ECLI:CZ:US:2006:1.US.11.06
sp. zn. I. ÚS 11/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem v Praze 10, Minská 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 20 Cdo 124/2005-31 ze dne 20. 10. 2005, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 691/2003-23 ze dne 30. 1. 2004 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. Nc 679/2003-5 ze dne 12. 5. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 20 Cdo 124/2005-31 ze dne 20. 10. 2005, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 691/2003-23 ze dne 30. 1. 2004, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. Nc 679/2003-5 ze dne 12. 5. 2003 o nařízení exekuce. Provedením exekuce byl pověřen navržený soudní exekutor. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Exekuce byla nařízena na základě listiny - notářského zápisu Nz 357/2002, N 365/2002 ze dne 27. 6. 2002. Podle názoru stěžovatele tento notářský zápis nemá základní náležitosti notářského zápisu a navíc zde není obsažen jeho souhlas s přímou vykonatelností. Stěžovatel nebyl osobně přítomen sepsání notářského zápisu, takže jeho jméno na opise s dovětkem v.r. neodpovídá skutečnosti. Na rozdíl od tvrzení Nejvyššího soudu stěžovatel nebyl jednání přítomen, ale jednání a sepisování byla přítomna paní Valentová jako jeho zmocněnkyně. Stěžovatel dále poukázal na odstavec "za třetí" v notářském zápisu, kde je uvedeno, že souhlas s přímou vykonatelností učinila zástupkyně stěžovatele paní V. jménem K. Š. (tedy nikoliv jménem stěžovatele). Stěžovatel tvrdí, že pokud nedal souhlas s přímou vykonatelností notářského zápisu, nelze tento zápis považovat za exekuční titul. Jestliže soudy tento zápis za exekuční titul považují, dopouštějí se zásahu do základního práva stěžovatele, tedy do práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces a do práva na uložení povinnosti jen na základě zákona. Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. Nc 679/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v exekučním řízení postavení povinného, proti němuž byl oprávněným Leasing České spořitelny, a.s., podán návrh na nařízení exekuce podle §35 zákona č. 1220/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Usnesením č.j. Nc 679/2003-5 ze dne 12. 5. 2003 nařídil Obvodní soud pro Prahu 5 podle vykonatelného notářského zápisu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. NZ 357/2002, N 365/2002 k vymožení pohledávky oprávněného v částce 144.262,- K4, smluvní pokuty v částce 14.426,20 Kč, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného, exekuci na majetek stěžovatele. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č.j. 12 Co 691/2003-23 ze dne 30. 1. 2004 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se zabýval jednotlivými námitkami a ve vztahu k notářskému zápisu uvedl, že tento zápis splňuje všechny náležitosti stanovené v ustanovení §62 a násl. notářského řádu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž jsou obsaženy stejné námitky, které potom zopakoval i v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 20 Cdo 124/2005-31 ze dne 20. 10. 2005 dovolání odmítl. Dovolací soud konstatoval, že podkladový notářský zápis je po materiální i formální stránce vykonatelný a splňuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením §62 a následujících, zejména ustanovení §72a a §72b notářského řádu, především přesnou identifikaci povinného a jeho prohlášení o svolení k vykonatelnosti zápisu. Rozhodnutí odvolací soudu je podle názoru dovolacího soudu plně v souladu s dosavadní rozhodovací praxí. Dále se dovolací soud zabýval námitkou, že v bodě "za třetí" (obsahující z hlediska §71b odst. 1 notářského řádu nadbytečné uznání dluhu) zástupkyně stěžovatele "jménem K. Š. konstatuje, že výše uvedený dluh co do důvodu i výše uznává a ... výslovně souhlasí s přímou vykonatelností svých závazků uvedených v této dohodě, tedy výslovně souhlasí s tím, aby tento notářský zápis byl exekučním titulem pro nedoplatek kupní ceny ...". Dovolací soud uvedl, že stěžovatel jako povinný je identifikován jménem, příjmením, rodným číslem a adresou v "záhlaví" notářského zápisu a v bodě "za páté" písm. a) a kromě toho je jako povinný opakovaně označován v bodech "za prvé, za druhé a za čtvrté"; v bodě "za páté" písm. f) je pak výslovně uvedeno jeho prohlášení (jako osoby povinné) o svolení k vykonatelnosti. Je tedy zcela zjevné, že osoba jménem K. Š., jež se ostatně sepisu notářského zápisu nezúčastnila a tento zápis ani nepodepsala, nebyla účastníkem hmotně ani procesně právního vztahu, žádné prohlášení o svolení k vykonatelnosti neučinila a že uvedení jejího jména do zápisu je zřejmou nesprávností, nemající oporu ve skutečném stavu. Relevantní z hlediska posouzení materiální i formální vykonatelnosti podkladového notářského zápisu je, že jako povinný je opakovaně na šesti místech uváděn stěžovatel, jenž se sepisu osobně účastnil, zápis před notářem podepsal a výslovně do něj prohlásil, že svoluje k jeho vykonatelnosti.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se v základní podobě objevují již v dovolání a dovolací soud se přesvědčivě a srozumitelně vypořádal s námitkou, že svolení k vykonatelnosti bylo jeho zmocněnkyní vysloveno jménem jiné osoby. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že z celého notářského zápisu je jednoznačně patrné, kdo je osobou povinnou (její identifikace je přesná) i jaká byla vůle osoby povinné. Z vymezení účastníků notářského zápisu je také jednoznačně patrné, že paní H. V. jednala jménem stěžovatele. Uvedení osoby K. Š. v bodě "za třetí" je pak i podle názoru Ústavního soudu zřejmým a viditelným omylem. Závěr o tom, jaká byla vůle stěžovatele a v jakém rozsahu byla jeho zmocněnkyně oprávněna jednat, podporuje i plná moc, kterou stěžovatel své zmocněnkyni V. udělil (č.l. 50). V plné moci je jednoznačně uvedeno, jakého závazku se notářský zápis má týkat, dluh je v ní uznán, obsahuje zmocnění k uzavření dohody o splátkách a splátkovém kalendáři a zejména je v ní zmocnění k dohodě o uznání nároků s přímou vykonatelností i náležitosti dohody o vykonatelnosti notářského zápisu. Plná moc je úředně ověřena orgánem k tomu příslušným. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly pouze běžné právo, ústavně konformním způsobem, nikoli svévolně a nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, který z něho obecné soudy dovodily.
Podle přesvědčení Ústavního soudu není - z hlediska ústavního - podstatné ani to, že Nejvyšší soud velmi nepřesně konstatoval, že se stěžovatel M. H. "sepisu" (roz. notářského zápisu) osobně zúčastnil. Stačí, že notářský zápis - jak již bylo uvedeno - podepsala H. V., již stěžovatel řádně zmocnil k jeho pořízení včetně svolení k jeho vykonatelnosti.
Proto Ústavní dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces jehož se dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2006
František Duchoň
předseda senátu