ECLI:CZ:US:2005:4.US.577.05
sp. zn. IV. ÚS 577/05
Usnesení
IV. ÚS 577/05
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou, AK se sídlem Resslova 9, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Co 106/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 10. 2004, čj. Nc 82/2000-235, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2005, čj. Nc 82/2000-257, ve výroku o výchově nezletilého syna stěžovatele, Petra (jedná se o pseudonym) pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů a změnil ve výrocích o výši výživného.
Stěžovatel je přesvědčen, že svěřením syna do výchovy matky bylo zasaženo do jeho rodičovských práv, neboť soud se nezabýval možností společné nebo střídavé péče obou rodičů a nepřihlédl k lepším možnostem otce; zásah do své majetkové sféry pak vyvodil z toho, že soud posoudil jeho výdělkové poměry dosažené v letech 2003 a 2004 nesprávně.
Ze shora citovaných rozsudků Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že v řízení o úpravě výchovy a výživného a o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu manželství rodičů a úpravě styku soud I. stupně rozhodl o svěření nezletilého Petra do péče matky pro dobu před i po rozvodu manželství a stanovil rozsah a způsob styku stěžovatele se synem. Určil, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 000,- počínaje dnem 1. 6. 2003 a od 1. 9. 2004 částkou 1 500,- Kč měsíčně; pro dobu po rozvodu manželství stanovil výživné ve stejné výši. Soud dále rozhodl o úhradě dlužného výživného za dobu od 1. 6. 2003 do 30. 9. 2004 ve výši 6 500,- Kč, zavázal stěžovatele povinností uhradit státu částku 5 300,- Kč a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání otce věc přezkoumal soud II. stupně, který rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matky potvrdil, výživné však zvýšil z částky 1 000,- Kč na částku 1 200,- Kč a z částky 1 500,- Kč na částku 1 600,- Kč, s čímž souvisel i přepočet dlužného výživného od 1. 6. 2003 do 31. 5. 2005, které soud II. stupně stanovil ve výši 14 400,- Kč. Povinnost otce uhradit státu náklady ve výši 5 300,- Kč zůstala zachována, právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebylo žádnému z účastníků přiznáno.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítl porušení ústavních hmotných práv zaručených v čl. 32 odst. 4 Listiny, podle kterého péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona. Ústavní soud připomíná, že práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu) se lze domáhat přímo, je však třeba mít na zřeteli, že práva zde zakotvená jsou v podrobnostech provedena zákonem (srov. čl. 32 odst. 6 Listiny), v daném případě zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině.
Ústavní norma (čl. 32 odst. 4 Listiny) je formulována značně obecně a její přímá použitelnost neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zvláštní význam. Ústavně právní přezkum se tak soustředil na posouzení aplikace a interpretace ustanovení zákona o rodině, jak je provedly obecné soudy. Na věc dopadly ustanovení §26 odst. 1, §27 odst. 2, §50 odst. 1, §85 odst. 2, §85a a §96 citovaného zákona, která umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou o úpravě výchovy a výživy jejich nezletilého dítěte, aby o svěření dítěte do výchovy jednomu z nich autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu a aby druhému z rodičů styk s dítětem upravil a stanovil příspěvek na jeho výživu, vždy však při sledování především zájmu dítěte. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodly o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů a o výši vyživovací povinnosti druhého z rodičů na základě zjištěného skutkového stavu po provedeném dokazování, kdy mimo další dospěly k závěru, že střídavá péče není z důvodů jimi objasněných v současné době namístě, a vyložily, na základě jakých důkazů a pro jaké důvody bylo vhodnější svěřit dítě do výchovy matce. Z odůvodnění napadeného rozsudku též vyplynulo, že soud II. stupně reagoval na odvolací námitky stěžovatele a řádným způsobem se s nimi vypořádal.
Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu došlo k pochybení majícímu ústavně právní relevanci, za kterou jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu považovány případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Argumentace předestřená stěžovatelem v ústavní stížnosti je ve své podstatě spíše nesouhlasnou polemikou s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy s cílem zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch, což samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Rozhodnutí soudu o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem. Stěžovateli se tedy nepodařilo porušení svých práv zaručených na ústavní úrovni prokázat a jeho tvrzení o porušení čl. 32 odst. 4 Listiny zůstalo neopodstatněné.
Stejný závěr stihl i stěžovatelovu námitku o porušení čl. 11 Listiny, který chrání vlastnické právo jednotlivce. Zásah do vlastnického práva stěžovatel specifikoval jako zásah do své majetkové sféry, který vyvodil z toho, že soud II. stupně zvýšil částky výživného o 200,- a o 100,- Kč. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit správnost výše té či oné částky výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Ústavní soud je povolán k tomu, aby ověřil, zda obecné soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 244/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 53). K takovému pochybení v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud ověřil, že soud II. stupně po doplnění dokazování vycházel z příjmů obou rodičů za rok 2003, 2004 a část roku 2005, počtu jimi vyživovaných osob, odůvodněných potřeb jejich dítěte a poté dospěl k částce, kterou považoval za přiměřenou. Tvrzení stěžovatele, že jeho čistý příjem byl poloviční, než z jakého vycházel odvolací soud, zůstalo nepodloženo. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplynulo, že k částkám čistého měsíčního příjmu (jak z nich vycházel stěžovatel pro účely zdanění) byly připočteny i částky, které stěžovatel čerpal pro svoji osobní spotřebu. Takový postup zcela koresponduje s příslušným ustanovením zákona o rodině, podle kterých soud při stanovení výše výživného zjišťuje schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů. Skutečnost, že soud II. stupně dospěl k částkám (nevýrazně) vyšším než soud I. stupně, není schopno založit důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť jeho měnící rozhodnutí je řádně a náležitým způsobem odůvodněno.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu