ECLI:CZ:US:2006:1.US.222.05
sp. zn. I. ÚS 222/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. K., zast. Mgr. Janem Mlynarčíkem, advokátem, sídlem Laurinova 1049, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.1.2005, č.j. 23 Co 566/2004-203, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti A - Trading, a.s., sídlem Písecká 9, Praha 3, zast. JUDr. Petrem Voříškem, advokátem, sídlem Argentinská 38/286, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a to ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto tak, že ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění, že se stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřiznává, a ve výroku IV., kterým se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1.9.2004, č.j. 11 C 123/2003-175, byla zamítnuta žaloba, v níž se žalobce domáhal, aby jí byla uložena povinnost zaplatit peněžitou částku ve prospěch žalobce (do konkursní podstaty úpadce) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů v její prospěch. Krajský soud napadenými výroky stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení v I. ani ve II. stupni. Stěžovatelka tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud dospěl k závěru, že podle §150 obč. soudního řádu existuje důvod, pro který jí nelze přiznat právo na náhradu nákladů řízení, založený na skutečnosti, že stěžovatelka pracovala pro úpadce jako účetní a z pozice této funkce měla dbát na řádný chod účetnictví, za který byla odpovědna. Stěžovatelka tvrdí, že těmito výroky byla zbavena jakékoli možnosti se bránit, uplatnit svá práva a fakticky přezkoumat důvod, pro který jí nebylo přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Krajský soud, podle jejího názoru, nerespektoval jednu ze základních zásad občanskoprávního řízení, kterou je zásada dvouinstančnosti řízení, věc měl vrátit soudu I. stupně s pokynem, aby tento soud zkoumal, zda neexistují důvody ve smyslu §150 obč. soudního řádu. Údajný důvod nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení je pouze zdánlivý a rozhodnutí krajského soudu spočívá na závěru, který nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.
Relevantní znění čl. 36 Listiny, upravující základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal Ústavní soud vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud se ve vyjádření omezil toliko na konstatování, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů a dodal, že nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí, kdy soud dospěl k závěru, že je třeba přihlížet k okolnostem případu, které jsou spatřovány v pracovním zařazení žalované u žalobce jako účetní. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastník je přesvědčen, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení po věcné i právní stránce správně. Domnívá se, že obč. soudní řád dává odvolacímu soudu možnost změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, popř. jestliže po doplnění dokazování je stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout. S napadenými výroky se ztotožňuje, a proto navrhl, aby ústavní stížnosti byla zamítnuta.
Ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp.zn. 1 C 123/2003 Ústavní soud zjistil, že dne 31.3.2003 podal JUDr. Jiří Beránek, správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti European Business Corporation, s.r.o., v likvidací, návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhal vůči stěžovatelce zaplacení částky 117 962,20 Kč s příslušenstvím. Požadovaná suma se skládala z různých částek, které stěžovatelka, pracující na pozici pokladní, vyplatila různým subjektům a úpadce nedoložil právní důvody plateb. Žalobce se domáhal zaplacení, resp. vrácení těchto částek do konkursní podstaty úpadce, a to buď z titulu náhrady škody, nebo bezdůvodného obohacení, či z titulů založených na odstoupení od smlouvy, event. z důvodu neúčinnosti právních úkonů. V průběhu řízení podal žalobce návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného, a to bývalého jednatele a likvidátora úpadce, žalobní návrh posléze rozšířil o částku 42 500,- Kč, kterou měla stěžovatelka dlužit na základě půjčky poskytnuté z FKSP. Po další změně petitu a vyloučení věci ohledně částky 117 962,20 Kč k samostatnému řízení, rozhodoval soud pouze o žalobním návrhu vůči stěžovatelce z titulu zmíněné půjčky. Po provedeném dokazování byla rozsudkem soudu I. stupně žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 27 036,- Kč. Zamítavý výrok soud zdůvodnil poukazem na důkazní situaci, když žalobce neprokázal tvrzené skutečnosti o existenci dluhu. Výrok o náhradě nákladů řízení zdůvodnil úspěšností stěžovatelky ve sporu. Žalobce podal proti rozsudku odvolání (v průběhu odvolacího řízení došlo k záměně účastníků, když namísto původního žalobce vstoupila obchodní společnosti A - Trading, a.s., v řízení o ústavní stížnosti vystupující tudíž jako vedlejší účastník), na jehož základě odvolací soud potvrdil zamítavý výrok ohledně žalované částky, změnil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal a nepřiznal ji ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Změnu výroku o nákladech řízení provedl odvolací soud podle §224 odst. 1 a 2 obč. soudního řádu, za použití §150 obč. soudního řádu, neboť - podle něj - jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalované. Tyto důvody spatřuje v okolnosti, že žalovaná u žalobce pracovala jako účetní a z pozice této své funkce měla dbát na řádný chod účetnictví, za který byla odpovědna. Ze stejných důvodů nepřiznal žalované ani náhradu nákladů odvolacího řízení.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a k porušení základních práv zakotvených ve zbývajících odstavcích čl. 36 Listiny podle povahy sporu k porušení ani nemohlo dojít.
V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. jednoduchého práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Nicméně Ústavní soud rozhodování o nákladech soudního řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku a shledává, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.36 odst. 1 Listiny (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03). Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, ve věci Baumann proti Rakousku).
Při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§142 obč. soudního řádu); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§142 odst. 2 obč. soudního řádu). Zjistí-li však soud v konkrétním případě, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§150 obč. soudního řádu). Posléze uvedené ustanovení nelze považovat za normu, které by zakládalo zcela volnou diskreci (ve smyslu libovůle) soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze ho proto vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, by bylo možné spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000). Úkolem obecného soudu není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž soud musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti je soud povinen při výkladu a aplikaci §150 obč. soudního řádu mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy ČR). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti, stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti, týkající se věci jako takové (např. okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další).
V posuzovaném případě krajský soud aplikoval §150 obč. soudního řádu, když za důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné stěžovatelce spatřuje v okolnosti, že stěžovatelka u žalobce pracovala jako účetní a z pozice této své funkce měla dbát na řádný chod účastnictví, za který byla odpovědna. Zaměstnanecká pozice stěžovatelky u žalovaného, jakož i její pracovní zařazení, vyplývají ze soudního spisu a nejsou zpochybňovány. Jestliže jimi odvolací soud zdůvodnil aplikaci §150 obč. soudního řádu, s důrazem na povinnosti stěžovatelky vůči zaměstnavateli - původnímu žalobci (s ohledem na zjištění, že základem jeho neúspěchu byla situace non liquet, kdy neunesl důkazní břemeno o existenci dluhu), učinil zadost svým povinnostem ve výše naznačeném smyslu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. března 2006
František Duchoň
předseda senátu