ECLI:CZ:US:2006:1.US.224.03
sp. zn. I. ÚS 224/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Olivova 116, 251 01 Říčany, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. 5. 2000, č.j. E 385/2000-9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 1 T 120/99, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností (doplněné dalšími dvěma podáními; dále jen "ústavní stížnost") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a odstranění průtahů. Navrhuje dále, aby Ústavní soud postupoval podle §75 odst. 2 (neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného ustanovení) a §80 (předběžné opatření) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel je přesvědčen, že došlo a dochází k porušování jeho základního práva dle čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (kromě údajů sub I.) v prvé řadě uvedl, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60, [poznámka: ve věci bylo dále rozhodováno (na základě podaného odvolání) také Vrchním soudem v Praze, který odvolání odmítl a následně bylo podáno také dovolání] byl prohlášen konkurs na jeho majetek. Důvody uvedené v tomto usnesení zpochybnil a prohlásil, že dluhy neexistují, jsou nesmyslné a vykonstruované. Následně zrekapituloval své námitky a argumenty vůči možnému vzniku dluhů a vůči postupům, které k jejich vykonstruování měly vést.
Stěžovatel dále připomněl, že správce konkursní podstaty JUDr. Valoušek (dále jen "správce KP") poukazuje na exekuční řízení vedené na základě usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. 5. 2000, č.j. E 385/2000-9. Tento správce KP se však nezmiňuje o tom, že v jiné souzené věci (poznámka: rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44) vznesl stěžovatel v odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60, námitku započtení vůči pohledávce správce KP. Následné exekuční řízení tak bylo prý zahájeno, aniž by rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci. Vyslovil přesvědčení, že "konkurs byl nařízen nesprávně, neboť veškerá rozhodnutí, jak Městského soudu v Praze, tak Vrchního soudu, byla vyhlášena, aniž by mi byla dána možnost se hájit".
Stěžovatel rovněž poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 1 T 120/99, kterým byl uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkurzu a vyrovnání podle §126 tr. z. Trestnou činnost však odmítá mimo jiné proto, že se teprve dodatečně v roce 2000 dozvěděl, že konkurzní řízení probíhalo bez jeho přítomnosti. Trestné činnosti se navíc nemohl prý dopustit již proto, že pobýval v zahraničí, byl delší dobu nemocen a neschopen se zúčastnit hlavního líčení (a to dokonce i dne 16. 11. 1999). Konečně prohlásil, že se cítí poškozen i v dalších (ústavní stížností nenapadených) rozhodnutích.
Stěžovatel závěrem konstatoval, že uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ve výše uvedených článcích, leč toto přesvědčení ve vztahu ke konkrétním z nich dále nespecifikoval.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44, usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. 5. 2000, č.j. E 385/2000-9, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 1 T 120/99, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60, zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že v řízení ve věci napadeného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44, jakož i ve věci usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. 5. 2000, č.j. E 385/2000-9, nebyl stěžovatel účastníkem řízení před obecnými soudy, v nichž byla obě ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána. Tímto účastníkem (jak vyplývá ze samotných rozhodnutí) byla právnická osoba TOMI, s.r.o. Stěžovatele proto nelze považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti proti těmto dvěma rozhodnutím.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44, jakož i proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. 5. 2000, č.j. E 385/2000-9, odmítl jako návrh, který byl podán osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel u dále uvedených rozhodnutí soudů nepodal ústavní stížnost v zákonné 60denní lhůtě (srov. ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění před 1. 4. 2004, kdy byla ústavní stížnost podána). Jak v případě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 1 T 120/99, který byl stěžovateli doručen dne 6. 12. 1999, tak v případě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60, jež bylo stěžovateli doručeno nejpozději dne 7. 11. 2001, uběhla ke dni podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě, tj. ke dni 15. 4. 2003, podstatně delší doba, než uvedená zákonná lhůta připouští.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 1 T 120/99, jakož i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60, odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se za uvedené situace - tedy navíc - zabýval i tím, zda by mohla ústavní stížnost (hypoteticky) splňovat podmínky její přípustnosti. Ústavní stížnost podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění před 1. 4. 2004, kdy byla ústavní stížnost podána). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Stejná zásada platí i podle citovaného ustanovení v současném znění.
Podmínky ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona však v souzené věci splněny nejsou.
Vůči rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 1 T 120/99, stěžovatel opravný prostředek nevyužil vůbec Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že řádný opravný prostředek podal stěžovatel proti napadenému rozsudku Krajského obchodního soudu ze dne 28. 1. 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2003, č.j. 9 Cmo 81/2002-77 (tj. až po datu podání ústavní stížnosti). V souzené věci dále rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2004, č.j. Odo 1233/2004-100, kterým řízení o "dovolání" proti rozsudku Krajského obchodního soudu ze dne 28. 1. 1999, č.j. 15 Cm 216/97-44, (z důvodu nedostatku funkční příslušnosti, neboť dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně) zastavil (výroková část I.) a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2003, č.j. 9 Cmo 81/77, (pro nesprávné právní posuzení věci odvolacím soudem) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výroková část II.). Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 22. 9. 2005, č.j. 9 Cmo 293/2005-108, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28- 1. 1999m č.j. 15 Cm 216/97-44, zrušil a řízení zastavil. V odůvodnění poukázal na skutečnost, že v průběhu řízení žalobce (IC spol. s r.o. v likvidaci) ztratil právní subjektivitu a tedy způsobilost být účastníkem řízení. Tato konečná rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností nenapadl (a tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje).
V případě napadeného usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. 5. 2000, č.j. E 385/2000-9, stěžovatel odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně sice rovněž podal, Krajský soud v Praze citované usnesení rozhodnutím ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Co 551/2000, potvrdil, leč ani toto druhoinstanční rozhodnutí ústavní stížnost nenapadá. (Stěžovatel proto ani v tomto případě nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje). Stěžovatel následně (a navíc po lhůtě) ústavní stížnost podal proti citovanému prvostupňovému rozhodnutí (poznámka: Ústavní soud pro úplnost uvádí, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2005, č.j. E 385/2000-158, došlo k zastavení výkonu rozhodnutí).
Pokud jde o napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60, bylo odvolání stěžovatele usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, č.j. 1 Ko 108/2002-195, 1 Ko 118/2002 odmítnuto (výroková část II.) Vrchní soud v Praze týmž rozhodnutím zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2001, č.j. K 39/95-167 (výroková část I.), kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele ze dne 21. 11. 2001 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60. Vrchní soud v odůvodnění poukázal na to, že podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 byl k odmítnutí opožděně podaného odvolání funkčně příslušným pouze odvolací soud, tj. Vrchní soud v Praze a nikoli Městský soud v Praze. Pokud jde o vlastní odmítnutí odvolání (výroková část II.), Vrchní soud uzavřel tak, že podpis stěžovatele na doručence ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. K 39/95-60, se podobá ostatním podpisům stěžovatele a odvolání stěžovatele podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění před 1. 1. 2001, jako opožděné, odmítl. Stěžovatel ani proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu ústavní stížnost nepodal a všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, tak nevyčerpal.)
Vůči rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 1 T 120/99, stěžovatel opravný prostředek nevyužil vůbec.
Ke dni podání ústavní stížnosti tedy soudní řízení v uvedených věcech (kromě naposledy citovaného rozsudku) byla v běhu, takže je zřejmé, že stěžovatel procesní prostředky, jež měl k dispozici, nevyčerpal. Mimo to citovaná druhostupňová soudní rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností ani nenapadl, takže ani z tohoto hlediska procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, nevyčerpal.
Za této situace Ústavní soud dovozuje, že nelze akceptovat ani stěžovatelovu námitku průtahů v řízení, neboť v těchto souzených věcech (v případě, že byly využity opravné prostředky) řízení probíhala, a pokud využity nebyly, příslušné rozhodnutí nabylo právní moci.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení sub písm. a) a sub písm. b) Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel sice tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv, leč jeho tvrzení, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho zájmy, je zcela obecné, nekonkrétní a neprůkazné; posuzované věci se týkají pouze jeho konkrétního případu a nelze tedy usuzovat na přesah vlastních zájmů stěžovatele. Stížnost navíc nebyla ani podána do jednoho roku ode dne (u každého z jednotlivých ústavní stížností napadených rozhodnutí), kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo. Stejně tak v řízení o opravných prostředcích, pokud byly k datu podání ústavní stížnosti (v případě jednotlivých ústavní stížností) vůbec podány Ústavní soud (jak již uvedl) značné průtahy neshledal. Podmínky citovaného ustanovení tedy podle přesvědčení Ústavního soudu ani v tomto případě nejsou splněny.
Proto Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost - i kdyby ji byl podal stěžovatel jako oprávněná osoba a i kdyby ji byl podal včas - by nenaplňovala ani podmínky její přípustnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, takže i z tohoto důvodu by musela být odmítnuta[§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
Vojen Gűttler v.r.
soudce zpravodaj