ECLI:CZ:US:2005:4.US.82.05
sp. zn. IV. ÚS 82/05
Usnesení
IV. ÚS 82/05
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, AK Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 3. 1997 č. j. 10 C 61/97-19, a proti "navazujícím výkonům rozhodnutí", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Svitavách a "na něj navazující výkony rozhodnutí".
Stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem mu byla uložena povinnost zaplatit firmě Zepter International, s.r.o., kupní cenu za zakoupené nádobí ve výši 24.104,- Kč s příslušenstvím. Soud nebral ohled na jeho námitky, že od smlouvy odstoupil, a protože jej poučil, že ani případné odvolání nebude mít úspěch, stěžovatel odvolání nepodal. V následném vykonávacím řízení realizovaném prodejem osobního automobilu došlo k částečnému uspokojení pohledávky oprávněného a toto řízení bylo roku 2000 usnesením Okresního soudu ve Svitavách, č. j. 2 E 687/99-30, zastaveno. Stěžovatel dodává, že v době rozhodování jeho věci zastával Nejvyšší soud stanovisko podporující nárok žalobce a teprve později jej změnil a přiznal kupujícímu právo odstoupit od smlouvy, což však nebylo stěžovateli jednáním nalézacího soudu umožněno. Na návrh oprávněného Okresní soud ve Svitavách dne 8. 11. 2004 usnesením č. j. 2 Nc 4100/2004-9 opět nařídil výkon rozhodnutí; stěžovatel se proti němu odvolal. Na závěr stěžovatel doplňuje, že žije sám v nájemním bytě a nemá žádné hodnotné vybavení domácnosti. Vzhledem k nedávné operaci srdce nelze předpokládat, že by si mohl přilepšit ke starobnímu důchodu a požadovanou částku uhradit, tím spíše, že stěžovatel zboží nechce a trvá na odstoupení od uzavřené kupní smlouvy.
Ústavní soud zvážil výše uváděné skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jedním z atributů ústavní stížnosti je její subsidiarita znamenající, že ústavní stížnost je přípustná k projednání Ústavním soudem až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [srov. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv jednotlivců, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci obecného soudnictví, vstupuje na scénu Ústavní soud přezkoumávající postup soudů toliko z hlediska zachování ústavnosti. Veškeré námitky ohledně údajného odstoupení od smlouvy měl stěžovatel uplatnit nejprve pomocí opravných prostředků dostupných v systému obecného soudnictví, tedy v odvolání (případně v dovolání), které však nepodal, čímž nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svého práva; taková situace Ústavnímu soudu nedovoluje meritorní přezkum jeho návrhu, který je navíc ve vztahu k stěžovanému rozsudku nalézacího soudu i návrhem opožděným (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Neutěšená zdravotní a finanční situace stěžovatele není důvodem pro zastavení exekučního řízení; jistý ohled na situaci povinného bere toliko ustanovení §266 odst. 1 občanského soudního řádu stanovící možnost odložení provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný přechodně bez vlastní viny nachází v postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něj zvláště nepříznivé následky, a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen. Jakmile však taková situace pomine, exekuční řízení pokračuje, neboť jeho účelem je úplné uspokojení pravomocně přiznaných majetkových nároků oprávněného, přičemž úsilí oprávněného o naplnění takových nároků není z povahy věci omezeno stanovením určité lhůty pro podání návrhu na výkon rozhodnutí (po uplynutí desetileté promlčecí lhůty se však nárok výrazně oslabuje) či nemožností jeho opětovného podání, je-li zjištěn další majetek povinného.
Ústavnímu soudu není známo, zda právní zástupce dostál své zákonné i etické povinnosti poučit klienta o pravděpodobnosti úspěchu v jeho věci; neučinil-li tak, zásadní měrou přispěl k tomu, že stěžovatel, dle svého tvrzení v nepříznivé finanční situaci, zcela neúčelně vynaložil - vzhledem ke kvalitě advokátem vypracované ústavní stížnosti, jakož i její zjevné nepřípustnosti - náklady na řízení před Ústavním soudem. Kromě skutečnosti, že ústavní stížnost není přípustná k projednání před Ústavním soudem, je třeba upozornit na další její zásadní nedostatek. Smyslem ústavní stížnosti je dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, nebo eliminace jiného zásahu orgánu veřejné moci, a to tvrzením, že takovým rozhodnutím či postupem byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; jiný důvod pro zásah Ústavního soudu neexistuje. Stěžovatel však porušení svých ústavně chráněných práv vůbec nenamítá, pouze setrvává na stanovisku, že od kupní smlouvy platně odstoupil. Pokud jde o petit ústavní stížnosti (to, čeho se stěžovatel domáhá), je nutno žádat zrušení konkrétně označených pravomocných rozhodnutí vydaných ve vykonávacím řízení (což v daném případě splněno nebylo), samozřejmě za předpokladu, že stěžovatel již vyčerpal všechny opravné prostředky, a přiložit kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva. Také plná moc vykazuje vady, neboť byla udělena toliko k podání ústavní stížnosti a nikoli k zastupování před Ústavním soudem v plném rozsahu, jak požaduje §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podaná ústavní stížnost je rovněž neúplná co do označení účastníků a vedlejších účastníků řízení. Ústavní soud stěžovatele k odstranění vytknutých vad nevyzýval, protože nedodržení podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva a zákonem o Ústavním soudu neodpovídající stížnostní žádání ji činí nepřípustnou k meritornímu projednání bez ohledu na eventuelní nápravu vad.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl jako nepřípustnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj