ECLI:CZ:US:2006:1.US.192.05
sp. zn. I. ÚS 192/05
Usnesení
I. ÚS 192/05
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti ALKRON, a.s, sídlem Masarykovo nám. 150/24, Jeseník, zast. JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.1.2005, č.j. 4 Cmo 99/2004-50, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.2.2004, č.j. 7 Cm 169/2002-39, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti INTEX, a.s., sídlem Tanvaldská 345, Liberec, Mgr. Otou Jankulíkem, advokátem, sídlem Pražská 13/3, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, a to usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), a domáhala se jejich zrušení. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že se odvoláním ze dne 12.3.2004 domáhala, aby vrchní soud zrušil usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení, v němž se vedlejší účastník, v postavení žalobce, domáhal vůči stěžovatelce zaplacení neuhrazené kupní ceny za odběr zboží, včetně příslušenství. Vedlejší účastník vzal předmětnou žalobu zpět z důvodu, že jeho pohledávka byla uhrazena na základě usnesení o potvrzení vyrovnání stěžovatele. Následně krajský soud řízení zahájil a uložil stěžovatelce uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši odpovídající odměně právního zastoupení. Vrchní soud dospěl k názoru, že stěžovatelce byla povinnost uhradit náklady řízení uložena po právu, když žaloba byla podána důvodně, k jejímu zpětvzetí došlo pro chování stěžovatelky, a usnesení krajského soudu potvrdil.
Stěžovatelka zastává názor, že napadenými usneseními bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práv a svobod chráněných čl. 36 odst. 1. Poukazuje na odůvodnění usnesení vrchního soudu, v němž soud uvedl, že ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé (bez bližšího označení, z kontextu plyne, že stěžovatelka má na mysli obč. soudní řád) dospěl soud prvního stupně ke správnému rozhodnutí, když ji zavázal k úhradě nákladů řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo pro její chování. Proti tomuto názoru namítá, že po právu využila možnosti, kterou ji poskytuje zák. č. 328/1991 Sb., když se domáhala povolení vyrovnání. Po splnění podmínek krajský soud vyrovnání pravomocně potvrdil. Protože došlo ke splnění všech podmínek vyrovnání, v souladu s §63 zák. č. 328/1991 Sb., tak zanikla její povinnost splnit věřitelům část závazků, k jejímuž plnění nebyla povinna podle obsahu vyrovnání, a zanikly též závazky vůči věřitelům, kteří své pohledávky nepřihlásili. Stěžovatelka konstatuje, že náklady spojené s vymáháním pohledávky věřitele soudní cestou jsou příslušenstvím téže pohledávky, tudíž by měly automaticky sledovat její osud, tedy zaniknout potvrzením vyrovnání soudem. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
V průběhu řízení Ústavní soud ujistil, že stěžovatelka v předmětné věci podala dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 6.6.2005, č.j. I.ÚS 192/05-16, řízení přerušil. Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 28.4.2005, č.j. 29 0do 433/2005-68, dovolání odmítl, pokračoval Ústavní soud v řízení.
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Vrchní soud konstatoval, že jeho usnesením nebylo porušeno stěžovatelčino právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, a ohledně námitky, že pohledávka měla zaniknout potvrzením vyrovnání soudem, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajský soud na výzvu k vyjádření odpověděl, že se k návrhu nebude vyjadřovat.
Vedlejší účastník je přesvědčen, že usnesení obou soudů jsou zcela v souladu s příslušnými právními normami, a nedomnívá se, že náklady řízení v soudním sporu zahájeném ještě před zahájením vyrovnacího řízení, měly být příslušenstvím pohledávky poměrně uspokojované a že by měly zaniknout potvrzením vyrovnání. Zdůrazňuje, že po celou dobu trvání vyrovnacího řízení nebylo o nákladech nalézacího řízení soudem rozhodnuto, ani být nemohlo, protože svůj návrh vzal zpět teprve po skončení vyrovnacího řízení. Dále se vedlejší účastník domnívá, že náhradu nákladů řízení nemohl uplatnit ve vyrovnacím řízení, neboť ve chvíli, kdy podával svoji přihlášku do vyrovnacího řízení, neměl pro takový postup žádný právní titul.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení ve věci sp.zn. 7 Cm 169/2002 (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 45 675,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.). Uložení povinnosti stručně odůvodnil zpětvzetím žaloby z důvodu proběhlého vyrovnání stěžovatelky, v rámci kterého byla vedlejšímu účastníkovi potvrzena sporná pohledávka, včetně příslušenství, ve výši 35%, kterážto částka byla připsána na účet vedlejšího účastníka. Při rozhodování o nákladech řízení učinil krajský soud závěr, že žaloba byla podána důvodně a k jejímu zpětvzetí došlo výlučně pro chování žalovaného, sc. stěžovatelky. Ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé obč. soudního řádu proto přiznal vedlejšímu účastníkovi účelně vynaložené náklady řízení sestávající z odměny advokáta a režijního paušálu. Proti výroku II. podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že zastavení řízení nezavinila a že vyrovnáním došlo k jejímu oddlužení. Vrchní soud vyslovil závěr, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má konstitutivní povahu. Byť jde podle ustanovení §121 odst. 3 obč. zákoníku o příslušenství pohledávky, nelze dovodit, že zánikem pohledávky v průběhu řízení, zaniká také právo na náhradu nákladů řízení. K vyrovnacímu řízení podotkl, že v jeho rámci je možné vypořádat pouze pohledávky, které již existují, nikoli ty, které mohou vzniknout teprve v budoucnu, jak je tomu u nákladů řízení. Z těchto důvodů vrchní soud napadené usnesení krajského soudu potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejího základního práva. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení práva na soudní ochranu nebylo zjištěno, a dodává, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebyla vyloučena ani omezena stěžovatelčina subjektivní práva v pozici žalované strany. V řízení před obecnými soudy měla dostatek prostoru pro uplatnění svých návrhů a námitek (viz odvolání). Toto její postavení nebylo porušeno, soudy se s jejími námitkami řádně, přesvědčivě a ústavně konformním postupem vypořádaly. Vzhledem k jejich vznesení v odvolání, tak učinil argumentačně správně vrchní soud, přičemž Ústavní soud považuje jeho konstrukci za zcela správnou.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. dubna 2006
František Duchoň,
předseda senátu