ECLI:CZ:US:2005:4.US.91.05
sp. zn. IV. ÚS 91/05
Usnesení
IV. ÚS 91/05
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2005 ve věci ústavní stížnosti J. D., bez právního zastoupení, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 9. 1996, čj. 7 C 692/96-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2005 se J. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 9. 1996, čj. 7 C 692/96-13.
Z kopie usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 9. 2004, čj. 9 Nc 4365/2004-5, o nařízení exekuce ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 9. 1996 vyplývá, že rozsudek nabyl právní moci dne 23. 5. 1997. Exekuce prodejem nemovitostí byla nařízena za účelem vymožení pohledávky ve výši 300 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 48 570,- Kč, nákladů řízení, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, které je povinen zaplatit povinný. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 2. 2005 odmítl s tím, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a po přezkoumání podmínek řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost musí být odmítnuta, a to z následujících důvodů.
Ve smyslu ust. §75 odst. 1 a ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Ústavní soud může ústavní stížností zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních procesních prostředků (vyjma návrhu na obnovu řízení), které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V projednávaném případě nezbývá než konstatovat, že stěžovatel nepodal proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 9. 2004 včas řádně odvolání, čímž zapříčinil stav, že dostupné procesní prostředky nebyly vyčerpány a ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná. Na tomto konstatování nic nemůže změnit skutečnost, že - jak stěžovatel v odůvodnění své stížnosti sám výslovně uvedl - " Nečinnost právních zástupců ve věci je příčinou, kdy jsem nemohl z vlastní viny doručit důvody a důkazy odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. ............. Zplnomocněný právní zástupce nedoručil k soudu druhého stupně čehož se domáhám v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Odvolání nebylo doplněno, doručeno a Krajský soud odvolací řízení proto zastavil. ..............:"
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatel následně podal v řízení o výkon rozhodnutí žalobu pro zmatečnost, kterou vzal zpět, a žalobu na obnovu řízení, kterou okresní soud usnesením čj. 1 E 427/99-140, zamítl. Podle shora citovaných ustanovení §75 odst. 1 a §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo povinností stěžovatele užít těch vnitrostátních právních prostředků nápravy, které jsou mu dostupné a které mohou napravit porušení práv, které jsou předmětem jeho stížnosti. Za daných okolností to bylo především řádné odvolání proti rozsudku okresního soudu.
Druhým formálním důvodem, pro který nebylo možno ústavní stížnost věcně pojednat, je skutečnost předpokládaná v ust. §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy že byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 17. 2. 2005 a směřovala-li proti rozsudku okresního soudu ze dne 12. 9. 1996, jež nabyl právní moci dne 23. 5. 1997, byla zjevně podána opožděně, tj. po uplynutí 60 denní lhůty od konečného rozhodnutí stanovené v ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky).
Ústavní soud dále konstatuje, že ve věci stěžovatele nebyla splněna ani další podmínka řízení stanovená v ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. podmínka povinného právního zastoupení advokátem. Je však toho názoru, že odstranění tohoto nedostatku podání by nemohlo mít jakýkoliv vliv na učiněné závěry ve vztahu k výše uvedeným formálním nedostatkům podmínek řízení o ústavní stížnosti, a proto nepožadoval doložení plné moci a sepsání návrhu advokátem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jednak jako návrh podaný opožděně a jednak jako návrh nepřípustný, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2005
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj