ECLI:CZ:US:2006:1.US.193.06
sp. zn. I. ÚS 193/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2006, čj. 32 T 4/99 - 1485, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností JUDr. M. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označených usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, jímž mu nebyla, podle §151 odst. 2, 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 107 550,-- Kč a DPH ve výši 20 434,50 Kč, za obhajobu obviněného A. M., uskutečněnou v trestní věci vedené pod označenou spisovou značkou.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., nelze vztahovat na odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce za úkony právní služby provedené před 1. 1. 2002. S odkazem na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 444/03, sp. zn. IV. ÚS 178/04, sp. zn. I. ÚS 344/04) uvedl, že došlo k nepřípustné retroaktivní aplikaci citovaného ustanovení trestního řádu a obecné soudy měly na jeho věc (úkony učiněné před 1. 1. 2002) aplikovat původní právní úpravu, která byla účinná v době jeho ustanovení obhájcem, tzn. úpravu, která neznala nyní aplikovanou jednoroční subjektivní prekluzivní lhůtu. Nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů vzniká ustanovenému obhájci vykonáním (provedením) jednotlivých úkonů právní služby, a nikoli až po skončení obhajoby. Obecným soudům rovněž vytkl, že skončení jeho povinnosti obhajovat nesprávně stanovily k datu 20. 1. 2004, tj. k datu hlavního líčení, ke kterému se nedostavil.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud, který, s ohledem na obsah ústavní stížnosti, v níž jsou uplatněny prakticky shodné námitky vznesené již v rámci odvolání, plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o zmíněné vyjádření odvolacího soudu, neboť nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebylo toto vyjádření zasláno stěžovateli k podání případné repliky.
Po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy. Nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Takový stav v souzené věci nenastal.
Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů a opakuje námitky uplatněné již v předchozím řízení, s nimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele.
Podstatou tvrzení je snaha prolomit negativní dopad zamítavých rozhodnutí obecných soudů na majetkovou sféru stěžovatele.
Otázkou časového vymezení účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se Ústavní soud zabýval v řadě svých nálezů, z nichž na některé stěžovatel poukázal. Společným rysem těchto nálezů byla skutečnost, že se jednalo o nároky stěžovatelů jako ustanovených obhájců, jejichž povinnost zastupovat pominula ještě před účinností novelizovaného znění §151 odst. 2 TrŘ, avšak návrhy podle §151 odst. 3 TrŘ byly podány až v době účinnosti právní úpravy obsahující pro uplatnění nároku jednoletou propadnou lhůtu. Obecné soudy při posuzování nároku aplikovaly (při absenci přechodných ustanovení) ustanovení §151 odst. 2 TrŘ v účinném znění a nároky stěžovatelů posoudily jako prekludované, neboť byly podány po uplynutí lhůty. Ústavní soud v těchto případech konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly princip obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a porušily právo stěžovatelů garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V daných případech tak zdůraznil nutnost aplikovat takový výklad práva, který šetří smysl a podstatu základního práva, tedy práva na legitimní očekávání, že majetkový nárok bude uspokojen. Pokud řízení pravomocně skončila před účinností ustanovení §151 odst. 2 TrŘ v novelizovaném znění (před 1. 1. 2002), nepoužije se na posouzení nároku obhájce ustanovení o prekluzivní jednoleté lhůtě k jeho uplatnění. Jestliže však řízení skončilo až za účinnosti novelizovaného trestního řádu, tzn. že se obhájce dozvěděl o tom, že jeho povinnost obhajovat skončila až za účinnosti novelizovaného trestního řádu, použije se právní úprava obsažená v ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, ve znění účinném po 1. 1. 2002.
V projednávané věci byl stěžovatel dne 6. 2. 1998 ustanoven jako obhájce obviněného A. M. v trestním řízení. Posledním úkonem, který stěžovatel jako obhájce v dané trestní věci učinil, byla stížnost proti vzetí obviněného A. M. do vazby ze dne 19. 12. 2003. Dne 29. 12. 2003 byl stěžovatel předvolán k hlavnímu líčení, které se konalo ve dnech 20. - 21. 1. 2004, ke kterému se nedostavil. Při tomto hlavním líčení byl obviněný zastoupen už jiným obhájcem, kterému plnou moc k zastupování udělila manželka obviněného. Nejpozději od data hlavního líčení stěžovatel neučinil v dané trestní věci už žádné právní úkony, o osud svého klienta se nezajímal a nezajímal se ani o stav dané trestní věci, která byla ukončena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2005, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2005. Návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatel podal soudu prvního stupně až poté, co byl uvedeným soudem dne 13. 1. 2006 vyzván k provedení vyúčtování nákladů obhajoby.
Z uvedeného je zřejmé, že aplikaci ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, ve znění po 1. 1. 2002, jak ji provedly obecné soudy, nelze považovat za aplikaci retroaktivní. Návrh stěžovatele na přiznání odměny a náhradu hotových výdajů byl obecnými soudy posouzen podle ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, ve znění účinném po 1. 1. 2002, neboť povinnost stěžovatele obhajovat skončila až za účinnosti nové právní úpravy ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, obsahující pro uplatnění nároku ustanovených obhájců prekluzivní subjektivní lhůtu jednoho roku ode dne, kdy se advokát dozvěděl, že povinnost zastupovat skončila. Z uvedeného vyplývá, že ke skutečnosti významné pro určení, které znění trestního řádu bude na danou věc aplikováno, a tím i pro počátek běhu prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku, došlo až v době účinnosti ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Proto byl návrh stěžovatele podle tohoto novelizovaného ustanovení také posouzen. Ostatně tuto skutečnost konstatoval ve svém rozhodnutí již odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že tvrzení stěžovatele o povinnosti soudů aplikovat v jeho věci na úkony učiněné před 1. 1. 2002 již neúčinné ustanovení §151 odst. 2 TrŘ a na úkony učiněné po 1. 1. 2002 novelizovaného ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, ačkoli jeho povinnost obhajovat skončila až za účinnosti novelizovaného ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, lze považovat za výklad a aplikaci jdoucí proti smyslu a účelu právní normy a snahu učinit z práva nástroj absurdity a odcizení.
V dané věci byla aplikace ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, ve znění účinném po 1. 1. 2002, na nárok uplatňovaný stěžovatelem na základě skutečností nastalých po tomto datu, v souladu s principy demokratického právního státu neporušující právo stěžovatele vlastnit majetek ani v podobě byť jen legitimního očekávání uspokojení pohledávky.
Neopodstatněnou je rovněž námitka, týkající se ustálení počátku běhu zákonné prekluzivní doby jednoho roku, upravené v ustanovení §151 odst. 2 TrŘ, která je co do stanovení jejího počátku konstruována jako lhůta subjektivní. Při výkladu dosahu předmětného ustanovení nelze odhlédnout od toho, že konstrukce lhůt se subjektivně určeným počátkem odráží smysl těchto lhůt, vycházející z jejich pravidelného sepětí se současně stanovenou lhůtou objektivní (přesněji se lhůtou s objektivně určeným počátkem). V tom rámci subjektivní lhůta končí vždy nejpozději uplynutím lhůty objektivní.
V daném případě zákonodárce sice objektivní lhůtu nestanovil, ale v kontrapozici k předchozí právní úpravě se snažil zamezit časově neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 265/2001 Sb. ve slovech "se doplňuje propadná lhůta pro uplatnění tohoto nároku, neboť v praxi dochází k tomu, že nárok není uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahují obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů"). S ohledem na uvedené je zřejmé, že takto koncipovanou právní úpravu určení počátku (běhu) předmětné subjektivní lhůty je nutno vykládat striktně, tj. dikci "nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila", slovo "dozvěděl" interpretovat jako do jednoho roku ode dne, kdy se při zachování postupu lege artis o tom, že povinnost obhajovat skončila, dovědět mohl a měl (srov. sp. zn. II. ÚS 224/05).
V této souvislosti je vhodné připomenout, že ve vztahu k uplatnění předmětného nároku a primárně tedy (subjektivního) zjištění okamžiku, kdy povinnost obhajovat skončila, stěžovateli svědčí povinnost převzít plnou odpovědnost za hájení svých práv (vigilantibus leges sunt scriptae), především ve vztahu k zastoupenému klientovi v trestní věci, jakož nezanedbatelné povinnosti plynoucí z výkonu advokacie (§41 odst. 1, §65 odst. 1 TrŘ, §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). I s ohledem na uvedené povinnosti obhájce ve vztahu ke klientovi (poskytování právní pomoci) se jeví subjektivní zjištění stěžovatele učiněné téměř po třech letech od posledního jím provedeného úkonu jako obhájce ve věci samé (stížnost proti vzetí obviněného do vazby ze dne 19. 12. 2003, resp. nedostavení se k nařízenému hlavnímu líčení dne 20. 1. 2004), a to i s ohledem na povinnosti obhájce ke klientovi, v trestním řízení obzvlášť, jako nepřiměřeně reflektující uvedené povinnosti. Proto uplatnění nároku podané u soudu prvního stupně dne 23. 1. 2006 je nutné považovat za zjevně vybočující z jednoroční prekluzivní lhůty počítané od okamžiku, kdy se stěžovatel o skončení jeho povinnosti obhajovat dozvědět mohl a měl (§151 odst. 2 TrŘ). Žádné důvody bránící stěžovateli v dřívějším zjištění, že jeho povinnost obhajovat skončila, v řízení před obecnými soudy k posouzení nepředložil a ani v ústavní stížnosti nic neuváděl.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu