ECLI:CZ:US:2006:1.US.139.06
sp. zn. I. ÚS 139/06
Usnesení
I. ÚS 139/06
Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2006 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. M. a Mgr. N. M., zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, č. j. 30 Co 427/2005-57, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 10. 3. 2006 a doplněnou dopisním podáním odeslaným dne 13. 3. 2006 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných výroků, vydaných ve věci jejich žaloby na přivolení soudu k výpovědi z bytu. Stěžovatelé tvrdili, že výroky o nákladech řízení bylo porušeno jejich vlastnické právo, které je garantováno čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušeno mělo být i právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i princip rovnosti chráněný čl. 3 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že k porušení jejich základních práv mělo dojít tím, že městský soud jim uložil povinnost nést náklady řízení ve sporu podlehnuvší protistrany. Stěžovatelé uvedli, že byť by (na základě dosavadní judikatury Ústavního soudu) byly namístě pochybnosti o ústavní konformitě právní úpravy výpovědních důvodů (§711 občanského zákoníku), tuto úpravu nenapadají. Brojili jen proti výkladu, který přes přepjaté požadavky na možnost pronajímatele dát výpověď, zatěžuje pronajímatele dalšími procesními povinnostmi nad rámec zákona. Nájemce je chráněn již obligatorním soudním prověřováním existence výpovědních důvodů. To oslabuje jeho vlastnické právo nejenom zúžením možnosti dát výpověď, ale také délkou soudního řízení. Uvalením povinnosti nést náklady řízení je hmotně právní ochrana dále rozšiřována a výkon vlastnického práva je ztěžován. Jedna strana sporu se tak může hájit bez ohledu na výsledek sporu na náklady druhé strany, což porušuje jak princip rovnosti, tak právo na soudní ochranu. Navíc daná situace už vůbec neumožňovala v odvolacím řízení aplikovat ust. §143 o. s. ř., s tvrzením, že žalovaný nezpůsobil náklady odvolacího řízení, neboť ten se k řízení u soudu prvního stupně ani nedostavil.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, č. j. 30 Co 427/2005-57 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 3950,- Kč a na nákladech odvolacího řízení dalších
3950,- Kč. Předtím Obvodní soud v Praze 4 rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, č. j.
27 C 200/2004-28 přivolil k výpovědi z nájmu bytu, který se nachází v domě stěžovatelů. Soud akceptoval výpovědní důvod spočívající v tom, že stěžovatelé potřebují byt pro svého syna. Obvodní soud uložil vypovídanému nájemci povinnost uhradit náklady řízení vzniklé stěžovatelům. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání, v němž mj. namítal svůj špatný psychický stav. Městský soud v Praze odvolání vyhověl jen potud, že uložil stěžovatelům jednak povinnost zaplatit žalovanému stěhovací náklady a zrušil výrok o náhradě nákladů řízení, což odůvodnil poukazem na uplatněný výpovědní důvod a okolnosti případu, podle nichž byl namístě postup podle ust. §143 o. s. ř., podle kterého má právo na náhradu nákladů řízení v řízení neúspěšný žalovaný, který nezavdal příčinu k podání návrhu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelé neprokázali, že došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. porušení některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž splnění má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 371).
Protože námitky stěžovatelů uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva Městským soudem v Praze, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda městský soud svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva, resp. zda jím učiněné právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními.
Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti nepochybně vyplývá, že výpověď z nájmu bytu byla dána z toho důvodu, že stěžovatelé potřebovali byt pro svého syna. Navíc žalovaný nájemce částečně uspěl i se svým odvoláním. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil a argumenty uvedené v jeho rozhodnutí nejsou libovolné, tj. pohybují se v rámci možného skutkového a právního posouzení věci z hlediska obyčejného práva, a proto není prostor pro zásah Ústavního soudu. Pokud na základě dané procesní situace městský soud konstatoval, že ve sporu neúspěšný žalovaný nezavdal příčinu k podání návrhu (§143 o. s. ř.), nevykročil tím z ústavních mezí výkladu aplikovaného ustanovení občanského soudního řádu, byť se pohyboval na samotné jeho hraně.
Ústavní soud tím nijak neustupuje od své (setrvale kritické) judikatury týkající se způsobu jímž stát chrání bytové nájmy (což je cíl pohybující se v mezích ústavnosti) na úkor některých vlastníků bytových domů (což je stav, jenž byl opakovaně shledán protiústavním). Avšak tuto úpravu stěžovatelé dle svého výslovného vyjádření nenapadali a domáhali se jen zásahu Ústavního soudu ohledně porušení jejich vlastnického práva, které ovšem mělo jen nepatrnou intenzitu.Výše předmětných nákladů řízení byla velmi blízká hranici, která v rámci jednoduchého práva umožňuje označit spory o tyto částky za spory bagatelní, u nichž např. z hlediska dostupných opravných prostředků není soudní ochrana poskytována v plné síle (§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §202 odst. 2 o. s. ř.). Aplikované ustanovení občanského soudního řádu nelze bez dalšího považovat za protiústavní. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti neuvedli takové argumenty, které by Ústavní soud přesvědčily, že zásah do jejich práv, k němuž došlo na úrovni jednoduchého práva, dosahuje intenzity, jež by byla relevantní i z ústavně právních hledisek
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. dubna 2006