ECLI:CZ:US:2006:1.US.25.06
sp. zn. I. ÚS 25/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 4 To 106/2005, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 5 T 2/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností V. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a Krajského soudu v Plzni (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 4 To 2/2002, ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2001, za pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a dva trestné činy podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 TrZ. Pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s dozorem.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy postavily své rozhodnutí na skutečnosti, že ve zkušební době podmíněného odsouzení neuhradil způsobenou škodu a přijal od dvou osob peněžité plnění, s úmyslem je nevrátit. Ve vztahu k neuhrazení škody tvrdil, že způsobenou škodu je nutno považovat za smluvní závazek, na který se vztahuje institut promlčení. Tím, že obecné soudy považovaly nezaplacení dluhu poškozeným, který už je jako dluh ze závazkového vztahu promlčen, za nesplnění jedné z podmínek pro osvědčení, znevýhodnily stěžovatele jako dlužníka vůči postavení jiných dlužníků v závazkových vztazích. Navíc, podle svých sil uhradil svým věřitelům částku 910 000,-- Kč, tedy částku, která byla nad jeho možnosti, neboť s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže získat stálé zaměstnání a živí se pouze příležitostnými hudebními produkcemi. Nesouhlasil ani se závěrem obecných soudů, že ve zkušební době nevedl řádný život, neboť od dvou osob přijal peněžité plnění s úmyslem je nevrátit. V této souvislosti namítl, že tato dvě jednání nebyla trestnými činy, ale jednalo se o běžný závazkový vztah.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů a věcnou správností napadených rozhodnutí. Opakuje námitky, které byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení. Obecné soudy se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti. Námitky stěžovatele, vyjadřující jeho nesouhlas s důvody vedoucími k vydání napadených rozhodnutí, nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V dané věci obecné soudy při hodnocení zákonných podmínek, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, posuzovaly, zda vyhověl uloženým podmínkám a zda vedl ve zkušební době řádný život. V tomto směru dospěly k odůvodněnému závěru, že se v průběhu zkušební doby vyskytly nedostatky svědčící o tom, že účelu podmíněného odsouzení stěžovatele nebylo dosaženo.
K řešení otázky, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodují pouze skutečnosti spadající do zkušební doby. Přitom je ovšem nutné přezkoumat chování odsouzeného po celou zkušební dobu. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní řád a další základní normy občanské společnosti, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se přestupků, jiných deliktů a trestných činů. Při úvaze, zda podmíněně odsouzený vedl řádný život, se tedy nelze omezit jen na zjišťování, zda odsouzený nespáchal ve zkušební době další trestný čin. Pro učinění závěru, že se odsouzený osvědčil, nestačí, že nebyl soudně trestán, ale záleží na jeho celkovém chování.
Z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů vyplývá, že stěžovatel v době podmíněného odsouzení získal od svědkyně L. K. finanční částku ve výši 1 222.956,60 Kč. Této svědkyni nejprve tvrdil, že ji potřebuje na zakoupení akcií, poté, že potřebuje něco doplatit, jinak by ho zavřeli a zavřeli by i ji. Poté, co peníze získal, začal se před ní skrývat a vyhýbal se jí. V den veřejného zasedání se k soudu prvního stupně dostavila svědkyně A. K., která sdělila, že stěžovateli půjčila v různých částkách finanční hotovost v celkové výši 1 750 000,-- Kč (pro období zkušební doby se jednalo o částku 750 000,-- Kč). I jí stěžovatel tvrdil, že za peníze nakoupí akcie, které oba zajistí do konce života; že peníze vrátí i s výnosem; že trpí leukémií a potřebuje peníze na lék stojící 3 300,-- EURO. Tvrdil, že je rozvedený, ač ve skutečnosti byl ženatý, že jede do Polska, ale byl se svou rodinou v Řecku apod. Tento způsob jednání stěžovatele korespondoval s jeho podvodným jednáním v jeho původní trestné činnosti.
Stěžovatel, ač nebyl soudně trestán, nedodržoval ve zkušební době základní normy občanské společnosti. Vypůjčováním peněz od shora uvedených svědkyň, jejich obelháváním a nevrácením půjčených částek se přiživoval na úkor cizího majetku, jako tomu bylo již ve věci samé. V tomto směru nelze závěru obecných soudů, spočívajícím v tom, že jednání stěžovatele není možno považovat za projev řádného způsobu života, ničehož vytknout a nelze v něm spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení presumpce neviny.
Závěr, že stěžovatel v průběhu zkušební doby neplnil uloženou povinnost podle svých schopností uhradit způsobenou škodu, vyplývá ze zjištění obecných soudů, které poukázaly na fakt, že stěžovatel, i přes průběžná upozornění ze strany soudu i probačního úředníka, v průběhu zkušební doby zaplatil jen 40 000,-- Kč na jím způsobenou škodu, která ke dni 28. 3. 2002, kdy začala běžet zkušební doba, činila 914 470,-- Kč. Nesplnil se tak předpoklad Vrchního soudu v Praze, že stěžovatel bude v průběhu zkušební doby pokračovat v úhradách způsobených škod a projevovat snahu po nápravě jako před vyhlášením odsuzujícího rozsudku ze dne 28. 3. 2002, kdy poškozeným uhradil částku cca 850 000,-- Kč.
V této souvislosti Ústavní soud dodává, že škoda způsobená stěžovatelem není závazkovým vztahem mezi stěžovatelem a poškozeným, vyplývajícím z norem soukromého práva, jak tvrdil stěžovatel. Jedná se o ochranný odpovědnostní trestněprávní vztah mezi státem a pachatelem, vyplývající z norem trestního práva jako práva veřejného, na který nelze aplikovat instituty práva soukromého.
Obecné soudy své závěry o přeměně trestu vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily (§134 odst. 2 trestního řádu). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů vybočila z mezí ústavnosti a porušila ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, konkrétně čl. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel byl zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, mohl se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti s tím, že se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, za plného respektování presumpce neviny.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledal věcné ani zákonné důvody pro postup podle §39 zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti (§79 zákona o Ústavním soudu) má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nemohlo být vyhověno jeho návrhu na odklad vykonatelnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu