ECLI:CZ:US:2006:1.US.162.05
sp. zn. I. ÚS 162/05
Usnesení
I. ÚS 162/05
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. S., zast. JUDr. Františkem Sieglem, advokátem, sídlem Dr. Davida Bechera 23, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.12.2004, č.j. 56 Co 612/2004-44, a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8.6.2004, č.j. 24 Nc 2687/2004-15, za účasti Krajského soud v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, a to usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), a domáhal se jejich zrušení. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení doplněném podáním ze dne 22.6.2005 uvedl, že rozsudkem okresního soudu ze dne 18.9.2002, č.j. 14 C 63/2002-23, bylo zrušeno právo společného nájmu bytu a současně mu byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat vedlejšímu účastníkovi (tj. M. S., která se postavení vedlejšího účastníka později vzdala) ve lhůtě do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Napadeným usnesením okresního soudu byla podle tohoto rozsudku nařízena, kromě jiného, exekuce vyklizením jeho osoby do jiného bytu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že zajištěná bytová náhrada není přiměřenou bytovou náhradou zajišťující lidsky důstojné bydlení, podal proti tomuto usnesení odvolání; krajský soud usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, jakož i práva na lidsky důstojné bydlení garantované v čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"), jakož i v čl. 16 Evropské sociální charty (dále jen "Charta"), tedy mezinárodních smluv, které dle čl. 10 Ústavy ČR jsou pro Českou republiky závazné a mají přednost před zákonem. Zásah do práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v porušení procesních pravidel při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, protože za náhradní byt je požadováno neregulované tržní nájemné (několikanásobně vysoké) oproti vyklizovanému bytu, kde je nájemné regulované. Protože majetkové poměry stěžovatele jsou velmi špatné, není schopen hradit nájemné v dané výši. Stěžovatel respektuje, že mu nebylo přiznáno právo na přiměřený náhradní byt, nýbrž pouze právo na náhradní byt, je však přesvědčen, že obecné soudy se měly zabývat hlavně tím, zda zajištěná bytová náhrada je lidsky důstojnou bytovou náhradu, a to zejména s ohledem na velikost bytové jednotky, její vybavení, jakož i na počet osob, které mají bytovou jednotku užívat, což vyplývá z uvedených ustanovení Paktu a Charty. Podle jeho názoru měly soudy přihlédnout k jeho námitce, že bytová jednotka nezajišťuje lidsky důstojné bydlení pro něj, jakož i pro jeho zletilého syna, kterého vyživuje. Současně měl soud I. stupně provést místní šetření za účelem zjištění velikosti zajištěného bytu, jako i jeho stavu a vybavení, což neučinil.
V průběhu řízení Ústavní soud ujistil, že stěžovatel v předmětné věci podal dovolání.. Z tohoto důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 24.10.2005, č.j. I.ÚS 162/05-27, řízení přerušil. Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 24.10.2005, č.j. 20 Cdo 1903/2005-82, dovolací řízení zastavil, pokračoval Ústavní soud v řízení.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, Paktu a Charty, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl.11. Paktu
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu.
2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí:
a) ke zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin plným využitím technického a vědeckého poznání, šířením znalostí o zásadách výživy a rozvíjením nebo reformováním zemědělských systémů takovým způsobem, aby se dosáhlo nejúčinnějšího rozvoje a využití přírodních zdrojů;
b) k zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v poměru k potřebě, s přihlédnutím k problémům jak zemí dovážejících potraviny, tak zemí, které potraviny vyvážejí.
Čl.16 Charty
Právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu
S cílem zajistit nezbytné podmínky pro plný rozvoj rodiny, která je základní jednotkou společnosti, se smluvní strany zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života takovými prostředky, jako jsou rodinné dávky, daňová opatření, poskytování bydlení pro rodiny, dávek novomanželům, a jinými vhodnými prostředky.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, je přesvědčen, že napadená rozhodnutí neporušují žádné zaručené právo stěžovatele. Ohledně námitky o chybném a zákonu odporujícím posouzení, zda zajištěný byt může být náhradním bytem, pro stručnost odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud neformuloval.
Okresní soud přípisem ze dne 7.10.2005 sdělil, že se ve věci nemůže meritorně vyjádřit, neboť nemá k dispozici spis, který je o dovolacího soudu. V příloze dalšího přípisu ze dne 30.1.2006 soud zaslal spis sp.zn. 24 Nc 2687/2004, na výzvu o vyjádření k obsahu ústavní stížnosti nereagoval.
M. S., která v řízeních před obecnými soudy vystupovala jako oprávněná, se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 24 Nc 2687/2004 Ústavní soud zjistil, že dne 11.5.2004 podala M. S., jako oprávněná, vůči stěžovateli návrh na nařízení exekuce vyklizením bytu. Kromě jiného uvedla, že pro stěžovatele zajistila náhradní byt a že mu byl zaslán návrh nájemní smlouvy. Stěžovatel s návrhem nesouhlasil, považoval ho za předčasný a namítal, že za nabízený byt je považováno neregulované tržní nájemné. Okresní soud návrhu vyhověl a usnesením ze dne 8.6.2004, č.j. 24 Nc 2687/2004-15, exekuci nařídil a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Stěžovatel usnesení napadl odvoláním, jehož důvody koncentroval do posouzení bytové náhrady. Krajský soud usnesením ze dne 30.12.2004, č.j. 56 Co 612/2004-44, napadené usnesení potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, zejména proto, že nabízený byt splňuje podmínky náhradního bytu (též soud poukázal na fakt, že stěžovateli nebylo přiznáno právo na přiměřený náhradní byt). Stěžovatel následně podal dovolání, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24.10.2005, č.j. 20 Cdo 1903/2005-82, dovolací řízení zastavil pro nedostatek právního zastoupení.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelem námitky uplatňované již před obecnými soudy a koncentrované do posouzení náležitostí náhradního bytu, s důrazem na to, zda pronajímatel musí zajistit náhradní byt s regulovaným nájemným, jestliže nájemné ve vyklizovaném bytě regulaci podléhalo. Ústavní soud poukazuje na nález ve věci sp.zn. IV.ÚS 524/03, v němž vyjádřil myšlenku, že výše nájemného má sice význam při posuzování adekvátnosti bytové náhrady, avšak jen v tom smyslu, že musí odpovídat obvyklé ceně nájmu v daném místě a čase; proto nelze za srovnatelnou považovat takovou výši nájemného, která přežívá z doby, kdy platila protiústavní úprava regulace nájemného, a okolnost, že dosud nebyla přijata zákonná úprava nájemného, která by vedla k jeho deregulaci, nemůže jít k tíži pronajímatelů. Z tohoto důvodu platí, že pokud pronajímatel dosáhne exekučního titulu na vyklizení bytu s tzv. regulovaným nájemným, má právo se domoci exekučního vyklizení za stejných podmínek, jako pronajimatel, který dosáhl téhož u bytu s neregulovaným nájemným. Tyto závěry se plně uplatní též v posuzované věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu