ECLI:CZ:US:2006:1.US.15.06
sp. zn. I. ÚS 15/06
Usnesení
I. ÚS 15/06
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. K., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2005, č.j. Nco 230/2005-260, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a podniku Lesy České republiky, s.p, sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo rozhodováno o jeho námitce podjatosti. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání tvrdil, že ve věci projednávané u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 19 C 211/2001 vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce a namítl podjatost i soudců krajského soudu, kteří mají o námitce podjatosti soudce okresního soudu rozhodovat. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto o tom, že blíže označení soudci krajského soudu nejsou vyloučeni z projednávání věci. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutím vrchního soudu došlo k zásahu do jeho základních lidských práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod (dále jen "Úmluva"), když ve věci rozhodovali vyloučení (podjatí) soudci. Podle stěžovatele vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci se zakládá nikoli pouze na jeho skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno i tehdy, jestliže "lze mít pochybnosti o jeho podjatosti" (pozn. na tomto místě je nesprávně citována právní věta nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 167/94, správně má být "nepodjatosti"). Podle stěžovatele je proto třeba také v jeho případě uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že k vyloučení soudců z projednávání jeho věcí postačí, pokud se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a především nestranní soudci. Tyto pochybnosti lze podle stěžovatele opřít o nesporně existující politický a společenský tlak na zamítnutí jeho žalob. Stěžovatel se proto domnívá, že jednání soudů a politiků, kterých si povšimla i média, postačí k založení důvodných pochybností o nestrannosti soudců v ČR obecně. Podle jeho názoru politické špičky vytvářejí a podporují negativní vztah společnosti ke stěžovatelově osobě, k osobě jeho právního zástupce a především k osobám soudců, kteří vyhověli jeho žalobě. Politické špičky se nezdráhají (bez bližší znalosti problematiky) prohlašovat, že stěžovatel a jeho otec jsou německé národnosti, že konfiskace byla v jejich případě zcela po právu, že se stěžovatel snaží ve své ziskuchtivosti obejít tzv. Benešovy dekrety, a že každý normální člověk musí vědět, že stěžovatelovy žaloby jsou důvodné. Představitelé moci výkonné a zákonodárné se navíc podle stěžovatele krátce po vynesení rozsudků, vydaných ve prospěch stěžovatele, sešli a ve vzájemné harmonii aktivně hledali cesty, jak zařídit, aby se taková rozhodnutí neopakovala, s tím, že pokud některý ze soudců žalobě vyhoví, ponese odpovědnost za to, že stát musí dotčený majetek vydat. Výsledky jsou podle stěžovatele známé: od přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. 9. 2003, přes tzv. Lex K. (zákon č. 120/2004 Sb.), až ke změně nahlížení restitučního zákonodárství Ústavním soudem na základě stanoviska pléna ze dne 1. 11. 2005 publikované pod č. 477/2005 Sb. Stěžovatel se proto domnívá, že vliv politiků na obecné soudy i Ústavní soud je zcela markantní, obzvláště pokud ti politici, kteří proklamovali nedůvodnost stěžovatelových žalob, vyžadují od všech soudců projednávajících tyto spory podrobné zprávy o stavu věcí, včetně informování o způsobu rozhodování. Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a napadené rozhodnutí jako protiústavní zrušil.
Relevantní znění příslušného článku Listiny a Úmluvy, které upravují základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti jmenovitě vůči Mgr Janě Havlové a vůči těm soudcům Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni o vyloučení jmenované soudkyně rozhodovat. Důvod podjatosti spatřoval v cíleném zásahu představitelů vlády a Parlamentu ČR do kauzy F. K. se slevovaným záměrem zabránit mu v dosažení dalších, pro něj příznivých soudních rozhodnutí. Vrchní soud stěžovatelovu námitku přezkoumal a dospěl k závěru, že zákonné důvody pro vyloučení jmenovaných soudů Krajského soudu v Ústí nad Labem z projednávání a rozhodnutí věci nejsou dány. Zdůraznil, že k vyloučení konkrétního soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat, a že v daném případě ani jedna z podmínek splněna není. Politickou kampaň a jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze podle vrchního soudu považovat za skutečnost, která by objektivně ohrožovala nezávislé a spravedlivé rozhodování.
Po posouzení stěžovatelových námitek a tvrzení a s přihlédnutím k odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
V předmětné věci jde o posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vyloučení soudců z projednávání věci z důvodu jejich podjatosti. K citované judikatuře Ústavní soud upozorňuje též na svůj závěr, že subjektivní hledisko může být podnětem ke zkoumání podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, nelze tak vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04). Stěžovatel založil svoje argumenty vůči napadenému usnesení na tvrzení, že k vyloučení soudce z projednávání věci postačí, vzniknou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti, přičemž tyto pochybnosti dovozuje z vlivu politických špiček. S jeho názorem Ústavní soud nesouhlasí, neboť případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující nepodjatost soudců, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Tak tomu však v dané věci zřejmě nebylo, resp. existenci tohoto užšího vztahu stěžovatel neprokazoval, dokonce ani netvrdil.
Protože Ústavní soud dospěl k výše uvedenému hodnocení ústavní stížnosti, nepovažoval soudce zpravodaj za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění nedostatků podání (absence náležité plné moci).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu