ECLI:CZ:US:2005:4.US.592.05
sp. zn. IV. ÚS 592/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti nezletilého Petra (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnými zástupci a rodiči M. C. a P. C., právně zastoupeného JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, AK Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2005, č. j. 42 Co 77/2005-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že jím došlo k porušení článku 90 Ústavy, článku 7, článku 10 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 18 C 119/2003 a zjistil z něj následující. Dne 21. 2. 2003 podala Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR u Okresního soudu ve Frýdku-Místku návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení částky 12.772,- Kč s příslušenstvím proti stěžovateli. Podle odůvodnění návrhu stěžovatel Petr fyzicky napadl V. J. a způsobil mu zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, jehož náklady představovaly žalovanou částku, přičemž ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, tvrdila navrhovatelka (žalobkyně) právo na náhradu takto vzniklé škody. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, č. j. 18 C 119/2003-61, žalobu zamítl. Z důkazního materiálu učinil tento skutkový závěr. Dne 29. 11. 2001 došlo k potyčce mezi stěžovatelem a V. J., když potyčku vyprovokoval slovními útoky a postrkováním posledně jmenovaný. Stěžovatel se nejdříve potyčce bránil postrkováním V. J., pak mu v rámci potyčky uštědřil několik ran a v důsledku jeho následné rány pěstí do nosu V. J. upadl, přičemž utrpěl zlomeninu nosních kůstek a lehký otřes mozku a musel být hospitalizován. Z odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že soud jednání stěžovatele posoudil jako jednání v nutné obraně, tedy nejednalo se o zaviněné protiprávní jednání zakládající právo na náhradu škody způsobené navrhovatelce. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č. j. 42 Co 77/2005-87, částečně vyhověl navrhovatelčině odvolání, když ho v části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 6.386,- Kč, potvrdil, avšak v části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 6.386,- Kč, změnil tak, že stěžovatel je povinen tuto částku navrhovatelce zaplatit. Soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že V. J. sice potyčku vyprovokoval, avšak stěžovatel jej následně uhodil tak intenzivně, že mu způsobil zranění, což nelze posuzovat za jednání v nutné obraně; vinu na škodné události tak nese z poloviny V. J. a z poloviny stěžovatel.
Stěžovatel odkazuje na blíže neurčené nálezy Ústavního soudu, podle nichž není možno apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany pouze z toho, že stěžovatel, jenž odvracel útok, svým jednáním ublížil jinému na zdraví. Pokud došlo při obraně stěžovatele k ublížení na zdraví poškozeného, jednalo se o nutnou obranu a způsob, jakým stěžovatel jednal, nelze označit za zjevně nepřiměřený. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v době incidentu, vzhledem k jeho věku 13 let, nebyla naplněna ani rozumová, ani volní složka pro odpovědnostní způsobilost, neboť nebyl schopen rozpoznat následky svého jednání a ovládnout se. Pokud stěžovatel neuspěl ve své snaze zamezit útočníkovi v jeho jednání, musel se bránit proti jeho útokům, jelikož si chtěl chránit své zdraví. Odvolací soud nesprávně právně posoudil stěžovatelovu věc a jeho závěry jsou tak v extrémním nesouladu se zjištěnými okolnostmi, jež vyplývají z provedeného dokazování.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, není tedy ani jejich vrcholem, a proto mu nepřísluší vykonávat přezkum nad jejich rozhodovací činností; jeho zásah je odůvodněn pouze v případě, že obecné soudy při svém rozhodování poruší ústavně garantovaná lidská práva a svobody jedince. K výkladu a aplikaci jednoduchého práva jsou proto povolány obecné soudy; Ústavní soud do tohoto procesu může vstoupit jedině tehdy, jestliže soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole; samotný odlišný pohled stěžovatele na výklad jednoduchého práva sám o sobě neznamená porušení jeho práv (srov. např. nález III. ÚS 459/03 uveřejněný na www.usoud.cz).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepodává nijak obsáhlou a pádnou ústavněprávní argumentaci, jeho námitky jsou spíše polemikou s právním názorem odvolacího soudu. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že v procesu utváření konkrétního rozhodnutí soudu musí být patrný logický soulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, na základě kterého soud učiní konkrétní skutkové zjištění, a dále pak na takové skutkové zjištění musí logicky navazovat přijatý právní závěr, který předpokládá správnou kvalifikaci skutkového zjištění a podřazení pod příslušnou právní normu soudem náležitě vyloženou. Jestliže se v tomto procesu nevyskytuje extrémní nesoulad mezi jednotlivými myšlenkovými kroky soudu, není Ústavní soud oprávněn do věci ingerovat. Druhostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu jednání stěžovatele nehodnotil jako jednání v nutné obraně, avšak současně zohlednil skutečnost, že poškozený potyčku svým chováním aktivně vyvolal. Ústavní soud v těchto jeho úvahách neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry.
Na závěr Ústavní soud připomíná, že je třeba formulovat petit ústavní stížnosti s větší obezřetností. Stěžovatel žádá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu, což odporuje obecnému pravidlu pro jakékoli přezkumné řízení, že totiž lze napadat rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze taková nebo v takovém rozsahu, v jakém dotyčnému nebylo vyhověno; požadavek na zrušení rozhodnutí pro stěžovatele příznivého je nesmyslný. Domáhal-li se tedy stěžovatel i zrušení vyhovujícího výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě, je nutno v této části hodnotit ústavní stížnost jako návrh podaný osobou neoprávněnou, neboť stěžovatel ani netvrdí (a z logiky věci ani tvrdit nemůže), že by tímto výrokem došlo k zásahu porušujícímu jeho základní právo nebo svobodu zaručené ústavním pořádkem [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě nebyl dotčen na svých ústavně garantovaných základních lidských právech a svobodách, a tak podanou ústavní stížnost odmítl dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu