ECLI:CZ:US:2006:1.US.253.06
sp. zn. I. ÚS 253/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, čj. 10 To 22/2006 - 230, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 11. 2005, čj. 2 T 140/2005 - 210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se P. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku (dále též "soud prvního stupně"), pro porušení čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud nejprve posoudil přípustnost ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální dimenze subsidiarity se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiální dimenze tohoto principu vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR (§75 odst. 1 věta druhá za středníkem).
V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným, neboť ze sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2006 vyplývá, že stěžovatel podal proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů také dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu ČR doručeno dne 15. 5. 2006, je vedeno pod sp. zn. 3 Tdo 597/2006 a Nejvyšší soud ČR o něm dosud nerozhodl.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu