ECLI:CZ:US:2006:1.US.174.06
sp. zn. I. ÚS 174/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. M., A. M., C. M., M. M., a R. M., zast. JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, sídlem Štěpánská 20, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005, č.j. 28 Cdo 2515/2005-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se v návrhu na zahájení řízení ze dne 23.3.2006 domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a vyslovení právního názoru, že dovolací důvod dle §237 odst. 1, písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu pro rozpor s hmotněprávním ustanovením §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. není dán. V návrhu uvedli, že jde o rozsudek, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jimiž bylo rozhodnuto o jejich žalobě o vydání nemovitosti. Dovolací soud, podle tvrzení stěžovatelů, shledal dovolací důvod v dovolání Obce hlavní město Praha, který spočíval v rozporu obou zrušených rozsudků s hmotně právním ustanovením §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Podle názorů stěžovatelů došlo napadeným rozsudkem, jakož i postupem Nejvyššího soudu, k porušení řady ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelé napadli rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku stěžovatelů. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelů, protože nebylo rozhodováno o jejich restitučním nároku. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelé mohli podat ústavní stížnost. Tento závěr však nevylučuje, aby využili ústavní stížnost k ochraně svých základních práv a svobod, dojde-li k jejich porušení v další fázi řízení před obecnými soudy. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze vyvodit závěr prezentovaný stěžovateli, že by názor Nejvyššího soudu znamenal, že povinná osoba by mohla kdykoliv zahájit přesavbu nemovitosti, a pokud provede zásadní přestavbu, nemusí takovou nemovitosti vydat; jinými slovy, že pro posouzení, zda byly splněny podmínky stanovené v §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. není rozhodující, kdy přestavba byla provedena. Nejvyšší soud totiž připomíná, že nelze jen obecným odkazem na dobu učinění výzvy k vydání nemovitosti pokládat za ukončenu možnost zabývat se tím, zda stavba ztratila nebo neztratila přestavbou svůj stavebně technický charakter, popřípadě, zda došlo i ke vzniku přístavby, jež by mohla mít i povahu samostatné nemovité věci (str. 8 odůvodnění). Není totiž vyloučeno, že by v důsledku stavební činnosti, byť provedené po podání výzvy k vydání nemovitostí, vznikla nová nemovitost (jež logicky nemůže být předmětem restituce), či původní nemovitost zanikla (např. v důsledku tzv. obestavění). A právě k posouzení takových okolností jsou povolány obecné soudy, které Nejvyšší soud svým právním názorem zavázal.
Protože nejsou splněny základní podmínky pro projednání ústavní stížnosti, nepovažoval soudce zpravodaj za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění nedostatků podání (absence náležité plné moci od čtyř stěžovatelů).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2006
Ivana Janů
soudce zpravodaj