ECLI:CZ:US:2006:1.US.127.04
sp. zn. I. ÚS 127/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H.M., zastoupené advokátem JUDr. V.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 20 Co 286/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 21 C 123/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 20 Co 286/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 21 C 123/2000. Obvodní soud pro Prahu 1 citovaným rozsudkem zamítl žalobu, aby byla v právní věci stěžovatelky (vystupující v řízení před obecnými soudy jako žalobkyně) uložena žalované České republice - Č. povinnost zaplatit jí částku 100.000,- Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č.j. 20 Co 286/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1228/2004, odmítl i stěžovatelčino dovolání v předmětné věci; uvedené usnesení však stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že v minulosti zakoupila akcie A. o celkové hodnotě 100.000,- Kč. Následné zavedení nucené správy v A., považovala v souladu s ust. §30 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, za přechodné preventivní opatření Č, směřující k obnovení stability a likvidity banky a k odstranění nedostatků v její činnosti, zejména poté, co toto prohlášení veřejně učinil guvernér Č. Ing. J.T. Rozdělení A., na dvě části a následný prodej tzv. zdravé části společnosti G., byl ze strany Č podle názoru stěžovatelky proveden tak, aby byli stávající akcionáři A., vyloučeni z možnosti stát se akcionáři společnosti G. na což by prý měli nárok. Neobnovení stability a likvidity A., jako peněžního ústavu, který je podle definice banky, uvedené v §1 zák.č. 21/1992 Sb., akciovou společností, jež na základě povolení Č. přijímá vklady a poskytuje úvěry, se projevilo poklesem tržní hodnoty akcií A., v držení stěžovatelky a jejich tržní hodnota za dobu nucené správy poklesla až na nulovou hodnotu; tím došlo ke znehodnocení investic stěžovatelky do akcií A. Proto podala Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu na náhradu škody, způsobené - podle jejího názoru - nesprávným úředním postupem Č. podle §18 zákona č. 58/1969 Sb.; ta totiž zajišťovala nejenom výkon nucené správy v A., ale i bankovní dohled nad činností A., a to od samého založení A., v r. 1990, byť tento dohled před 1.1.1993 zajišťoval právní předchůdce Č., S. Stěžovatelka se domnívá, že Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze jako soud odvolací věc nesprávně posoudily, neboť žalobkyní požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací zbytkové části A. v likvidaci a s jejím výsledkem, protože výsledek likvidace A. v likvidaci je - podle názoru stěžovatelky - z pohledu žaloby o náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem, bezvýznamný. Stěžovatelkou uplatněná výše náhrady škody vychází ze snížení hodnoty jejího majetku, tj. ze skutečné tržní hodnoty akcií A. v likvidaci proti jejich hodnotě před zavedením nucené správy, tedy z rozdílu mezi hodnotou akcií vlastněných stěžovatelkou před zavedením nucené správy a hodnotou akcií po jejím ukončení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z procesního hlediska je nutno konstatovat, že skutečnost, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenapadla výše citované usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, nemá s odkazem zejména na ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vliv na přípustnost ústavní stížnosti.
Dále je třeba úvodem připomenout, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Ústavní soud dále zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. o výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve zkoumaném případě Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelčina základní práva neporušily. Zásah Ústavního soudu proto s odvoláním na shora uvedené není možný. Pouhá polemika s řádně odůvodněným rozhodnutím obecného soudu, resp. odlišný právní názor stěžovatelky, jak měl tento soud či soudy v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
K podstatě věci samé, resp. k námitkám stěžovatelky v ústavní stížnosti, lze poukázat na stěžejní pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Z relevantní části odůvodnění soudu prvého stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1) zejména vyplývá, že žalující strana neprokázala existenci škody, protože je neznámý okamžik jejího vzniku a tím i její výše. Jelikož se hradí pouze skutečná újma na majetku, nemůže se vycházet toliko z jmenovité hodnoty akcií, leč z jejich tržní hodnoty v okamžiku vzniku škody. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování soudů probíhala likvidace A., a výsledek této likvidace nemohl být před jejím ukončením znám, nebylo zřejmé, jaká by byla eventuální výše škody a zda by vůbec jakákoli škoda žalobcům, kteří mají právo na podíl na likvidačním zůstatku, vznikla. Úvahy o pasivní či aktivní likvidaci před jejich skončením jsou vždy v hypotetické rovině a tedy irelevantní. Žalobu tedy soud považoval za předčasnou a nemohl rozhodnout jinak, než ji zamítnout. Rovněž odvolací soud (Městský soud v Praze) v napadeném usnesení správně konstatoval, že se stěžovatelka domáhala náhrady škody, jejíž výši však s ohledem na probíhající likvidaci A., nebylo možné spolehlivě zjistit. Dovodil, že až po skončení likvidace, pokud v jejím rámci nebude možné nárok žalobkyně zcela uspokojit z likvidačního zůstatku A. v likvidaci, jako přímý nárok, nastane okamžik, kdy bude možné uplatnit nárok na náhradu škody proti žalované. Za předpokladu, že by byl vznik škody skutečně prokázán, by bylo dále na místě rovněž zkoumat, zda za ni žalovaná nese odpovědnost, tedy zda se vůči žalobkyni - stěžovatelce dopustila nesprávného úředního postupu a zda mezi tímto postupem a vznikem škody existuje příčinná souvislost.
Také Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení k předmětné problematice mj. uvedl, že škoda jakožto majetková újma, spočívající dle tvrzení stěžovatelky v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu Č poklesla tržní hodnota akcií A., nemůže v případě probíhající likvidace akciové společnosti vzniknout akcionářům dříve, než při skončení likvidace. Škoda totiž nevznikla akcionářům již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu bankovního dohledu, nýbrž vznik škody na straně akcionáře se odvíjí od výsledné hodnoty jeho podílu na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Z tohoto hlediska - i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - není rozhodující, zda v určitém období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy akciové společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, které lze vyčíslit, neboť pokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, který vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená, mezi něž patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti. Majetková újma, při níž lze od dalších subjektů požadovat náhradu škody, tedy akcionáři vznikne až tehdy a jen tehdy, pokud je po ukončení likvidace jeho podíl na likvidačním zůstatku nižší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí.
Ústavní soud, který ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady zasahující do ústavní roviny usuzuje, že se shora uvedenými závěry i s postupem obecných soudů se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Pro úplnost lze připomenout, že samotnou problematikou postupu Č, resp. povahou výkonu nucené správy v A., se Ústavní soud již zabýval např. v řízeních, vedených pod sp. zn. IV. ÚS 324/97 a I. ÚS 161/97; konstatoval mj., že činnost správce pověřeného výkonem nucené správy je nutno považovat - s ohledem na postavení Č., jako správního úřadu (§1 odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB) - za delegovaný výkon státní správy prováděný fyzickou osobou na základě zákona, o čemž svědčí skutečnost, že správce musí být zaměstnancem Č., nebo že o věcech v působnosti valné hromady činí rozhodnutí s předchozím souhlasem Č. Rozhodnutí správce však žádným způsobem nezasahuje do subjektivních práv a povinností fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy a proto nemůže směřovat proti akcionářům, ale je adresováno toliko bance jako právnické osobě. Pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení jisté riziko, spočívající v možném omezení či zasahování do jeho vlastnického práva; to ovšem za předpokladu, že existuje rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem.
Pro zkoumaný případ je však bez ohledu na tyto úvahy podstatné, že z ústavněprávního hlediska obstojí postup i závěry obecných soudů, které dostatečným, jasným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč bylo nutno stěžovatelčinu žalobu o náhradu škody směřující proti žalované České republice - Č zamítnout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu