ECLI:CZ:US:2006:1.US.24.06.1
sp. zn. I. ÚS 24/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou, Budovatelů 2957, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2005, č. j. 11 Co 239/2005-321, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2004, č. j. 17 P 444/92-279, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2004, č. j. 17 P 444/92-279, bylo rozhodnuto tak, že I. návrh otce (stěžovatele) na snížení výživného na P. T., a nezl. Jana (jedná se o pseudonym), se zamítá, II. výživné na P. T. se s účinností od 1. 11. 1997 do 31. 8. 2001 zvyšuje na částku 1 300 Kč měsíčně a od 1. 9. 2001 do 30. 11. 2003 se zvyšuje na částku 1 800 Kč měsíčně, od 1. 12. 2003 se návrh matky na zvýšení výživného zamítá, III. dlužné výživné za období od 1. 11. 1997 do 30. 11. 2003 v celkové výši 57 300 Kč je otec povinen uhradit k rukám dcery Petry do šesti měsíců od právní moci rozsudku, IV. výživné stanovené otci (stěžovateli) na nezl. Jana se účinností 1. 11. 1997 zvyšuje na částku 1 200 Kč měsíčně až do 31. 8. 2003 a od 1. 9. 2003 na částku 1 700 Kč měsíčně, V. dlužné výživné za období od 1. 11. 1997 do 31. 8. 2004 na syna Jana v celkové výši 55 200 Kč je otec povinen uhradit k rukám matky do šesti měsíců od právní moci rozsudku, VI. čímž byly změněny předchozí rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, VII. přičemž žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2005, č. j. 11 Co 239/2005-321, bylo k odvolání otce (stěžovatele) rozhodnuto tak, že ve výrocích o výživném se rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem mění tak, že výživné pro P. T. se od 1. 9. 2001 do 30. 11. 2003 zvyšuje na částku 1 600 Kč měsíčně, od 1. 12. 2003 se vyživovací povinnost otce (stěžovatele) k P. T. zrušuje, výživné pro Jana v částce 1 200 Kč měsíčně je otec povinen platit do 30 . 11. 2003, od 1. 12. 2003 se výživné zvyšuje na částku 2 200 Kč měsíčně, ve zbytku byl předchozí rozsudek potvrzen. Ve výrocích o nedoplatcích výživného byl předchozí rozsudek změněn tak, že nedoplatek výživného vzniklý jeho zvýšením pro P. T. za období od 1. 11. 1997 do 30. 11. 2003 v celkové výši 42 000 Kč je otec (stěžovatel) povinen zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku a nedoplatek výživného vzniklý jeho zvýšením pro Jana za období od 1. 11. 1997 do 30. 9. 2005 v celkové výši 75 400 Kč je otec povinen zaplatit do jednoho roku od právní moci rozsudku. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Se závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv svobod.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 4
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
V ústavní stížnosti stěžovatel především uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně docházelo k průtahům, kdy byl opakovaně zjišťován jeho příjem. Obecné soudy podle názoru stěžovatele důsledně nezjišťovaly, zda se obě děti soustavně připravují studiem na budoucí povolání. Stěžovatel uvádí, že odvolacímu soudu předložil důkazy, se kterými se v odůvodnění svého rozsudku nijak nevyrovnal. Stěžovatel má zato, že jeho vyživovací povinnost vůči Janu je v rozporu s dobrými mravy, neboť předložených důkazů dovozuje, že syn se na budoucí povolání nepřipravuje, studiu se nevěnuje a opakovaně nastupuje do 1. ročníku střední školy právě kvůli výživnému. Stejnou motivaci spatřuje stěžovatel i v případě opakovaného nástupu do 1. ročníku u dcery P. T. Soudy podle názoru stěžovatele neaplikovaly ustanovení zákona, které umožňuje výživné nepřiznat, v čemž spatřuje porušení svého základního práva.
Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že při rozhodování plně nezohlednily jeho zdravotní stav, nesoucí zvýšené výdaje na obnovení pracovního potenciálu. Závěry soudů jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Navrhuje proto, jak již bylo uvedeno, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Okresní soud v Ústí nad Labem a Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastníci řízení ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti uvedly, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, přičemž odkázaly na svá napadená rozhodnutí. Protože věc nedospěla do fáze meritorního projednání před Ústavním soudem a účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti a odkázali svá ústavní stížností napadená rozhodnutí, která jsou stěžovateli známa, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k replice.
Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, po jehož prozkoumání konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu. Není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje právo na spravedlivý proces, čímž garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení páté hlavy Listiny. V předestřené věci Ústavní soud neshledal nic, co by poukazovalo na to, že obecné soudy rozhodly postupem, jež není v souladu s procesním předpisem, nebo o tom, že by nerespektovaly základní lidská práva a svobody stěžovatele. Ústavní stížnost pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před oběma soudy, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom oba zmiňované soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně řádného odůvodnění.
Okresní soud v Ústí nad Labem provedl obsáhlé dokazování, Krajský soud v Ústí nad Labem toto dokazování v přítomnosti stěžovatele a jeho právní zástupkyně dne 4. října 2005 doplnil. Oba soudy ve svých rozhodnutích obsáhle posoudily jak situaci a majetkové poměry stěžovatele, tak studijní postup jeho dětí. Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, ve vztahu k námitkám, které stěžovatel opakoval před Ústavním soudem, nevyplývají známky libovůle. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Pokud své rozhodnutí odůvodnily logicky, přesvědčivě a transparentně, nelze z ústavněprávního hlediska v jejich postupu shledat pochybení.
V odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Pokud jde o námitky stěžovatele, že obecné soudy nezohlednily ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), podle kterého výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o legální podmínku, která musí být splněna při rozhodování o jakémkoli nároku na výživné dle zákona o rodině. Pokud tedy je výživné přiznáno, logicky platí, že jeho přiznání nebránil nesoulad s dobrými mravy. V dané věci není důvod se domnívat, že by stanovené výživné bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel neuvedl takové skutečnosti, se kterými by se odůvodnění napadených rozhodnutí již nevypořádalo.
Ve vztahu k námitce průtahů stěžovatel nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci, ale především se také ničeho nedomáhá. Jak Ústavní soud již opakovaně ve své judikatuře uvedl, průtahy nejsou samy o sobě důvodem pro zrušení pravomocného rozhodnutí. Jsou považovány za jiný zásah veřejné moci, o kterém Ústavní soud zásadně rozhoduje, až když stěžovatel využil všech možných právních prostředků k odstranění závadného stavu a převážně za situace, kdy takový jiný zásah veřejné moci může být rozhodnutím soudu odstraněn.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou s odkazem na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu