ECLI:CZ:US:2006:1.US.133.05
sp. zn. I. ÚS 133/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Zuzanou Novákovou, advokátkou se sídlem Opava, Zacpalova 27, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 5. 2004, čj. 29 Nc 1073/2003 - 18, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2004, čj. 9 Co 1517/2004 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností odevzdanou k poštovní přepravě dne 8. 3. 2005, doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2005, stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 12. 2003, čj. 29 Nc 1073/2003 - 4, kterým byla zamítnuta její žádost o ustanovení právního zástupce. Navrhla i zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2004, čj. 9 Co 1517/2004 - 27, kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesením téhož okresního soudu, ze dne 9. 12. 2003, čj. 29 Nc 1073/2003 - 4, byla na její majetek nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti Allegro, s. r. o., podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.10. 1995, čj. 2 Sm 171/5 - 16, ve výši 1 035 000,-- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto usnesení podala odvolání, které spojila s žádostí o ustanovení právního zástupce ve věci, vzhledem k tomu, že nemá právnické vzdělání a nachází se ve složité finanční situaci. Její žádost byla zamítnuta. Stěžovatelka je přesvědčena, že oběma rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2 , čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatelky nemůže soud kvalifikovaně posoudit relevantnost její možné újmy či ohrožení, v souvislosti s právní obtížností dané věci. O ustanovení zástupce požádala v rámci odvolacího řízení, tedy nikoliv na začátku exekučního řízení. Právo na právní pomoc však nevylučuje poskytnutí právní pomoci kdykoliv v průběhu řízení. Podle svých majetkových poměrů splňuje první předpoklad pro ustanovení právního zástupce. Druhým předpokladem je skutková či právní složitost dané věci. K tomu uvedla, že v exekučním řízení se jedná o pohledávku z úvěru, který jí byl kdysi poskytnut. Podle jejího názoru část vykonatelné pohledávky již byla zaplacena započtením. Právě s ohledem na tento způsob úhrady pohledávky, jako osoba bez právního vzdělání nemusí unést důkazní břemeno svého tvrzení o úhradě dluhu, protože bude nutné vyhodnocování složitých listinných důkazů. Přestože krajský soud považuje exekuční řízení pro částku 1 035 000,-- Kč za běžnou věc, nemůže posoudit, zda je schopna hájit své zájmy bez právního zástupce. Pokud neobhájí své tvrzení o částečné úhradě dluhu, hrozí jí poškození na jejích právech tím, že by utrpěla značnou škodu na svém majetku, protože by pohledávky z úvěrové smlouvy zaplatila opakovaně.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Opavě uvedl, že u stěžovatelky nebyly shledány podmínky pro ustanovení zástupce, neboť neuvedla, v čem by konkrétně měla spočívat újma nebo ohrožení, v důsledku neustanovení zástupce. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že skutečnostmi právně významnými pro jednu určitou fázi exekučního řízení nelze úspěšně argumentovat v jiné fázi tohoto řízení. Pokud tedy exekuční soud neshledal potřebu ustanovení zástupce stěžovatelce v řízení o nařízení exekuce, nelze tento závěr zpochybňovat poukazem na skutečnosti relevantní nikoliv ve fázi nařízení exekuce, ale až ve fázi následné, tj. v řízení o zastavení exekuce. Má-li stěžovatelka zato, že určitá část vymahatelné pohledávky zanikla v důsledku započtení, nic jí nebrání uplatnit tuto námitku v řízení o zastavení exekuce, a to podáním příslušného návrhu. Současně jí nic nebrání požádat, aby jí byl v tomto řízení (o zastavení exekuce) ustanoven zástupce. Zamítnutí žádosti ve fázi nařízení exekuce neznamená, že požadovaný zástupce nemůže být stěžovatelce ustanoven v jiné fázi exekučního řízení.
Uvedená vyjádření obecných soudů byla zaslána zástupkyni stěžovatelky k případné replice dne 29. 9. 2006.
Z usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 5. 2004, čj. 29 Nc 1073/2003 - 18, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti usnesení téhož soudu ze dne 9. 12. 2003, čj. 29 Nc 1073/2003 - 4, jímž byla nařízena exekuce, odvolání, které spojila se žádostí o ustanovení právního zástupce. Na výzvu soudu doložila potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, ze kterého soud zjistil, že stěžovatelce jsou vypláceny dávky státní sociální podpory a sociální péče a že je nemajetná. Tím byla, podle názoru soudu, splněna první podmínka. Podle ustanovení §30 odst. 1 OSŘ je třeba splnění i druhé podmínky, kterou je ochrana zájmů účastníka, zejména jde-li o věc po stránce skutkové či právní složitou apod. Podle názoru soudu se v daném případě o takovou věc nejedná, neboť stěžovatelka v odvolání pouze tvrdí, že v minulosti již došlo k zaplacení vymáhané pohledávky. Bližší důvody, pro které žádá zástupce, přes výzvu soudu neuvedla. Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě jde o běžný občanskoprávní vztah a stěžovatelka je, po poučení soudu o jejích procesních právech, sama způsobilá náležitě hájit své zájmy. Nejedná se přitom o věc, v níž je předepsáno povinné zastoupení advokátem
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2004, čj. 9 Co 1517/2004 - 27, bylo zjištěno, že shora uvedené usnesení okresního soudu bylo potvrzeno. Odvolací soud poukázal na ustanovení §30 odst. 1 OSŘ a dovodil, ve shodě s okresním soudem, že pro ustanovení zástupce k ochraně zájmů povinného je třeba splnění dvou podmínek, jednak předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, jednak samotná potřeba ochrany zájmů účastníka. Soud zpravidla ustanovuje zástupce k ochraně zájmů ve věcech složitých po stránce skutkové či právní. V daném případě se o takovou věc nejedná, neboť stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní ohrožení či možnou újmu, která by jí mohla být způsobena neustanovením zástupce. Její obecné vyjádření o ohrožení životních jistot nemůže odůvodňovat žádost o ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 OSŘ. Navíc exekuční řízení je běžná věc, jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, ve kterém je stěžovatelka schopna sama hájit své zájmy. O neustanovení zástupce bylo rozhodnuto s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení, kterou se řídí procesní postup.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem není posuzovat zákonnost rozhodnutí obecných soudů a jiných orgánů státu, ale chránit ústavnost, tedy posuzovat, zda v řízení před soudy nebo jinými orgány nebyla porušena základní práva a svobody, zaručené zejména Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým v její kauze obecné soudy vyložily a aplikovaly ustanovení §30 odst. 1 OSŘ. Jedná se o výklad podústavního práva, které je zcela v kompetenci obecných soudů. Na jejich výkladu a aplikaci v konkrétním případě nevidí Ústavní soud nic protiústavního. Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 29 Nc 1073/2003, Ústavní soud zjistil, že okresní i odvolací soud návrh stěžovatelky na ustanovení právního zástupce řádně přezkoumaly a neshledaly jej důvodným. Nelze tedy, pod aspektem ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy ČR), na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, obecným soudům nic vytknout, zvláště když stěžovatelka sama neuvedla žádné relevantní skutečnosti, které měly vést k závěru, je bylo nutné ustanovit zástupce k hájení jejích zájmů. Není totiž porušením práva na právní pomoc, zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo soudem řádně shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 OSŘ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem považuje I. senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu