ECLI:CZ:US:2006:1.US.195.04
sp. zn. I. ÚS 195/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R.H., zastoupeného advokátem JUDr. Bc. PhD. M.K., proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2004, sp. zn. 24 K 34/2001, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání věřitelského výboru a jeho náhradníků, potvrzena volba věřitelského výboru a jeho náhradníků, zamítnut návrh na hlasování všech věřitelů a jímž stěžovateli nebylo přiznáno právo hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2004, sp. zn. 24 K 34/2001, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání věřitelského výboru a jeho náhradníků, potvrzena volba věřitelského výboru a jeho náhradníků, zamítnut návrh na hlasování všech věřitelů a jímž nebylo stěžovateli přiznáno právo hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů. Stěžovatel, který do daného konkursního řízení přihlásil svoji pohledávku ve výši 1.289.283,- Kč, v ústavní stížnosti zejména uvedl, že schůze konkursních věřitelů byla svolána usnesením Krajského soudu v Brně dne 18. prosince 2003, č. j. 24 K 34/2001-77, podle §10 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). Předmětem schůze byl pouze návrh věřitele Ing. M.H., správkyně konkurzní podstaty U., "v likvidaci", na odvolání členů věřitelského výboru a jejich náhradníků. Schůze konkurzních věřitelů se dne 5. února 2004 uskutečnila, ale předmět jejího jednání neodpovídal předmětu jednání v usnesení, jímž byla schůze svolána. Přestože z usnesení vyplývalo, že jediným bodem programu měl být návrh věřitele na odvolání v žádosti vyjmenovaných členů věřitelského výboru, schůze konkurzních věřitelů hlasovala nakonec o odvolání celého věřitelského výboru a posléze proběhla i volba nových členů věřitelského výboru a jejich náhradníků.
Dle názoru stěžovatele je zřejmé, že v daném případě nebyla při schůzi konkursních věřitelů dodržena zákonná ustanovení ZKV. Stěžovatel konkrétně namítal, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením §10 ZKV. Podle jeho názoru může schůze věřitelů jednat pouze o bodech, které byly jako předmět jednání oznámeny předem. O bodech, které jako předmět schůze oznámeny nebyly, jednat nelze. Soud přesto nad rámec programu schůze potvrdil volbu nového věřitelského výboru s odůvodněním, že by bylo průtahem v řízení, kdyby byl věřitelský výbor pouze odvolán a konkurzní řízení by zůstalo bez věřitelského výboru. Soud tak podle stěžovatele nadřadil požadavek na rychlé řízení nad požadavek na naplnění práva na spravedlivý proces. Schůze věřitelů mohla být usnášeníschopná pouze k navrženému předmětu schůze a nikoliv k jiným rozhodnutím. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně se podle stěžovatele vymyká zákonné úpravě, představuje porušení principu svrchovanosti zákona a narušení soudních záruk ochrany základních práv a svobod.
Stěžovatel dále napadl usnesení Krajského soudu v Brně v průběhu schůze věřitelů, jímž soud zamítl návrh, aby hlasovali všichni věřitelé, a jímž rozhodl, že na schůzi konkurzních věřitelů nebudou hlasovat věřitelé, jejichž pohledávka doposud zůstala sporná, případně byla popřená. Soud zařadil pohledávku stěžovatele do skupiny pohledávek sporných; podle názoru stěžovatele při svém rozhodování o možnosti jednotlivých věřitelů hlasovat zcela popřel ústavní princip rovnosti v právech, jestliže rozhodoval o jednotlivých věřitelích a nikoli o skupinách věřitelů. Výklad ustanovení §10 odst. 3 ZKV však prý neumožňuje, aby soud rozhodoval o jednotlivých věřitelích, ale pouze o skupinách věřitelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že podstatou zkoumané problematiky se již zabýval v ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 201/04, kterou jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 17. 5. 2006 odmítl. Napadena byla přitom stejná usnesení Krajského soudu v Brně, resp. jeho postup ve zkoumaném případě; ačkoliv se argumentace obsažené v ústavních stížnostech v jednotlivostech poněkud liší, základ sporu a protestů stěžovatelů je naprosto totožný. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod, aby se od závěrů Ústavního soudu vyslovených v citovaném usnesení jakkoliv odchýlil, nezbývá, než na stěžejní pasáže podrobného odůvodnění odkázat, popř. to podstatné zopakovat.
Ústavní soud se - stejně jako ve výše uvedeném případě - nejdříve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost proti shora citovaným usnesením Krajského soudu v Brně vydaným na schůzi věřitelů dne 5. února 2004, je přípustná. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická nebo právnická osoba ústavní stížnost oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud stojí ve své judikatuře důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Z tohoto důvodu Ústavní soud zpravidla považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, které nebylo vydáno jako konečné ve věci samé, za nepřípustnou s tím, že stěžovatel má dosud možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy. Přezkumu Ústavního soudu však byla podrobena i rozhodnutí obecných soudů vydaná formou usnesení, kterými bylo rozhodováno o otázkách, jež buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice s věcí samotnou souvisí, nicméně na vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv. Taková rozhodnutí mohou mít pro účastníka řízení buďto procesní, nebo i jiné, nikoliv zanedbatelné důsledky s možnými dopady do základních práv a svobod, a proto jsou považována za rozhodnutí o samostatném (od věci samé odlišném) základu, jakkoli v daném stadiu řízení k meritornímu rozhodování nedochází. Takový je podle názoru Ústavního soudu i projednávaný případ. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
Pro úplnost je třeba doplnit, že Ústavní soud neshledal ústavní stížnost nepřípustnou ani z toho důvodu, že - jak stěžovatel uvedl - ve věci podal do všech napadených usnesení odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, zjevně však spíše z důvodu procesní jistoty. Stěžovatel k tomu ostatně sám uvedl, že odvolání bude nepochybně s odkazem na ust. §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto. O nepřípustnosti odvolání proti inkriminovaným usnesením, která nabyla právní moci jejich vyhlášením na schůzi věřitelů dne 5. 2. 2004, byl ostatně stěžovatel, který byl na schůzi přítomen, soudem řádně poučen.
Co se týče věci samé, Ústavní soud (I. senát) uvádí - shodně s názorem II. senátu - že nesdílí názor stěžovatele, pokud proti usnesení o odvolání věřitelského výboru namítal, že soud nesprávně jednal o bodech, které nebyly oznámeny jako předmět jednání. Byť nelze přehlédnout, že se oznámený program schůze neshodoval s nakonec projednávanými body (konkrétně s odvoláním celého věřitelského výboru a jeho náhradníků, ačkoliv bylo požadováno odvolání pouze některých jeho členů a náhradníků) a v tomto směru lze spatřovat určité procesní pochybení Krajského soudu v Brně, není toto pochybení v daném případě natolik významné, aby dosahovalo ústavněprávní roviny. Není totiž úkolem Ústavního soudu posuzovat každé jednotlivé porušení jednoduchého práva, ale zabývat se pouze porušením práva, které dosahuje takové intenzity, že zároveň zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele. Je třeba totiž zdůraznit tu okolnost, že i když byl odvolán věřitelský výbor jako celek a nikoliv pouze někteří jeho členové a náhradníci, fakticky byli odvoláni a posléze nahrazeni pouze ti jeho členové, jejichž odvolání bylo požadováno v návrhu. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že není podstatné jen formální naplnění znění zákona, ale je nutno vycházet především z obsahových souvislostí. Ustanovení §11 odst. 4 ZKV navíc umožňuje soudu, aby i bez návrhu odvolal věřitelský výbor nebo některého z jeho členů. Z toho vyplývá, že soud může rozhodnout o odvolání věřitelského výboru či jeho členů sám, aniž by musel svolávat schůzi věřitelů. Navíc přímo ve vztahu ke stěžovateli k žádnému porušení procesních práv nedošlo, neboť v návrhu i v uveřejněném programu schůze bylo odvolání stěžovatele z pozice člena věřitelského výboru výslovně uvedeno. Ve vztahu ke stěžovateli nemá ústavní stížnost v této části žádné opodstatnění a nelze hovořit ani o porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Námitky stěžovatele směřující proti usnesení, jímž byla potvrzena volba nového věřitelského výboru a jeho náhradníků, rovněž nepovažuje Ústavní soud za důvodné. I když spadá primárně do působnosti schůze věřitelů, aby zvolila členy a náhradníky věřitelského výboru, může i soud, pokud již byl jednou věřitelský výbor zvolen a potvrzen, zasahovat do jeho složení a tedy i odvolávat a jmenovat jeho nové členy. Výše citovaný §11 odst. 4 ZKV totiž umožňuje soudu, aby nařídil doplňující volbu nebo může sám jmenovat nový věřitelský výbor nebo jeho nového člena. Pokud soud přistoupil k volbě nového věřitelského výboru resp. jeho členů a náhradníků, přestože v pozvánce k jednání nebyl tento bod programu uveřejněn, nedopustil se pochybení, neboť svým rozhodnutím v podstatě realizoval své oprávnění stanovené v zákoně o konkurzu a vyrovnání, i když takový způsob by měl představovat až krajní řešení a primární by měla vůle věřitelů vyslovená na schůzi věřitelů.
Pokud jde o usnesení, jimž Krajský soud v Brně zamítl návrh na hlasování všech věřitelů, jedná se o usnesení, které není usnesením o individuálním hlasovacím právu, ale pouze usnesením, jímž se upravuje vedení řízení. Tímto usnesením byli z hlasování vyloučeni všichni věřitelé, jejichž pohledávka nebyla zjištěna, zůstala sporná, případně podmíněná. Takový postup stanoví a umožňuje přímo §10 odst. 3 ZKV. V zamítnutí návrhu, aby konkurzní soud postupoval při rozhodování o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, jinak než individuálním rozhodováním o hlasovacím právu, nespatřuje Ústavní soud rovněž žádné pochybení.
Ani v usnesení, jímž Krajský soud v Brně nepřiznal stěžovateli právo hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů, nevidí Ústavní soud porušení jeho ústavně zaručených lidských práv. V tomto usnesení spatřoval stěžovatel porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Ze znění §10 odst. 3 ZKV, který je pro daný případ relevantní, však nijak nevyplývá závěr prezentovaný stěžovatelem, že by soud měl při určení, kdo může na schůzi věřitelů hlasovat, rozhodovat o skupinách věřitelů a nikoliv o jednotlivých věřitelích. Výklad §10 odst. 3 ZKV podaný stěžovatelem, byť je zastáván i částí odborné literatury, by ve svém důsledku mohl vést k popření účelu konkurzního řízení. Je pravdou, že z citovaného ustanovení nevyplývá ani závěr opačný, tedy, že by soud mohl rozhodovat o každém věřiteli individuálně. Samozřejmě, že právě rozhodování o jednotlivcích namísto o skupinách věřitelů dává prostor k možnému zneužití a libovůli. O to více vystupuje do popředí nutnost kvalitního vedení konkurzního řízení ze strany soudu. České konkurzní právo dává konkurznímu soudu poměrně silnou pozici při konkurzním řízení. Je rovněž zřejmé, že je to právě konkurzní soud, kdo má v dané chvíli nejvíce informací o stavu konkurzního řízení a tedy i o stavu pohledávek jednotlivých věřitelů. Je tedy logické, aby bylo ponecháno na uvážení soudu, kterému z věřitelů, jejichž pohledávka nebyla dosud zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná, má být přiznáno hlasovací právo.
Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud z obecného hlediska připomíná, že pouhá polemika s odůvodněným rozhodnutím, resp. zvoleným postupem obecného soudu či odlišný právní názor stěžovatele nebo jeho právního zástupce, jak měl tento soud v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. K veškerým námitkám a protestům stěžovatele lze proto podotknout, že ač některé z nich mohou mít z teoretického pohledu v rovině jednoduchého práva jistou relevanci, ústavněprávně vzato se obecný soud v řízení žádného zásadního pochybení nedopustil. Vyhovění ústavní stížnosti z některého z namítaných důvodů by bylo projevem úzce pojatého perfekcionistického přístupu k ochraně spíše běžné zákonnosti než ústavnosti a nabylo by rysů přepjatého formalismu, který právě Ústavní soud mnohokrát podrobil kritice. Nejedná se tedy v žádném případě o pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu. Ústavní soud byl v tomto směru rovněž veden principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti důsledně dodržuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu