ECLI:CZ:US:2006:1.US.208.05
sp. zn. I. ÚS 208/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. D., zastoupeného JUDr. Janou Pánkovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Letců 1005, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1316/2004, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 9. 2003, čj. 13 To 254/2003 - 114, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2003, čj. 20 T 237/2002 - 94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se H. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu Pardubicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchal jako řidič nákladního vozidla tov. zn. Fiat Ducato tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu, svým schopnostem, vlastnostem vozidla a narazil do zadní části osobního motorového vozidla tov. zn. Honda Civic řidičky M. L. (dále jen "poškozená"), které stálo před světelnou signalizací na signál "Stůj". Při nehodě utrpěla poškozená M. L. "blokové postavení krční páteře se spasmy svalů podél krční páteře", které bylo vyhodnoceno jako ublížení na zdraví prosté. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, se zkušební dobou v trvání jednoho roku. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Poškozená byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že byl odsouzen za čin, který není trestným činem, neboť v trestním řízení nebyl prokázán následek stíhaného trestného činu v podobě těžké újmy na zdraví.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji námitku, že nebyl zjištěn následek trestného činu, kterou již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že vycházely z objektivně zjištěných lékařských nálezů o poranění poškozené, která byla v pracovní neschopnosti od 2. 8. 2002 (den, kdy došlo k dopravní nehodě) nejméně do 18. 10. 2002. Znalec z odvětví soudního lékařství uvedl, že k blokaci krční páteře mohlo dojít při dopravní nehodě, ale současně konstatoval, že tyto obtíže mohla mít poškozená již před nehodou. V tomto směru však poukázal na kompletní zdravotní dokumentaci poškozené, kterou měl k dispozici, kde nebyla žádná zmínka o tom, že by poškozená měla v minulosti problémy s krční páteří. Nenasvědčovaly tomu ani závěry vysoce specializovaného vyšetření. S ohledem na uvedené dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, že zranění poškozené, tj. blokace krční páteře, vzniklo v důsledku dopravní nehody vlivem nárazu, tedy zaviněním stěžovatele, neboť jak bylo prokázáno, poškozená před nehodou žádné problémy s krční páteří neměla.
Další námitka stěžovatele, že v trestním řízení nebyla prokázána těžká újma na zdraví, je zavádějící. Stěžovatel nebyl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 TrZ, kde je nutno prokázat následek ve formě těžké újmy na zdraví, ale pro trestný čin ublížení na zdraví podle §223 TrZ, kde se dokazuje ublížení na zdraví prosté, což v daném případě bylo, s ohledem na zjištěné poranění, délku léčby a omezení v obvyklém způsobu života, přesahující hranici sedmi dnů léčení, nade vší pochybnost prokázáno.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti [§2 odst. 5, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci obecné soudy dospěly, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních a je odůvodněn v souladu s pravidly logiky a zákonem (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu