ECLI:CZ:US:2006:1.US.235.05
sp. zn. I. ÚS 235/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 87/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se P. R. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 8 To 417/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 14 T 87/2003. Tímto rozsudkem byl stěžovatel podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ") zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 TrZ. Trestných činů se měl dopustit tím, že po předchozím slovním konfliktu odstrčil od vstupních dveří JUDr. M. Š. a vstoupil do jejího bytu. V koupelně měl shazovat věci z polic, strhnout závěs u vany a další. V tomto jednání mu bránil přítel poškozené Ing. I. N., kterému stěžovatel dupl na jeho bosou nohu, čímž mu měl způsobit zlomeninu malíčku levé nohy s dobou léčení čtyř týdnů.
Stěžovatel spatřoval porušení práva na spravedlivý proces v tom, že ačkoli měl být správně zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) TrŘ, tj. že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán, byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) TrŘ, tj. že označený skutek není trestným činem. Odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu ČR rovněž vytkl, že se nevypořádaly s jeho námitkou, týkající se nepřípustnosti trestního stíhání, podle §11 odst. 1 písm. f) TrŘ, s ohledem na usnesení Policie ČR, Okresní ředitelství Praha 7, ze dne 30. 4. 2002, ČVS: OV7-459/MO2-Př-2001.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces tak, jak je definováno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo každému zaručuje, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel, že věc bude projednána před soudem, ale není možno jej vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Přístup stěžovatele je možno hodnotit jen jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která nezakládá protiústavnost rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že měl být zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) TrŘ, a nikoli podle ustanovení §226 písm. b) TrŘ. Jedná se o námitku, uplatněnou stěžovatelem již v průběhu řízení před obecnými soudy, kterou se zabývaly nejen odvolací soud, ale také Nejvyšší soud ČR.
V tomto směru lze poukázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutek uvedený v žalobním návrhu se stal. Ovšem již v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno naplnění formálních a materiálních podmínek trestnosti žalovaných trestných činů. Proto byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. b) TrŘ, a nikoli podle ustanovení §226 písm. a) TrŘ. Odvolací soud se pak ve svém usnesení s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a trestní stíhání stěžovatele bylo tak pravomocně skončeno.
Rovněž námitka stěžovatele o nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) TrŘ nemá ústavně právní relevanci. V tomto směru lze odkázat na pečlivé a podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, který se námitkou zabýval (str. 4 - 5 usnesení) a dospěl k závěru, že v projednávané věci žádná taková tvrzená překážka, bránící trestnímu stíhání stěžovatele pro posuzovaný skutek, neexistuje. Rozhodnutí policie, na které stěžovatel poukazoval a z něhož dovozoval nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) TrŘ, nebylo pravomocným rozhodnutím oprávněného orgánu o zastavení trestního stíhání. Jednalo se o rozhodnutí, kterým byla podle zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o přestupcích"), věc odevzdána Obvodnímu úřadu pro Prahu 7 k projednání přestupku. Přestupek měl spočívat ve skutku, který je popsán ve výroku zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně. K postižení stěžovatele pro tento skutek nedošlo. Věc byla postoupena příslušnému státnímu zástupci, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že se jednalo o trestný čin.
Vzhledem k tomu, že trestní řízení, vedené proti stěžovateli, skončilo zprošťujícím výrokem soudu, který v žádném případě nemohl mít pro stěžovatele za následek jím tvrzená porušení ústavních práv, odmítl Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu