyly jiné zprávy a bylo známo pouze to, že údajně odcestoval zpět do Vietnamu.
Krajský soud podtrhuje, že ve smyslu přijatého slibu bylo mimo jiné stěžovatelovou povinností sdělit orgánům činným v trestním řízení, tzn. městskému soudu, změnu svého bydliště. To však stěžovatel neučinil. Stěžovatel nepochybně věděl, že je proti němu stále vedeno trestní řízení, ale po celou dobu od propuštění z vazby (9 roků) se o průběh trestního řízení nezajímal. Nemohl se domnívat, že trestní řízení nepokračuje a v novém místě bydliště pouze vyčkávat, zda ho orgány činné v trestním řízení budou kontaktovat. Podle názoru krajského soudu všechny tyto skutečnosti svědčí o úmyslu a snaze stěžovatele vyhýbat se trestnímu řízení a následnému trestu. Na celé věci nemůže nic změnit ani nabízený písemný slib stěžovatele, protože vzhledem k jeho osobě a okolnostem případu nepovažuje krajský soud nyní nabídnutý slib za dostatečný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva zaručená zejména čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nesouhlasí s názorem Městského soudu v Brně, pokud jde o obavu, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání a kritizuje jeho argumentaci, že se po dobu 9 let nezajímal o průběh trestního řízení. Stěžovatel připouští, že při propuštění z vazby v roce 1991 slíbil, že povede řádný život a že se nedopustí trestné činnosti; sdělil prý krajskému prokurátorovi, že se bude zdržovat v B., kde v té době bydlel na ubytovně a že v případě změny této adresy to sdělí vyšetřovateli. Po propuštění z vazby odcestoval do místa uvedeného bydliště, pak se oženil a odstěhoval se ke své manželce do jejího bytu, kde společně bydleli do roku 1997. Následně se přestěhoval i s manželkou na adresu nynějšího bydliště, kde bydlel společně s rodinou až do svého zadržení dne 5.10.2003. Stěžovatel tvrdí, že přestože byl v místě svého bydliště řádně přihlášen, neobdržel nikdy žádnou písemnost ani od soudu ani od jiných orgánů činných v trestním řízení. Není pravda, že by byl - s ostatními vietnamskými kolegy - odcestoval v červenci 1991 do Vietnamu, poté co jim skončil pracovní poměr ve š.p. Dyháreň, protože on tam pracoval až do konce srpna 1992. Stěžovatel proto tvrdí, že neuprchl, ale pouze odcestoval do místa svého bydliště, kde se zdržoval a pracoval. V tomto směru spatřuje nedůslednost orgánů činných v trestním řízení, neboť podle obsahu spisu tyto orgány - kromě dotazu š.p. VAB - jeho pobyt nezjišťovaly. Vlastní pochybení stěžovatel spatřuje pouze v tom, že se přestěhoval z ubytovny do bytu své nynější manželky a že o této skutečnosti neinformoval orgány činné v trestním řízení; přitom však prý nebyl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Pokud jde o tvrzení soudů, že odešel do zahraničí, namítá, že v letech 1991 a 1992 bylo Slovensko, kde bydlel a bydlí, součástí jednoho státu (ČSFR). Stěžovatel se proto domnívá, že v jeho případě neexistuje vazební důvod ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu a že by měl být proto z vazby propuštěn.
Dále stěžovatel brojí proti tomu, že Krajský soud v Brně rozhodl o jeho stížnosti proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Brně až dne 22. 12. 2003, přestože mu stížnost stěžovatele byla doručena 28. 11. 2003. Obdobné pochybení spatřuje rovněž v tom, že krajský soud doručil stěžovateli v záhlaví napadené usnesení Krajského soudu v Brně až dne 26. 1. 2004. V obou případech považuje stěžovatel postup soudu v rozporu s §74 odst. 1 trestního řádu.
Stěžovatel proto navrhl, aby bylo uvedené usnesení Krajského soudu v Brně jako protiústavní zrušeno. Citované usnesení Městského soudu v Brně v ústavní stížnosti výslovně nenapadl.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. K takovémuto porušení by mohlo ve věcech vazby dojít zásadně tehdy, jestliže by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného rámce, který je budován především na principech řádného a spravedlivého procesu. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, pokud Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel své námitky proti rozhodnutí o vzetí do vazby opírá o odlišnou interpretaci ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, který použily i obecné soudy. Podle mínění Ústavního soudu se však argumenty soudů jeví jako ústavněkonformní; zejména rozhodnutí Krajského soudu v Brně je logické, přesvědčivé a dostatečným způsobem odůvodněné. Oba soudy správně zdůraznily, že stěžovatel, žijící po rozdělení ČSFR na Slovensku, po řadu let zcela ignoroval proti němu probíhající trestní řízení a změnil adresu, aniž by byl o tom příslušný soud informoval. Ostatně, tento fakt sám stěžovatel přiznává jako své vlastní pochybení, neboť uvádí, že se po propuštění z vazby v roce 1991 zavázal, že v případě změny adresy tuto sdělí vyšetřovateli, což neučinil. Ústavní soud se proto domnívá, že i když šetření o místě pobytu stěžovatele mohlo být ještě důslednější, není to - se zřetelem na slib daný stěžovatelem a na okolnosti této věci - samo o sobě dostatečným argumentem proti rozhodnutí o uvalení vazby. Z ústavněprávního hlediska tedy nelze - zejména Krajskému soudu v Brně - vytknout, že vazební stíhání stěžovatele odůvodňuje obavou opřenou o předešlé chování stěžovatele, který o změně svého bydliště neinformoval orgány činné v trestním řízení, byť mu existence trestního stíhání - i vzhledem k danému slibu při propuštění z předchozí vazby - byla přirozeně známa. Proto Ústavní soud námitky stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítá.
Nad rámec této argumentace je na místě konstatovat i současný stav věci. Podle spisového materiálu byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 5 T 2/1992, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Současně Městský soud v Brně rozhodl dne 13. 2. 2004 o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.
Ústavní soud, jenž si je vědom svého ústavního poslání (čl. 83 Ústavy), a důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož se odvíjí princip minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Poukazuje na to, že posuzované trestní řízení je již pravomocně skončeno (13. 2. 2004), přičemž ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 2. 2004. Trestní odpovědnost stěžovatele v něm byla postavena najisto. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody a z vazby byl propuštěn. Za těchto okolností považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se námitkami stěžovatele ohledně časového úseku, ve kterém mu Krajský soud v Brně doručoval napadené rozhodnutí a ohledně doby, v níž rozhodoval o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně. Ostatně ustanovení §74 trestního řádu - kterého se stěžovatel dovolává - neupravuje otázku lhůt pro doručení rozhodnutí odvolacího orgánu, ani lhůtu, ve které je tento orgán povinen o stížnosti rozhodnout.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná jeho základní práva a svobody, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
odeslat do vlastních rukou: - stěžovateli
- -AK
- KS v Brně
- MS v Brně
- přílohu A + napadené usnesení MS Brno ponechat ve spise
- MS v Brně vrať spis
- po vrácení doručenek založ