ECLI:CZ:US:2006:1.US.158.06
sp. zn. I. ÚS 158/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. V. a Ing. E. V., obou zastoupených JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem v Praze 4, K dolům 1973/38, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.12.2005, čj. 25 Co 519/2005-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
V řízení o žalobě stěžovatelů proti společnosti Agua Logo CZ, a.s., rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 2.11.2005, čj. 4 C 361/2005-44 tak, že zrušil platební rozkaz vydaný tímto soudem dne 21.6.2005 pod čj. Ro 1222/2005-18, zastavil řízení, rozhodl o vrácení soudního poplatku a nepřiznal stěžovatelům (žalobcům) právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů ohledně nákladů řízení Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 29.12.205, čj. 25 Co 519/2005-56, citované usnesení obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle stěžovatele jsou závěry, ze kterých vycházel městský soud, nesprávné a jsou v rozporu s obsahem spisu. Soudy rozhodly o nepřiznání náhrady nákladů řízení s poukazem na ust. §150 o.s.ř. Použití uvedeného ustanovení však musí vždy odpovídat zvláštním okolnostem případu a musí mít výjimečnou povahu. Hlediskem je především to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů nejevilo jako tvrdost vůči účastníku řízení a aby neodporovalo dobrým mravům. Za důvod zvláštního zřetele hodný však podle stěžovatelů nelze považovat skutečnost, že žalovaná společnost uhradila v žalobě uplatněný nárok krátce po podání žaloby. Je zřejmé, že vedlejší účastník (žalovaný) dlouhodobě neplnil své povinnosti ze smlouvy o dílo a že okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku stěžovatelů, byly jednoznačně vyvolány žalovaným. Žaloba sice byla stěžovateli vzata zpět, avšak až poté, co žalovaný svou povinnost splnil. Závěry obou soudů o údajném neplnění povinností ze strany žalobců jsou nepravdivé, protože ti poskytovali po celou dobu trvání smluvního vztahu i po jeho skončení žalovanému potřebnou součinnost.
Soudy obou stupňů přehlédly - podle stěžovatelů - skutečnost, že nárok žalobců (stěžovatelů) se stal splatným již dne 9.6.2005, že stěžovatelé nebyli vůbec povinni žalovaného vyzývat k úhradě nároku ani mu poskytovat dodatečnou lhůtu k plnění a pokud tak učinili a poskytli žalovanému pořádkovou třídenní lhůtu k plnění, jednalo se jejich benevolenci a o pokus o smírné vyřešení sporu. Žalovaný byl nečinným od reklamace díla (tj. ode dne 9.5.2005). Oznámení o zrušení smlouvy o dílo mu bylo doručeno právním zástupcem stěžovatelů dne 9.6.2005. Na to žalovaný reagoval tak, že reklamaci neuznal a uvedl, že věc předá svému právnímu zástupci. Příkaz k úhradě pak podal žalovaný až 17.6.2005 a nárok byl uhrazen až 21.6.2005, tedy 12 dnů ode dne, kdy se stal splatným a až 7 dnů po podání žaloby; není tedy pravdivý závěr soudu I. stupně, že "žalovaný plnil v následujícím týdnu", ani závěr odvolacího soudu, že by uložení náhrady nákladů bylo vůči žalovanému nepřiměřeně tvrdé. Soud I. stupně dospěl podle stěžovatelů k nesprávným právním závěrům a překročil podmínky a meze dané ust. §150 o.s.ř., což se jeví jako tvrdost vůči stěžovatelům, kteří postupovali při hájená svých práv důvodně, jejich žaloba byla podána oprávněně a stěžovatelé měli ve věci plný úspěch.
Podle stěžovatelů tak došlo postupem soudů k zásahu do jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 170/99 a žádají, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 361/2005, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Zjistil, že žalobou podanou faxem dne 14.6.2005 (ve spise je založena v přílohách), doručenou soudu dne 15.6.2005 a doplněnou přípisem ze dne 20.6.2005, se domáhali stěžovatelé zaplacení (vydání) bezdůvodného obohacení (vrácení ceny díla ze zrušené smlouvy o zhotovení díla na zakázku) ve výši 64.270,- Kč. s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 25.2.2005 byla mezi žalobci, jako objednateli a žalovaným, jako zhotovitelem, uzavřena smlouva o zhotovení díla na zakázku, kterou se žalovaný zavazoval zhotovit pro žalobce dílo sestávající z akvária "VISION 450-design pseudomoře", včetně vnitřního vybavení a souboru akvarijních ryb z nabídky žalovaného, a to v bytě žalobců. Cena díla byla stanovena na 64.270,- Kč. Cenu díla zaplatili stěžovatelé ve dvou splátkách (č.l. 8). Dílo bylo dokončeno dne 27.4.2005. Protože vykazovalo podstatné vady (akvarijní ryby neustále hynuly), které nebyly ani dodatečně odstraněny a akvárium bylo od 9.5.2005 nefunkční, obrátili se žalobci dne 9. 6. 2005 prostřednictvím svého právního zástupce na žalovaného s tím, že předmětnou smlouvu o dílo ruší, vyzývají jej k vydání bezdůvodného obohacení ve lhůtě "do 3 dnů" (č.l. 14). Výzva měla být zároveň považována za předžalobní upomínku a pokus o smír. Protože žalovaný na uvedený přípis nereagoval, uplatnili stěžovatelé dne 14.6.2005 svůj nárok žalobou, spolu s úroky z prodlení ve výši 8,75% p.a. Náklady řízení byly vyčísleny na 19.587,- Kč (č.l. 17).
Obvodní soud pro Prahu 5 vydal dne 21.6.2005 pod čj. 51 Ro 1222/2005-18, platební rozkaz, kterým uložil žalovanému, aby do 15 dnů zaplatil žalobcům částku 64.270,- Kč s 8,75% úrokem p.a. do zaplacení a náklady řízení ve výši 22.942,80 Kč.
Podáním ze dne 22.6.2005 (č.l. 23, 24) vzali stěžovatelé zpět žalobu i návrh na vydání platebního rozkazu a navrhli, aby soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení. Z podání vyplývá, že žalovaný po zahájení řízení uhradil žalobcům dne 21.6.2005 v řízení uplatněnou pohledávku.
Dne 8.8.2005 podal žalovaný, jak sám uvádí z procesní opatrnosti, proti platebního rozkazu odpor (č.l. 27).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl usnesením ze dne 2.11.2005, čj. 4 C 361/2005-44, tak, že výrokem I. zrušil předmětný platební rozkaz, výrokem II. zastavil řízení, výrokem III. žalobcům vrátil soudní poplatek zaplacený v kolcích a výrokem IV. nepřiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Usnesení, pokud jde o náklady řízení, odůvodnil tím, že z obsahu spisu má za prokázané, že zrušení smlouvy ze dne 9.6.2005 bylo žalovanému doručeno dne 9.6.2005. Toto podání obsahovalo požadavek žalobců na vrácení ceny díla (zažalovanou částku) ve lhůtě 3 dnů, jinak budou žalobci nuceni podat žalobu. Dne 9.6.2005 byl čtvrtek a lhůta začala plynout následujícího dne, tj. dne 10.6.2005, a jejím posledním dnem byl den 12.6.2005, což byla neděle. Dva dny lhůty tak připadly na volné dny. Následovalo pondělí 13.6.2005 a žaloba byla soudu podána faxem již v úterý dne 14.6.2005 a prostřednictvím pošty došla soudu dne 15.6.2005. Žalovaný, aniž si byl vědom faktu, že v takto krátké době byla žaloba podána, dal v pátek 17.6.2005 příkaz k úhradě své bance a na účet žalobců byla předmětná částka připsána dne 21.6.2005. Obvodní soud se odvolal na ust. §150 o.s.ř. a uvedl, že je třeba též přihlédnout k dalším okolnostem, zejména k těm, které vedly k uplatnění nároku v občanském soudním řízení a k postoji účastníků v řízení; to dle názoru soudu dopadá na tento spor. Soud souhlasí s námitkou žalovaného, že k plnění mu byla poskytnuta doba nepřiměřeně krátká, a to s ohledem na výši uplatněné částky, na fakt, že z třídenní lhůty určené žalobci k vrácení dluhu připadly dva dny na dny pracovního volna a klidu a že žaloba byla podána ihned po marném uplynutí žalobci stanovené lhůty, byť je obecně známo, že bankovní operace si vyžadují delší dobu a žalovaný také v následujícím týdnu plnil. Navíc ze žaloby je zřejmé, že akvárium, byť bez akvarijních ryb, zůstalo vypojené v bytě žalobců, přičemž při zrušení smlouvy podle §457 občanského zákoníku platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 29.12.2005, čj. 25 Co 519/2005-56, usnesení soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v této věci jsou při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití ust. §150 o.s.ř. Odvolací soud souhlasí s tím že poskytnutá lhůta pro vrácení ceny díla byla ze strany žalobců nepřiměřeně krátká, v jimi stanovených dnech byly dva dny volna, tedy lhůta činila prakticky pouze dva pracovní dny. Dále je třeba zohlednit i skutečnost, že se žalobci domáhali proti žalované uspokojení svých práv, aniž by sami své povinnosti vůči němu splnili. Žalobu vzali zpět poté, kdy žalobce (?) zaplatil jistinu bez příslušenství, tedy neuspokojil jejich nárok zcela. Další skutečností je, že se žalobci domáhali přiznání úroků z prodlení již od 9.5.2005, kdy ještě ani neuplynula jimi stanovená velmi krátká lhůta k plnění. Přiznání náhrady nákladů řízení dle ust. §146 odst. 2 o.s.ř. by bylo vůči žalovanému s ohledem na přístup žalobců ke sporu nepřiměřeně tvrdé a použití ust. §150 o.s.ř. je proto důvodné.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze. V prvé řadě znovu zdůraznil, že doba, již stěžovatel poskytl žalovanému k plnění, byla nepřiměřeně krátká. Plněním před tím, než byla žaloba doručena žalovanému, dal týž najevo, že chce předejít sporu. Dále poukázal na to, že v důsledku odstoupení od smlouvy byly obě smluvní strany povinny vrátit vzájemné plnění. Žalobci ani v žalobě plnění své povinnosti netvrdili, pouze potvrdili poskytnutí součinnosti při odvozu. Plnění své povinnosti netvrdí ani v ústavní stížnosti. Řízení bylo zastaveno před jednáním ve věci, nebylo proto možné provádět důkazy. Městský soud je přesvědčen, že v daném případě bylo použito výjimečné ustanovení §150 o.s.ř. přiléhavě. Bylo přihlédnuto ke všem okolnostem tohoto případu. Městský soud proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
V replice k vyjádření Městského soudu stěžovatelé (právní zástupce) opakoval tvrzení, že okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároků stěžovatelů, byly jednoznačně vyvolány vedlejším účastníkem a že stěžovatelé nemohli splnit svůj závazek - vrátit žalovanému akvárium, neboť jeho demontáž je činnost odborná, pro kterou stěžovatelé nemají prostředky. Splnili tedy svou povinnost tím, že poskytli žalovanému příslušnou součinnost. Nemohlo proto dojít ze strany stěžovatelů k porušení povinnosti vrátit vzájemné plnění. Odvolací soud k této okolnosti nepřihlédl a v rozporu s provedeným dokazováním převzal bez dalšího závěry soudu I. stupně. Náklady právního zastoupení vznikly v důsledku zaviněné nečinnosti ze strany vedlejšího žalovaného (vedlejšího účastníka) a je proto spravedlivé, aby je nesl sám.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé ve své stížnosti v podstatě namítají, že soud nevzal při rozhodování v úvahu chování žalované společnosti, která odvedla nekvalitní práci a nebyla schopna vady díla odstranit. Dále rekapitulují celou skutkovou situaci a podávají vlastní rozsáhlý právní rozbor situace. Předmětem posuzování však nebyla vadná práce žalovaného, který svou odpovědnost konec konců uznal a stěžovatelům vrátil zaplacenou cenu, ale celková situace související s podáním žaloby a jejím zpětvzetím.
Ze základního civilního procesního předpisu - a z tomu odpovídající judikatury Ústavního soudu - vyplývá, že podle ust. §150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu ust. §157 odst. 2 o.s.ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz). Podle názoru Ústavního soudu však jak soud I. stupně, tak i Městský soud v Praze, jako soud odvolací, postupovaly v souladu s uvedeným nálezem, své rozhodnutí řádně, i když stručně, odůvodnily a vysvětlily, jakými úvahami se řídily při rozhodování. Je nepochybné, že lhůta, kterou stěžovatelé určili žalovanému pro plnění byla velmi krátká a v podstatě nebylo v silách žalovaného ji splnit. Stěžovatelům "opožděným plněním" žalobce žádná další újma nevznikla. Podání žaloby ihned po uplynutí takové lhůty se jeví za daných okolností jako unáhlené.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě opakují námitky, které již uplatňovali v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že v posuzovaném případě, pokud jde o náklady řízení, připadá v úvahu použití výjimečného ustanovení §150 o.s.ř. a své rozhodnutí - jak již bylo uvedeno - řádně odůvodnily. To, že s takovým závěrem stěžovatelé nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Právo přijmout uvedené rozhodnutí přísluší obecnému soudu a Ústavní soud je při jeho přezkoumání oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Nic takového však Ústavní soud nezjistil.
V této souvislosti - v reakci na repliku stěžovatele k vyjádření Městského soudu v Praze - lze toliko dodat, že zásadním argumentem rozhodnutí obecných soudů při použití ustanovení §150 o.s.ř. byla nepřiměřeně krátká lhůta k plnění, již v souvislosti se všemi okolnostmi věci stěžovatel žalovanému poskytli. To je - podle mínění Ústavního soudu i z hlediska ústavně konformního výkladu citovaného předpisu běžného práva argument plně dostačující.
Pokud jde o nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 170/99, na který se stěžovatelé odvolávají, vyplývá z něho totéž, co z nálezu uvedeného výše, totiž, že pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona, bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl není pro rozhodnutí dostačující (viz www.judikatura.cz). Takový nedostatek však z napadeného rozhodnutí dovodit nelze.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy úvahy, na jejichž základě dospěly k závěru o oprávněnosti použití §150 o.s.ř., v odůvodnění rozhodnutí dostatečně rozvedly a postupovaly v posuzovaném případě rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho dovodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, která je obecně známá.
Ústavní soud tedy dovozuje, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 ani čl. 38 Listiny, jichž se stěžovatelé dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň
předseda senátu