ECLI:CZ:US:2006:1.US.204.99
sp. zn. I. ÚS 204/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele ing. I.E., zastoupeného advokátem JUDr. S.K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 4 Cmo 138/98, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 14. 11. 1997, sp. zn. 10 Cm 134/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 14. 11. 1997, sp. zn. 10 Cm 134/96, soud v bodu: 1) připustil, aby do řízení (poznámka: v právní věci žalobce JUDr. Z.A., správce konkurzní podstaty O., o. p. v likvidaci, proti dále uvedenému žalovanému) namísto žalovaného V., s.p., pro 14.196,- Kč vstoupil ing. I.E., (dále jen "stěžovatel"), v bodu 2) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský obchodní soud v odůvodnění především uvedl, že na základě odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 16. 11. 1995 "s námitkou nedostatku pasivní legitimace", v němž žalovaný vyslovil současně souhlas se záměnou účastníka, podal žalobce dne 12. 12. 1995 návrh, aby žalovaný z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupil stěžovatel.
Krajský obchodní soud dále poukázal na ustanovení §92 odst. 2 věta prvá o.s.ř., podle něhož může soud za souhlasu účastníků připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo k odvolání stěžovatele citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Vrchní soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť z ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. je zřejmé, že souhlasu účastníka, který má na základě připuštěné záměny vystupovat na straně žalovaného, nejen že není třeba, ale že jeho případné negativní stanovisko nemá právní význam. Odvolací soud dále poukázal na to, že při rozhodování o záměně účastníků na straně žalovaného není soud povinen zjišťovat, zda žalobcem uplatněný nárok proti novému žalovanému je odůvodněný či nikoliv, neboť to je již věcí dokazování a hodnocení důkazů v průběhu dalšího řízení.
Citovaná usnesení obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména namítl, že soud I. stupně (poznámka: z dokladů zaslaných soudu I. stupně FNM ČR) mohl a měl zjistit, že stěžovatel "nabyl vyjmutou část majetku ze státního podniku V. ve S., tedy, že se jedná o singulární sukcesi", při níž žalobce, který tvrdí, že za zaplacení jeho pohledávky odpovídá stěžovatel, "má povinnost dokázat své tvrzení tím, že zákonem stanoveným způsobem prokáže, že pohledávka přešla z původně žalovaného na ing. I.E.". Podle názoru stěžovatele měl soud z uvedených dokladů zjistit, že v nich není zahrnuta pohledávka, jejíž zaplacení se žalobce domáhá, a že vyjmutou část majetku stěžovatel nepřevzal od původně žalovaného, ale od státu prostřednictvím FNM ČR. Stěžovatel poukázal na to, že soud I. stupně rozhodoval o právech a povinnostech stěžovatele, ale svým postupem mu znemožnil před soudem jednat (tj. zejména namítnout nedostatek pasivní legitimace na své straně a toto své tvrzení prokázat). Domnívá se, že také odvolací soud mu svým postupem zabránil v jednání před ním; nepřihlédl k podanému odvolání a z dokladů založených ve spise nezjistil, že vyjmutou část majetku stěžovatel nabyl jako singulární sukcesor a že není pasivně legitimován.
Stěžovatel proto tvrdil, že nesprávnou aplikací ustanovení §§1 až 3 a §107 odst. 1 o.s.ř. došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se citovaná usnesení obou obecných soudů zrušují. Stěžovatel konečně uvedl, že podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Ústavní soud došel k následujícím závěrům.
Ústavní soud konstatuje, že v prvé řadě usnesením ze dne 12. 8. 2002, čj. I. ÚS 204/99-12, řízení o ústavní stížnosti přerušil. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a z §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je zřejmé, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je zásadně možné využít až po vyčerpání všech procesních prostředků u ostatních orgánů veřejné moci. Nemělo by totiž docházet k souběžnému řízení a k rozhodování o podaných návrzích brojících proti stejným rozhodnutím jak před Ústavním soudem, tak i před některým jiným orgánem veřejné moci. V souzené věci stěžovatel podal dne 25. 3. 1999 (poznámka: proti oběma v záhlaví uvedeným usnesením) dovolání (vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 1378/99). Ústavní soud však z obsahu soudního spisu 10 Cm 134/96 (č.l. 64) zjistil, že řízení včetně dovolacího řízení bylo ze zákona přerušeno ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm.c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť na žalovaného (stěžovatele) byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 6. 10. 1995, čj. 28 K 282/94-191, prohlášen konkurz. Bylo tedy zřejmé, že v souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy souběžně uplatnil jiný prostředek k ochraně svých práv a celé soudní řízení bylo ze zákona přerušeno.
Za těchto okolností Ústavní soud - s poukazem na to, že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá před obecnými soudy jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu - dle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Ústavní soud dále za této situace průběžně sledoval a zjišťoval, zda v řízení o dovolání již Nejvyšší soud nerozhodl. Vzhledem k tomu, že od přerušení řízení o ústavní stížnosti uběhla delší doba, učinil Ústavní soud další kroky a mezi jinými si opětovně vyžádal u Krajského soudu v Brně příslušný spis (nyní pod sp. zn. 11/33/29/10 Cm 134/96). Z něhož pak zjistil, že žalobce (Poznámka: nyní JUDr. J.P. správce konkurzní podstaty úpadce O., o.p. v likvidaci,) vzal již dne 7. 12. 2004 žalobu zpět a navrhl, aby soud řízení zastavil.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 8. 2006, čj. 11/10 Cm 134/96-84, vyzval stěžovatele, aby do osmi dnů doručení tohoto usnesení soudu sdělil, zda souhlasí se zastavením řízení či nikoliv a v případě nesouhlasu uvedl konkrétní závažné důvody. Neučiní-li tak ve stanovené lhůtě, bude soud ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. předpokládat, že proti zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby nemá námitek. Krajský soud v Brně následně usnesením ze dne 26. 9. 2006, čj. 11/10 Cm 134/1996-89 (které nabylo právní moci dne 26. 10. 2006) řízení o žalobě žalobce JUDr. J.P., správce konkursní podstaty úpadce O., o.p. v likvidaci, proti žalovanému Ing. I.E. (stěžovateli) o částku 14.196,- Kč s příslušenstvím, zastavil.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu - kdy Krajský soud v Brně citovaným usnesením řízení v právní věci o 14.196,- Kč s příslušenstvím pravomocně zastavil - nezbylo než konstatovat, že stěžovatelův návrh (ústavní stížnost) již není opodstatněný. Posouzení otázky, zda v rámci řízení o připuštění, aby do řízení namísto žalovaného V., s.p., vstoupil stěžovatel, se stalo z povahy věci irelevantní. Je totiž zřejmé, že v souzené věci (tj. i v řízení o ústavní stížnosti) důvod posouzení otázky, zda došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod, přestal existovat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu