ECLI:CZ:US:2006:1.US.113.06
sp. zn. I. ÚS 113/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. A. J., zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 9 Cmo 52/2005-125 ze dne 4. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 9 Cmo 52/2005-125 ze dne 4. 11. 2005, jímž bylo ve výroku o nákladech řízení změněno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 39 Cm 119/2003-112 ze dne 24. 11. 2005 tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovanému č. 1 J. K. náhradu nákladů řízení v částce 102.465,- Kč, dále jí byla uložena povinnost nahradit tomuto žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 825,- Kč a byl opraven bod II výroku usnesení soudu I. stupně. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čímž došlo i k porušení čl. 11 Listiny.
Porušení práva na spravedlivý proces s promítnutím do porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka působí jako správce konkurzní podstaty úpadce Živnostenské družstevní záložny se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Šafaříkova 1105 a v předmětném řízení se domáhala zaplacení směnky zajišťující peněžitý závazek vedlejšího účastníka. Po zahájení řízení došlo k postoupení pohledávky na třetí osobu, aniž však byla indosována samotná směnka. Stěžovatelka s ohledem na ustanovení §524 občanského zákoníku dospěla k závěru, že ve sporu ztratila aktivní legitimaci a navrhla, aby soud připustil záměnu účastníka na straně žalobce a poté, co oprávněný subjekt s tímto postupem nevyslovil souhlas, navrhla zastavení řízení. Krajský soud však toto podání interpretoval jako zpětvzetí žaloby. Na jeho základě řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu. Na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že stěžovatelce uložil povinnost jejich náhrady.
Soudy obou stupňů podle názoru stěžovatelky pochybily především v tom, že její podání, jímž navrhla zastavení řízení, posoudily jako zpětvzetí žaloby. Stěžovatelka však - na základě svého názoru o ztrátě aktivní legitimace - výslovně navrhla zastavení řízení a v žádném podání neprojevila vůli vzít žalobu zpět. Odvolací soud bez dalšího závěr o charakteru procesního úkonů stěžovatelky převzal, avšak v odůvodnění uvedl, že nedošlo k indosaci směnky, a proto stěžovatelka aktivní legitimaci neztratila. V tom případě však neexistoval jediný důvod pro zastavení řízení. Odvolací soud přesto konstatoval, že stěžovatelka z procesního hlediska zavinila zastavení řízení. V předmětné věci nebyla podle jejího názoru naplněna hypotéza normy obsažené v §146 odst. 2 věta první o.s.ř., a proto Vrchní soud v Praze rozhodl v rozporu s procesními předpisy i s obsahem spisu. Tento rozpor dosáhl takové intenzity, že zkracuje stěžovatelku na jejích ústavně chráněných právech.
Dále stěžovatelka tvrdila, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal s její námitkou podjatosti soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové, která vystupovala nejprve jako konkurzní soudkyně ve věci, kde je stěžovatelka správkyní konkurzní podstaty, a pak rozhodovala v předmětném řízení. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, z něhož vyplývá, že vztah konkurzního soudce a správce konkurzní podstaty nelze považovat za nezaujatý a nestranný. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se nemohl v řízení o odvolání, podaném vedlejším účastníkem jen do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, zabývat úvahou o správnosti interpretace úkonu stěžovatelky (návrh na zastavení řízení nebo zpětvzetí žaloby), neboť výrok usnesení soudu I. stupně pod bodem III. o zastavení řízení nebyl dotčen odvoláním žádného účastníka a v důsledku toho se stal pravomocným. Dále uvedl, že argumentaci stěžovatelky obsaženou ve vyjádření k odvolání nepřehlédl, nicméně v situaci, kdy výrok o zastavení řízení odvoláním dotčen nebyl, byl nucen zabývat se otázkou přiznání náhrady nákladů řízení podle obsahu usnesení soudu I. stupně. Vyslovil také souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatelka v replice k uvedenému vyjádření Vrchního soudu v Praze uvedla, že s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasí. Ze zákonné úpravy rozhodování o náhradě nákladů řízení prý jednoznačně vyplývá, že se soud při tomto rozhodování musí zabývat tím, z jakého důvodu k zastavení řízení došlo. Jestliže vedlejší účastník podal odvolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, bylo povinností Vrchního soudu v Praze přezkoumat důvody, které k rozhodnutí o zastavení řízení vedly. Stěžovatelka proto nevidí důvod, proč by nemělo být přihlédnuto i k tomu, zda Krajský soud v Hradci Králové její podání správně interpretoval, neboť i to je součástí rozhodování o zavinění na její straně ve vztahu k rozhodnutí soudu o zastavení řízení. Vyslovila rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 39 Cm 119/2003 vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka jako správkyně konkurzní podstaty úpadce Živnostenská družstevní záložna, se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Šafaříkova 1105, podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti vedlejšímu účastníkovi J. K., a proti obchodní společnosti ANTARES leas, a.s., se sídlem v Praze 4, K zeleným domkům 178 z titulu nezaplacení vlastní směnky vystavené prvním vedlejším účastníkem. Krajský soud v Hradci Králové vyhověl návrhu vydáním směnečného platebního rozkazu č.j. Sm 919/2001-11 ze dne 25. 10. 2001. Vzhledem k tomu, že první vedlejší účastník podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, bylo ve věci vedeno jednání. Podáním ze dne 7. 11. 2003 (č.l. 80) navrhla stěžovatelka, aby soud ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. vyslovil souhlas se vstupem společnosti ZENN, s.r.o., se sídlem v Nymburku, V Zahrádkách 1536, do řízení, protože této společnosti byly postoupeny předmětné pohledávky. Podáním ze dne 4. 10. 2004 (č.l. 103) doplnila stěžovatelka alternativní návrh - pro případ, že by uvedená společnost nesouhlasila se vstupem do řízení, - tak, že podala návrh na zastavení řízení, neboť postoupením pohledávky se věřitelem stala uvedená společnost. Obchodní společnost ZENN, s.r.o., sdělila (č.l. 109), že nesouhlasí se vstupem do řízení, protože její pohledávky vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi zanikly zaplacením. Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 39 Cm 119/2003-112 ze dne 24. 11. 2004 (č.l. 112-114):
- návrh na připuštění, aby místo stěžovatelky vstoupila do řízení jako žalobce společnost ZENN, s.r.o., zamítl;
- směnečný platební rozkaz č.j. Sm 919/2001 ze dne 25. 10. 2001 zrušil;
- řízení proti prvnímu vedlejšímu účastníku zastavil;
- vyslovil, že proti druhému vedlejšímu účastníkovi zpětvzetí návrhu není účinné;
- vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud I. stupně uvedl, že v daném případě je nepochybné, že stěžovatelka při zpětvzetí návrhu zavinila zastavení řízení, protože s ohledem na opětovné postoupení pohledávky na jiný subjekt není již ve sporu aktivně legitimována. Přesto soud postupoval podle §150 o.s.ř., přičemž výjimečnost spatřoval v tom, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi se po dlouhou dobu nepodařilo doručit směnečný platební rozkaz, neboť se v místě původního trvalého bydliště nezdržoval a novou adresu neoznámil. Po doručení směnečného platebního rozkazu podal včas námitky a v nich uvedl, že poslednímu majiteli pohledávky - obchodní společnosti ZENN, s.r.o. - pohledávku ze směnky uhradil a tuto skutečnost doložil.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal odvolání první vedlejší účastník (č.l. 115). Ve vyjádření (č.l. 122) k odvolání uplatnila stěžovatelka - vedle výhrad k námitkám, týkajícím se náhrady nákladů řízení, - námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Jiřiny Tachecí, kterou odůvodnila tím, že uvedená soudkyně je současně i konkurzní soudkyní v konkurzu na majetek úpadce, kde správkyní konkurzní podstaty je stěžovatelka. Tento vztah s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04 nelze považovat za neutrální a nezaujatý. Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 9 Cmo 52/2005-125 ze dne 4. 11. 2005 výrok o náhradě nákladů změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku částku 102.465,- Kč a dále zaplatit částku 825,- Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se podrobně zabýval okolnostmi, pro které přistoupil ke změně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí je však zřejmé, že se odvolací soud uplatněnou námitkou podjatosti nezabýval.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
První námitkou stěžovatelky je tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s uplatněnou námitkou podjatosti, vznesenou ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka, proti soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové. Podjatost soudkyně měla podle názoru stěžovatelky spočívat v tom, že tato soudkyně je současně i konkurzní soudkyní v řízení o konkurzu úpadce Živnostenské družstevní záložny, kde stěžovatelka je správkyní konkurzní podstaty. Poukázala v této souvislosti na nález ÚS sp. zn. I. ÚS 371/04, v němž je vysloveno, že vztah konkurzního soudce a správce konkurzní podstaty nelze považovat za nezaujatý a nestranný. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil; odvolává se na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006, který se týká téže stěžovatelky ve věci zcela srovnatelné. V této projednávané věci lze sice Vrchnímu soudu v Praze vytknout, že se uplatněnou námitkou podjatosti výslovně nezabýval, ale s ohledem na situaci shodnou s předchozím případem nepovažuje Ústavní soud tento nedostatek za tak zásadní povahy, aby byl způsobilý porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces jako celek. Navíc i v nyní projednávané věci byla námitka podjatosti rovněž uplatněna až ve vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejšího účastníka proti akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení.
Ústavní stížnost dále obsahuje v podstatě dvojí okruh námitek. V prvé řadě se v ní praví, že jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací, posoudily úkon stěžovatelky, jímž se domáhala zastavení řízení, jako zpětvzetí návrhu ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř., což však dle názoru stěžovatelky z obsahu spisu nevyplývá. Tuto námitku Ústavní soud důvodnou neshledal. Zpětvzetím návrhu lze totiž rozumět takový úkon, jímž žalobkyně (stěžovatelka) dala v řízení jednoznačně najevo, že na projednání svého návrhu nemá zájem a že o něm soudem tedy meritorně nebude rozhodováno (srv. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 322), a to bez ohledu na to, jaký důvod ji k takovému úkonu vedl. Podání, jímž navrhla zastavení řízení, ze dne 4. října 2004 (č.l. 103 spisu), jeví se v tomto ohledu jako jednoznačné. Stěžovatelka v něm jasně vyjádřila svůj úmysl v řízení nepokračovat, taková úvaha soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že vzala svůj návrh zpět, je opodstatněná. Obdobnou situaci řešil Ústavní soud i v již zmíněné věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 323/05, kde nálezem ze dne 11. 7. 2006 vyslovil shodný názor i s dalším bližším odůvodněním, s nímž se Ústavní soud i v této věci ztotožňuje.
Druhý okruh námitek směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdyby úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V předmětné věci však o takovou situaci nešlo. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s příslušnými procesními pravidly, která aplikoval ústavně konformním způsobem. Nemohlo proto dojit k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani následně k zásahu do práva vlastnického, jehož se dovolává.
Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody uplatnění ustanovení §150 o.s.ř., jak to učinil soud prvého stupně, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené založit nemůže. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je zásadně věcí úvahy obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud v principu nevstupuje, zejména nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly. Ústavní soud proto dospěl shodně s výše citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 17. 6. 2006 k závěru, že ani v tomto případě k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu