ECLI:CZ:US:2006:1.US.258.06
sp. zn. I. ÚS 258/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K.,právně zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollorossovou, advokátkou se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 11. 2005, č.j. 34 C 341/2004-170, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2006, č.j. 15 Co 18/2006-185, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem Orlická 4, Praha 3, územní pracoviště Frýdek - Místek, Na Poříčí 3208, 738 01 Frýdek - Místek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek (po odstranění vad podání dne 30. 6. 2006) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 11. 2005, č.j. 34 C 341/2004-170 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2006, č.j. 15 Co 18/2006-185 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), který nesprávně označuje jako usnesení.
Stěžovatel opakuje argumentaci, kterou již použil v odvolání do rozsudku okresního soudu, kterým mu byla uložena povinnost nahradit škodu zdravotní pojišťovně (vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti). Namítá tedy, že zdravotní pojišťovna neuplatnila svůj nárok na náhradu škody v adhezním řízení v rámci trestního řízení. Stěžovatel dovozovje, že okresní soud svým rozhodnutím porušil §43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), podle kterého je třeba návrh na náhradu škody v adhezním řízení učinit nejpozději u hlavního líčení v trestním řízení před zahájením dokazování. Zdravotní pojišťovna však takto neučinila.
Dále popisuje situaci, která vznikla při exekuci plnění uloženého stěžovateli nepravomocným platebním rozkazem okresního soudu ze dne 12. 9. 2001, č.j. 62 Ro 793/2001-8. Tento platební rozkaz byl zrušen v důsledku včas podaného odporu, což potvrdil svým usnesením ze dne 29. 9. 2004, č.j. 15 Co 442/2004-83, i krajský soud. Teprve v následujícím řízení rozhodl okresní soud rozsudkem, který stěžovatel napadá ústavní stížností. Jestliže soudy prováděly výkon rozhodnutí (exekuci) na základě nepravomocného rozhodnutí, a stěžovatel v rámci tohoto výkonu rozhodnutí složil předmětné prostředky u soudu, měl soud tuto skutečnost zohlednit minimálně při stanovení úroků z prodlení.
Konečně namítá, že v průběhu soudního řízení docházelo k neodůvodnitelným průtahům v řízení a k nerovnému zacházení se stěžovatelem. Soudy měly podání stěžovatele posoudit jako námitku promlčení. Též průtahy v řízení zakládají podle stěžovatele neústavnost citovaných rozhodnutí. Kromě zrušení uvedených rozhodnutí stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že v daném řízení před Okresním soudem Plzeň-město došlo k neodůvodněným průtahům.
Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva a svobody uvedená v čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Znění dotčených ustanovení je následující:
Čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 39 Listiny základních práv a svobod zní: Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
II.
Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí, která stěžovatel napadá, a vyžádaného spisu okresního soudu vzal za prokázané, že rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 4.394 Kč s 8% úrokem z prodlení od 9. 1. 2001 do zaplacení a dále povinnost zaplatit žalobci (zdravotní pojišťovně) soudní poplatek ve výši 600 Kč. Tímto rozsudkem vyhověl okresní soud žalobě zdravotní pojišťovny, která se domáhala náhrady škody podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Podle tohoto ustanovení má zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, tím, že dne 6. 5. 1998 způsobil zranění účastníku zdravotního pojištění, v důsledku čehož vedlejší účastník uhradil zdravotnickým zařízením zdravotní výkony, léky, náklady na dopravu a prostředky zdravotnické techniky v celkové částce 4.394 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém stejně jako nyní v ústavní stížnosti namítal, že zdravotní pojišťovna neuplatnila svůj nárok na náhradu škody v adhezním řízení v rámci trestního řízení.
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem napadené rozhodnutí potvrdil, což zdůvodnil tím, že uplatnění nároku na náhradu škody způsobené trestným činem v trestním řízení je právem žalobce (vedlejšího účastníka - zdravotní pojišťovny), nikoli jeho povinností. Bylo-li tedy prokázáno, že se žalobce s předmětným nárokem k trestnímu řízení nepřipojil, nijak mu to nebránilo v uplatnění nároku na náhradu škody v samostatném občanskoprávním řízení, které s trestním řízením nijak nesouvisí.
Ústavní soud vyzval v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z těchto subjektů se však ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil, ačkoliv došlo k jejich poučení o následcích marného uplynutí lhůty.
III.
Následně Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a proto je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítá průtahy v řízení u okresního i krajského soudu. Podle konstantní judikatury musí Ústavní soud při rozhodování o průtazích v řízení s ohledem na princip subsidiarity zkoumat, zda jsou v době rozhodnutí o ústavní stížnosti průtahy aktuální (usnesení publikované pod sp. zn. IV. ÚS 202/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - "Sb. n. u.", svazek 27, str. 325; nebo Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2001, str. 296). Není-li zásah aktuální, postrádá vyslovení požadovaného výroku rozumný smysl, protože Ústavní soud nemá např. možnost stěžovatele kompenzovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/04 (in Sb. n. u., sv. 33, str. 559).
Z ústavní stížnosti i vyžádaného spisu okresního soudu vyplynulo, že řízení, v nichž stěžovatel poukazuje na průtahy, již byla pravomocně skončena. Tvrzený zásah tedy nyní není a ani v době podání ústavní stížnosti nebyl aktuální, a proto je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neměly ve věci meritorně rozhodovat, neboť své právo na náhradu škody vedlejší účastník neuplatnil v adhezním řízení, je ústavní stížnost i v této části zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 3 trestního řádu je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), pokud má podle zákona nárok proti obviněnému na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Je třeba souhlasit s názorem krajského soudu, že uplatnění nároku na náhradu škody způsobené trestným činem v trestním řízení (v tzv. adhezním řízení) je právem žalobce, nikoli jeho povinností. Smyslem tohoto ustanovení je zlepšení postavení poškozeného, kdy trestní soud o jeho soukromoprávním nároku, je-li to možné a neohrožuje-li to základní účel trestního řízení, rozhodne v rámci trestního řízení. V adhezním řízení je tedy rozhodováno o nároku poškozeného na náhradu škody, aniž by tento musel iniciovat samostatné občanskoprávní řízení. V žádném případě není smyslem této úpravy postavení poškozeného jakkoli zhoršit. Takovým zhoršením by však zcela jistě byla stěžovatelem tvrzená prekluze práva na náhradu škody, pokud nebyla uplatněna v trestním řízení v souladu s §43 odst. 3 trestního řádu. Je tak zcela na vůli poškozeného, zda se svého práva na náhradu škody bude domáhat v řízení trestním (adhezním řízení) či pořadem práva (civilního).
Poukazuje-li stěžovatel na pochybení ve vztahu k výkonu rozhodnutí, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že případný nesprávný postup soudu při výkonu rozhodnutí tak nemůže mít vliv na rozhodnutí ve věci, která byla předmětem napadených rozhodnutí.
Stejně zjevně neopodstatněná je námitka stěžovatele, že soudy měly jeho podání posoudit jako námitku promlčení. Procesní úkony účastníků řízení je třeba vykládat podle jejich obsahu a nikoli jen podle jejich označení (§41 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Z hlediska svého obsahu je možné za námitku promlčení považovat procesní úkon, kterým se dlužník brání proti nároku věřitele s ohledem na uplynutí doby stanovené pro uplatnění práva u soudu. Právní skutečností, se kterou musí být spojena obrana dlužníka je tak neuplatnění práva u soudu. V dané věci však stěžovatel v průběhu řízení u obou obecných soudů spojoval zánik práva nikoli s neuplatněním práva u soudu, nýbrž s neuplatněním práva v konkrétním řízení, a to v řízení adhezním. Tvrdí-li proto stěžovatel, že nárok vedlejšího účastníka zanikl, neboť nebyl uplatněn v adhezním řízení, nelze mít za to, že by toto podání představovalo podle svého obsahu uplatnění námitky promlčení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
František Duchoň , v.r.
předseda senátu