ECLI:CZ:US:2006:1.US.171.06.1
sp. zn. I. ÚS 171/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o návrhu S. S., zast. Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem, sídlem Národní 25, Praha 1, na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.9.2005, č.j. 28 Cdo 2621/2004-318, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.5.2004, č.j. 30 Co 118/2004-299, rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 10.6.2003, č.j. 4 C 121/95-260, a na zrušení §7 odst. 4 věty druhé a věty třetí a §11 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a A. H., zast. JUDr. Karlem Bartou, advokátem, sídlem Střešovická 31, Praha 6, jako vedlejší účastnice, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas a řádně podanou ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud"), na jejichž základě je povinna vydat vedlejší účastnici ideální 1/3 individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Beroun. V návrhu na zahájení řízení tvrdila, že těmito rozsudky byla porušena její základní práva zajištěná v čl. 1, 11, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť soudy nepostupovaly v souladu s citovanými ustanoveními a svými rozhodnutími ji zbavily práva na ochranu jejího vlastnictví. V další části popsala průběh soudního sporu s vedlejší účastnicí, jejíž otec byl původním vlastníkem nemovitostí a jeho jmění propadlo v důsledku odsouzení pro velezradu. Soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice je oprávněnou osobou, stěžovatelka že je povinnou osobou, protože její právní předchůdci nabyli nemovitosti v roce 1966 v rozporu s tehdy platnými (cenovými) předpisy, konkrétně s čl. 3 odst. 2 směrnice č. 10 Ministerstva financí ze dne 2.4.1994 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Proti tomu namítá, že směrnice nebyla právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože nebyla publikována ve Sbírce zákonů. Dále namítá rozpor rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (s odvoláním na jeho rozsudky ve věci Bečvář a Bečvářová proti České republice a Pincová a Pinc proti České republice), neboť se jí nedostane adekvátní náhrada (podle §7 odst. 4 věta druhá a třetí a §11 zák. č. 87/1991 Sb.) za majetek, který je povinna vydat vedlejší účastnici. Na tomto základě je přesvědčena uvedené ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. jsou v rozporu s články 1 a 11 Listiny a článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, nemá pochyby o tom, že stát nevytvořil takový mechanismus odstraňování křivd spáchaných minulým režimem, který by současně zaručoval, že nebude docházet ke křivdám novým. Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky a aby zrušil §7 odst. 4 věta druhá a věta třetí a §11 zákona č. 87/1991 Sb.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, Ústavy, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud upozornil, že základní námitka stěžovatelky je vyjádřena jejím přesvědčením o rozporu některých ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. s Listinou a s Dodatkovým protokolem k Úmluvě, z čehož vyplývá, že nevytýká rozpor výsledných závěrů dovolacího soudu, ani soudů obou stupňů s obecně závaznými předpisy, popřípadě s ústavně právními předpisy. Proto formuloval názor, že ústavní stížnost nelze pokládat za opodstatněnou.
Krajský soud jen lapidárně odkázal na písemné odůvodnění rozsudku a žádný návrh na rozhodnutí neuvedl.
Okresní soud sdělil, že stěžovatelčiny důvody pokládá za irelevantní, napadená rozhodnutí jsou v souladu s právními předpisy a má za to, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastnice zdůraznila, že je oprávněnou osobou, protože stát převzal věc bez právního důvodu, šlo tedy o krádež, a tehdejší stát umožnil rodičům stěžovatelky, aby získali vlastnictví jejich rodičů. Z jejího hlediska je naprosto zřejmé, že má právo být vlastníkem jedné třetiny nemovitostí, jak to bylo rozhodnuto obecnými soudy.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků a vedlejší účastnice neobsahují žádné nové skutečnosti, nebylo třeba je zasílat stěžovatelce k replice.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 4 C 121/95 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou vůči právním předchůdcům stěžovatelky domáhala vydání nemovitostí, s tím, že je nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Okresní soud nejprve její žalobu v celém rozsahu zamítl (jako pozdě podaný, ohledně 2/3 nemovitostí jako nedůvodný, protože dalším oprávněným osobám na stejném stupni byla poskytnuta finanční náhrada), k odvolání vedlejší účastnice byl v části týkající se 1/3 nemovitostí zrušen, v dalších výrocích byl potvrzen. Po doplnění dokazování rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že žalobě o vydání staveb vyhověl, v části týkající se pozemků ji zamítl, protože byly v osobním užívání. Prvostupňový rozsudek napadla stěžovatelka i vedlejší účastnice, přitom stěžovatelka namítala, že nemovitosti zdědila, což není převod, vedlejší účastnice byla přesvědčena o nesprávné aplikaci §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud vedlejší účastnici vyhověl a v zamítavém výroku změnil rozsudek soudu I. stupně a stěžovatelce uložil povinnost vydat i 1/3 pozemků (s odkazem na odlišný právní názor zastávaný ustálenou soudní praxí), ve vyhovujícím výroku rozsudek potvrdil. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí krajského soudu dovoláním, jímž zpochybňovala svoji pasivní legitimaci a existenci podmínek vydání nemovitostí. Její dovolání Nejvyšší soud zamítl, když objasnil, že stěžovatelka je pasivně legitimována, protože nabyla nemovitosti děděním, tudíž na ni přešla i povinnost zemřelé osoby vydat nemovitosti, a potvrdil naplnění podmínky trvalého pobytu vedlejší účastnice na území ČR, stejně jako naplnění podmínky rozpornosti nabytí nemovitostí ve vztahu k tehdy platným předpisům.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh v části napadající rozhodnutí obecných soudu je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností takového návrhu majícího charakter ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Ústavní soud mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech, k nimž patří i posuzovaný případ, je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát proto poskytuje ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz §8 odst. 1 zák. č 87/1991 Sb., tomu kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 téhož zákona). Právě podle §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 580/2000), že toto ustanovení je nezbytné nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. Současně Ústavní soud upozornil, že zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.
V předmětném sporu obecné soudy opakovaně posuzovaly naplnění podmínek pro restituci majetku, který přešel na stát, posléze na fyzické osoby, v rozporu s principy demokratické společnosti, tj. podmínek pro restituci majetku podle §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Jde tedy o typický příklad výkladu a použití jiného právního předpisu než ústavního, což je výlučnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze ústavnost takového výkladu či aplikace, jestliže by konečným důsledkem byl zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak výše uvedeno, za určitých předpokladů jsou povinnými osobami také osoby fyzické. Navrácení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, je tudíž souladné se snahou demokratického státu odčinit křivdy minulého režimu.
V další části se Ústavní soud zabýval stěžovatelčiným návrhem na zrušení označených ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy návrhem podaném ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, který je oprávněn podat i ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu [srov. §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Vzájemná vazba mezi těmito návrhy a priorita ústavní stížnosti vede k jednoznačnému závěru, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení mohl být podán jen tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož se stěžovatelka účastnila, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci by právě za použití tohoto právního předpisu došlo k porušení jejích základních práv a svobod chráněných Listinou (viz též usnesení ve věci Pl. ÚS 10/01). Jakkoli Ústavní soud respektuje závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci náhrady za odňatý majetek, musí v posuzované věci konstatovat, že v řízení nebyla aplikována ta ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., která stěžovatelka navrhuje ke zrušení (tj. o případné náhradě nebylo rozhodováno). Z tohoto důvodu jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení §7 odst. 4 věty druhé a věty třetí a §11 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byl odmítnut podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 10. 2006
František Duchoň,
předseda senátu