ECLI:CZ:US:2006:1.US.12.04
sp. zn. I. ÚS 12/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.K., zastoupeného advokátem Mgr. Dr. P.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 1 Co 156/2002 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 24 C 18/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 1 Co 156/2002 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 24 C 18/99.
Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo v právní věci žalobce B.K. proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen na svůj náklad nechat jednou uveřejnit v příloze F. - periodické tiskoviny, omluvu ve znění : Já Ing. J.K., autor článku nazvaného "K. mi dluží za obklady", jsem nepravdivě uvedl, že B.K. mi dluží peněžitou částku za topolové obklady a v této souvislosti se mnou nečestně jedná, ačkoli mi B.K. osobně ničeho z tohoto důvodu nedluží a nečestně se mnou nejednal; proto se mu omlouvám za újmy, které v této spojitosti utrpěl na své pověsti", s tím, že tak má učinit do 15 dnů od právní moci rozsudku a že je dále povinen zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 10.000,- Kč a na nákladech řízení částku 29.325,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo ještě také uloženo nahradit České republice na účet Krajského soudu v Brně náklady řízení ve výši 1.239,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudek krajského soudu ve věci samé potvrdil a změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení, neboť částku přiznanou žalobci snížil na 26. 050,- Kč.
Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti podrobně polemizuje s postupem a zejména se závěry obecných soudů, které považuje za nesprávné. V tomto směru především z několika hledisek zpochybňuje výpověď svědka L.M., redaktora periodika S., který uvedl, že stěžovatel mu do redakce telefonoval, popsal mu inkriminovaný příběh a požádal jej, aby věc byla zveřejněna. Stěžovatel v tomto směru mj. prohlásil, že dle tvrzení tohoto svědka údajně napsaný článek svědek se žalovaným stěžovatelem zkonzultoval, ale svědek si prý nepamatoval, zda znění článku žalovanému odfaxoval či telefonoval; výslovně si však pamatoval, že žalovaný s formulací článku souhlasil. Ačkoli si tedy svědek M. pamatoval, že žalovaný s obsahem článku souhlasil, neuvedl, jakým způsobem žalovaný souhlas projevil. Stěžovatel je toho názoru, že soudy obou instancí rozhodovaly ve věci na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, což ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení projednávané věci.
Stěžovatel dále namítl, že uveřejněný článek není ve skutečnosti otištěným autentickým zněním dopisu čtenáře, jak byl redakcí označen, nýbrž redakčním článkem zpracovaným redaktorem L.M., na základě jeho autorského zpracování informací, jež získal z ústního telefonického rozhovoru se stěžovatelem. Je prý nepochybné, že výše popsané jednání redaktora příslušného periodika a šéfredaktora tohoto periodika a jeho následky nelze přičítat k tíži osoby, jež v rozhovoru poskytla redaktoru určité informace, a činit tak tuto osobu (v daném případě stěžovatele) odpovědnou za případné nepříznivé následky, vzniklé komukoli v souvislosti se zveřejněním redakčního článku.
Stěžovatel dodal, že pokud jde o jeho povinnost zaplatit žalobci na nemajetkovou újmu peněžitou částku ve výši 10.000,- Kč, nebyl prý vznik takové újmy v řízení prokázán. Žalobcem tvrzený nepříznivý dopad inkriminovaného článku na jeho kandidaturu na funkci 1. místopředsedy Č. údajně vyloučila svědecká výpověď redaktora M., který výslovně uvedl, že se nesetkal s tím, že by tento článek měl dopad na volbu žalobce do Č. Podle názoru stěžovatele měly soudy konstatovat, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy, resp. naplnění zákonných podmínek pro přiznání peněžního zadostiučinění, a žalobu v této části rovněž zamítnout. Rozhodnutí soudu o povinnosti k peněžité náhradě nemajetkové újmy tak podle stěžovatele nemají oporu v provedeném dokazování. S ohledem na průběh řízení před obecnými soudy se stěžovatel domnívá, že tyto soudy uplatnily vůči jeho veškerým tvrzením "apriori negativní postoj" zatímco vůči tvrzením žalobce uplatnily "apriori presumpci správnosti a pravdivosti". Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení napadených rozsudků obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze své ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti je dodržovat se týká rozsáhlá ustálená judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat; ve vztahu k dokazování, které stěžovatel zpochybňuje, lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry soudů byly svévolné, či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jež jsou pro vydání předmětných rozhodnutí dostatečné. Proto nemohl napadené rozsudky obecných soudů považovat za stojící v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Za shora popsané situace není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého napadeného rozsudku k podstatě věci zejména uvedl, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že dne 5. 2. 1999 vyšel v pravidelném celostátním periodiku S. v rubrice "DT" článek s názvem "K. mi dluží za obklady" podepsaný "J.K.", ve kterém autor uvádí, že žalobce- prezident SK, nemůže zastávat funkci místopředsedy v tak renomované organizaci jako je Č., do které bude kandidovat na valné hromadě tohoto svazu, neboť s ním má velmi špatné zkušenosti, a to proto, že mu k 1. září 1998 vyfakturoval topolové obklady s datem splatnosti ke 14. září částkou 7.688,40 Kč po odečtení již složené zálohy 6.000,- Kč a tuto částku přes několikeré urgence stále dluží jeho firmě. Dále mezi nimi bylo nesporné, že toto tvrzení není pravdivé. Sporné bylo podle obecných soudů jedině to, kdo byl autorem tohoto článku, jestliže svědek redaktor M. vypověděl, že řekl žalovanému, že má článek napsat sám, ale nakonec na přání žalovaného se domluvili tak, že dle údajů žalovaného článek napíše on a nechá ho schválit žalovaným s tím, že jde o dopis žalovaného. Žalovaný tvrdil, že svědek mu již nezavolal a s textem článku ho neseznámil, svědek pak vypověděl, že se zněním článku tak, jak nakonec vyšel, seznámil žalovaného buď faxem nebo telefonicky a ten s tímto textem souhlasil. Krajský soud uvěřil výpovědi svědka L.M., neboť neshledal nic, co by mohlo vést k závěru o jeho nevěrohodnosti; za této situace pak lze žalovaného - podle názoru krajského soudu - považovat za autora článku - dopisu, byť mu jej dle jeho přání sepsal svědek L.M. Krajský soud se dovolal i výpovědi svědka Ing. J.H., redaktora deníku S., jemuž také stěžovatel telefonoval; ten prohlásil, že šlo "o nějaké problémy neuhrazených faktur panem K." a dodal, že stěžovatele odkázal na ústředí v P., konkrétně na redaktora M.
Také vrchní soud neshledal nic, z čeho by bylo možno dovodit nevěrohodnost svědka, zejména jestliže také - jako krajský soud - přihlédl k tomu, že po uveřejnění článku žalovaný stěžovatel nijak redakci nevytkl, že otiskla něco, co by byl sám neřekl; vysvětlení stěžovatele, že se domníval, že mělo jít o článek někoho jiného se stejným jménem, považoval soud za účelové, neboť z obsahu článku je jeho totožnost naprosto zřejmá. Rovněž argument, který uvedl ve svém odvolání, totiž, že mezi oním telefonátem a uzávěrkou bylo málo času, není podle mínění vrchního soudu důvodný, neboť pro novináře je otázkou několika minut, nejvýše půl hodiny, sepsat tak krátký článek, o jaký v této věci jde. Za této situace nebylo podle přesvědčení vrchního soudu pochyb, že žalovaný zasáhl neoprávněně do osobnostních práv žalobce a krajský soud rozhodl zcela správně, pokud stěžovatele zavázal k uveřejnění omluvy, jejíž text a způsob uveřejnění považoval za zcela přiměřené.
Za shora popsané situace právní závěry napadených rozsudků obecných soudů podle přesvědčení Ústavního soudu obstojí i z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v občanském soudním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud samozřejmě postupovat libovolně; jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Je třeba znovu zdůraznit, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší zásadně obecným soudům. Jestliže tyto soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (a to i pokud jde o otázku náhrady nemajetkové újmy v penězích, proti jejímuž uložení stěžovatel rovněž protestuje), nemohl Ústavní soud učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Také námitka stěžovatele, že obecné soudy neodpovídajícím a jednostranným způsobem hodnotily důkazy v řízení provedené (zejména ve vztahu ke stěžovatelem nejvíce zpochybňované výpovědi svědka M.) nemá z hlediska výše vyslovených principů ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu stěžovatele v soudním řízení, což předmětem ústavní ochrany není.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jichž se dovolává, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu