ECLI:CZ:US:2006:1.US.241.06
sp. zn. I. ÚS 241/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, čj. Nco 8/2006 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před Okresním soudem v Kladně domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě blíže označeným. V uvedeném řízení vznesl námitku podjatosti proti JUDr. Janě Homolové, soudkyni okresního soudu, která v jeho věci rozhoduje, stejně tak jako proti soudcům Krajského soudu v Praze, kteří měli rozhodovat o námitce podjatosti a o vyloučení uvedené soudkyně Okresního soudu v Kladně. Vrchní soud v Praze rozhodl v záhlaví označeným usnesením, že soudci Krajského soudu v Praze, vyjmenovaní ve výroku tohoto usnesení, nejsou vyloučeni z projednávání stěžovatelova návrhu vyloučit pro podjatost JUDr. J. Homolovou, soudkyni Okresního soudu v Kladně.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje s uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze. To podle něho porušilo jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navíc zasáhlo do jeho práva podle čl. 6 odst. 1 SEU. Stěžovatel navrhl předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES v Lucemburku podle článku 234 SES, v níž by mělo být zjištěno, zda z evropského práva vyplývá pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nezávislost a nestrannost. Stěžovatel citací článků v denním tisku upozornil na politické ovlivňování své kauzy ze strany tehdejšího ministra spravedlnosti, prezidenta republiky a jiných vrcholných politiků ČR, jak je obsažena v jeho "Analýze mediální prezentace kauzy K.". Stěžovatel poukázal na fakt, že všechny obecné soudy musí pravidelně informovat ministerstvo spravedlnosti o sporech vedených stěžovatelem, včetně označení rozhodujících soudců.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně, pokud jde o návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES podle čl. 234 SES, Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006, stěžovateli již doručený (zatím přístupný na www.judikatura.cz), který vysvětluje, proč nejsou úvahy stěžovatele, o předběžné otázce, namístě. Věc totiž není a nemůže být otázkou evropského práva ani co se týče materiální úpravy, ani co se týče ratione temporis.
Stěžovatel obecně dovozuje, že podjatí by v zásadě měli být všichni soudci v České republice, protože jsou ohroženi politickou mocí, která jejich rozhodování monitoruje a ovlivňuje. Takovéto tvrzení je neudržitelné, protože pokud by snad mělo být pravdivé, znamenalo by ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na svou judikaturu, ve které sám Ústavní soud významně přispívá k nezávislosti moci soudní na moci výkonné, a podle níž "v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci, princip vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje ... [Demokratický stát je] povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to, co, pokud jde o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž konstituování a etablování reálné nezávislosti soudů, jako - pro stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického systému, ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného, současně však i polemického prvku. ... Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru ...nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02, č. 349/2002 Sb.).
Ústavní soud se tedy shoduje s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, že pro zjištění podjatosti soudce není podstatné zevrubně analyzovat údajnou politickou kampaň proti stěžovateli, ale jen to, nakolik tato údajná kampaň může ohrozit nepodjatost soudce, a nakolik je tu tedy možnost podjatosti daného soudce. Samotná skutečnost, že určité kauzy jsou politiky sledovány či komentovány, nemůže ovšem, s ohledem na institucionální i reálné záruky nezávislosti soudní moci a její oddělenost od moci výkonné a zákonodárné, založit podjatost soudce z důvodu jeho údajného ohrožení, jak tvrdí stěžovatel.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu