ECLI:CZ:US:2006:1.US.132.05
sp. zn. I. ÚS 132/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. N., zast. JUDr. Josefem Vaške, advokátem, sídlem Škroupova 957, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8.12.2004, č.j. 18 Co 470/2004-310, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl výrok II. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Krajský soud tímto rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") tak, že žaloba, aby stěžovatel platil žalobkyni výživné ve výši dalších 65 000,- Kč měsíčně, se zamítá. Napadeným výrokem bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel tvrdí, že krajský soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně pak zaručená článkem I a článkem 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá, že v řízení o výživné manželky byl jako žalovaný plně úspěšný, přičemž krajský soud v odůvodnění rozsudku sice konstatoval, že žalobkyně, která v řízení neuspěla, by měla stěžovateli nahradit náklady řízení, nicméně má zato, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž podle ustanovení §150 obč. soudního řádu lze výjimečně právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Tyto důvody spatřuje krajský soud ve skutečnostech, že žalobkyně je na mateřské dovolené, dovolávala se zákonného nároku a při jeho uplatnění vycházela, stejně jako okresní soud, z nesprávného názoru. Na skutečnostech zjištěných v průběhu řízení dokládal, že použití §150 obč. soudního řádu se jeví přinejmenším v rozporu s dobrými mravy a zdůraznil, že žalobkyně byla již od počátku řízení právně zastoupena, tudíž důvodnost nároku měl posoudit právní zástupce. Stěžovatel v další části rozvádí v obecné rovině roli soudů při výkladu jednoduchého práva a předvídatelnost soudního rozhodnutí, jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že krajský soud neposoudil všechny okolnosti konkrétní věci, své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnil, což je postup, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, a stěžovatel v něm spatřuje jisté prvky libovůle a nahodilosti. Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí krajského soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení je nesprávné, nespravedlivé a porušující ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud výrok II. o náhradě nákladů řízení v citovaném rozsudku krajského soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného výroku. Poukázal i na skutkové okolnosti případu (poměry žalobkyně a žalovaného - stěžovatele), které ho vedly k výjimečnému použití §150 obč. soudního řádu. S důvody stěžovatele nesouhlasí a navrhl zamítnutí stížnosti.
M. Z., vystupující jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy, se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 6 C 106/2002 Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se domáhala vůči stěžovateli (který byl v té době jejím manželem) stanovení výživného ve výši 75 000,- Kč měsíčně. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 19.11.2002, č.j. 6 C 106/2002-215, z větší části žalobě vyhověl a stanovil stěžovateli vyživovací povinnost ve výši 65 000,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl, dále rozhodl o dlužném výživném a náhradě nákladů řízení. Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesprávné posouzení předpokladů pro stanovení výše vyživovací povinnosti, upozornil též na skutečnost, že po vynesení rozsudku bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno. Proti výroku o nákladech řízení podala odvolání i žalobkyně. Krajský soud usnesením ze dne 31.3.2003, č.j. 18 Co 105/2003-227, rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a IV. zrušil. Po doplněním dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 19.7.2004, č.j. 6 C 106/2002-290, opětovně uložil povinnost stěžovateli platit žalobkyni výživné ve výši 65 000,- Kč měsíčně, rozhodl o dlužném výživném a o náhradě nákladů řízení. Po odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 18.12.2004, č.j. 18 Co 470/2004-310, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a napadeným výrokem nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem zamítnutí bylo pochybení okresního soudu v právním hodnocení, když žalobkyně se mohla domáhat výživného pouze za dobu trvání manželství, a v náležitém zohlednění skutečnosti, že žalobkyně měla k dispozici značnou finanční částku pocházející ze společných prostředků. Krajský soud dodal, že zákonný požadavek žalobkyně nelze považovat za nemravný, když takový závěr okresním soudem zjištěné skutkové okolnosti případu nedovolují. Při odůvodnění výroku o nákladech řízení uznal, že žalobkyně v řízení neuspěla a měla by tak nahradit žalobci nálady řízení před soudy obou stupňů podle §142 odst. 1 obč. soudního řádu. Krajský soud dále zdůraznil, že přihlédl ke skutečnosti (ta vyšla najevo v odvolacím jednání), že žalobkyně je na mateřské dovolené, dovolávala se zákonného nároku a při jeho uplatnění vycházela z nesprávného názoru (sdíleného i soudem okresním). V těchto okolnostech spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž podle §150 obč. soudního řádu lze výjimečně právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému nepřiznat.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ani v čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. podústavního práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Nicméně Ústavní soud rozhodování o nákladech soudního řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku a shledává, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.36 odst. 1 Listiny (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03). Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, ve věci Baumann proti Rakousku).
Při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§142 obč. soudního řádu); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§142 odst. 2 obč. soudního řádu). Zjistí-li však soud v konkrétním případě, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§150 obč. soudního řádu). Posléze uvedené ustanovení nelze považovat za normu, které by zakládalo zcela volnou diskreci (ve smyslu libovůle) soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze ho proto vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, by bylo možné spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000). Úkolem obecného soudu není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž soud musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti je soud povinen při výkladu a aplikaci §150 obč. soudního řádu mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti, stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti, týkající se věci jako takové (např. okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další).
V posuzovaném případě krajský soud aplikoval §150 obč. soudního řádu, když za důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému stěžovateli spatřuje v několika subjektivních i objektivních okolnostech (tj. sociální postavení žalobkyně, zákonnost nároku na výživné, právní názor sdílený i okresním soudem) vyplývajících ze soudního spisu a jež nejsou zpochybňovány. Jestliže jimi krajský soud zdůvodnil aplikaci §150 obč. soudního řádu, učinil zadost svým povinnostem ve výše naznačeném smyslu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu