ECLI:CZ:US:2006:1.US.182.06.1
sp. zn. I. ÚS 182/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů doc. ing. J. K., CSc. a MUDr. H. K., zastoupených JUDr. Milanem Holomkem, advokátem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č.j. 60 Co 11/2006-811 ze dne 2. 2. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č.j. 60 Co 11/2006-811 ze dne 2. 2. 2006, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu ve Zlíně č.j. 15 Nc 397/2001-725 ze dne 18. 10. 2005 tak, že návrh na ustanovení opatrovníka nezletilé Niny (jedná se o pseudonym), (dále jen "nezletilá"), k zpracování a podání žaloby na obnovu řízení a zastupování v řízení o žalobě na obnovu řízení byl zamítnut. Napadeným rozhodnutím byla podle jejich názoru porušena ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") , ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:
Ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedli, že vady, které vytýkají napadenému rozhodnutí, spočívají v tom, že odvolací soud meritorně rozhodoval o návrhu na ustanovení opatrovníka nezletilé, jehož úkolem mělo být zpracování a podání žaloby na obnovu tzv. incidenčního řízení a dále zastupování nezletilé v řízení o takové žalobě, aniž o tomto návrhu meritorně rozhodl soud I. stupně.
Dále stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval tím, že podali návrh na ustanovení opatrovníka nezletilé s poukazem na ustanovení §29 a 30 občanského zákoníku, o čemž prý svědčí také to, že odvolací soud v poučení uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (odvolací soud tedy zřejmě měl za to, že se jedná o věc spadající pod režim zákona o rodině).
Odvolací soud podle jejich názoru pochybil i v tom, že ignoroval otázku, zda je možné v případě pravomocně skončeného tzv. incidenčního řízení ustanovit nezletilé opatrovníkem jinou osobu, než kterou byla osoba ustanovená jako opatrovník v původním incidenčním řízení.
Stěžovatelé konečně vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, jak má být postupováno v případě, kdy po pravomocném skončení incidenčního řízení případně vyjdou najevo nové skutečnosti, které nebyly známy v původně vedeném incidenčním řízení, a kdo je oprávněn hodnotit, zda se jedná o skutečnosti odůvodňující podání žaloby na obnovu incidenčního řízení. Odvolací soud rovněž nezkoumal, jak má být postupováno, jestliže osoba, která v původním incidenčním řízení vystupovala jako opatrovník nezletilé, na podkladě nových skutečností žalobu na obnovu incidenčního řízení podat nehodlá.
Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 Nc 397/2001 vedený u Okresního soudu ve Zlíně. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé se návrhem podaným u tohoto soudu domáhali ustanovení opatrovníka nezletilé, jehož úkolem mělo být podání žaloby na obnovu řízení a zastupování v řízení o žalobě na obnovu řízení. Okresní soud ve Zlíně v této věci rozhodl usnesením č.j. 15 Nc 397/2001-725 ze dne 18. 10. 2005, kterým podle §37 odst. 2 zákona o rodině ustanovil nezletilé opatrovníka (Magistrát města Zlín) k zastupování "v řízení o návrhu manželů Kubíkových na ustanovení opatrovníka nezletilé za účelem zpracování a podání žaloby na obnovu řízení a zastupování v řízení o žalobě na obnovu řízení". Proti tomuto rozhodnutí podaly odvolání Magistrát města Zlín a matka nezletilé. Matka nezletilé v odvolání uvedla, že stěžovatelé již jednou podali návrh zcela stejného obsahu, v němž navrhovali pouze jiného opatrovníka, a zaměňují tak vlastní zájmy se zájmy nezletilé. Orgán sociálně právní ochrany dětí - Magistrát města Zlín prý již dříve sdělil, že návrh na obnovu incidenčního řízení podat nehodlá, neboť se nedomnívá, že by v předmětné věci nastaly nové skutečnosti, které by podání takové žaloby odůvodňovaly; dále uvedl, že matka se již s nezletilou stýká a nezletilá by měla být seznámena se skutečným stavem, tedy s tím, kdo jsou její biologičtí rodiče. Matka navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh zamítne. Magistrát města Zlína se v odvolání ztotožnil se závěry obsaženými v rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl zamítnut návrh podle §68 odst. 1 zákona o rodině. Dodal, že po ukončení incidenčního řízení byl opakovaně vyzýván stěžovateli a jejich právním zástupcem k podání žaloby na obnovu incidenčního řízení podle §228 odst. 1 o.s.ř. Stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dítěte k tomuto kroku bylo a zůstává negativní, protože podle jeho názoru podmínky obnovy řízení nejsou dány.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením č.j. 60 Co 11/2006-811 ze dne 2. 2. 2006 změnil usnesení soudu I. stupně tak, že návrh stěžovatelů na ustanovení opatrovníka nezletilé, jehož úkolem mělo být podání žaloby na obnovu řízení a zastupování v řízení o žalobě na obnovu řízení, zamítl. Uvedl, že ustanovení opatrovníka podle §192 o.s.ř. tak, jak to požadují stěžovatelé, nepřichází v tomto případě v úvahu, protože v uvedeném právním režimu se jedná především o opatrovníka osobám omezeným ve způsobilosti k právním úkonům nebo zbaveným způsobilosti k právním úkonům, případně osobám neznámého pobytu. Toto procesní opatření je provedením hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení §26 až §29 občanského zákoníku. Odvolací soud dále uvedl, že soud I. stupně správně posoudil návrh stěžovatelů v jedině možném režimu, a to podle §37 zákona o rodině. V tomto režimu soud ustanoví dítěti opatrovníka, jde-li o právní úkony nebo řízení, při němž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V daném případě však okruh osob, které mohou podat návrh podle §68 odst. 1 zákona o rodině, vychází z §68 odst. 3 citovaného zákona a je omezen na orgán sociálně právní ochrany dětí jako opatrovníka dítěte, popřípadě rodiče. Podle názoru odvolacího soudu pouze tyto subjekty mohou podat žalobu na obnovu řízení ve smyslu §228 a násl. o.s.ř. Orgán sociálně právní ochrany dětí - Magistrát města Zlín již dříve deklaroval a uvedl rovněž v písemném odvolání, že k podání takové žaloby nevidí důvod. Jelikož jiná osoba - podle názoru odvolacího soudu - návrh na obnovu řízení podat nemůže, nepřichází ustanovení opatrovníka ve smyslu §37 zákona o rodině v úvahu a odvolací soud za použití §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že návrh zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. 30 Cdo 1296/2006 ze dne 22. 6. 2006 odmítl jako nepřípustné. Usnesení dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno nebylo.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po přezkoumání rozhodnutí Krajského soudu v Brně dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval racionálně v souladu s příslušnou právní úpravou. Jeho závěr, že v předmětné věci nelze aplikovat ustanovení §192 o.s.ř. v návaznosti na hmotně právní úpravu ustanovení §26 až 29 občanského zákoníku, ale že je nutno postupovat podle zákona o rodině, je správný a je v souladu s hmotným i procesním právem. Správný je rovněž podle názoru Ústavního soudu i závěr odvolacího soudu o omezení okruhu osob, které jsou oprávněny podat návrh na obnovu řízení. Nelze mu proto vytýkat, že změnil rozhodnutí soudu I. stupně a ve věci sám rozhodl, protože jiný závěr v této věci není možný. Účastníci sice namítají, že odvolací soud rozhodoval meritorně, byť soud I. stupně o přesně stejně formulovaném návrhu - přísně vzato - nerozhodl (srov. b. II.) Ústavní soud však dospěl k závěru, že z pohledu smyslu a účelu řízení nelze považovat postup odvolacího soudu za porušení práva na spravedlivý proces. Výsledek řízení by po využití opravných prostředků nutně zůstal stejný, neboť okruh subjektů oprávněných podat žalobu na obnovu řízení je ze zákona omezen. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že námitky stěžovatelů - a celá souzená věc vůbec - rozměru ústavněprávního nedosahuje. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat svévoli a mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, které soud vyvodil, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
František Duchoň
předseda senátu