ECLI:CZ:US:2006:1.US.259.06
sp. zn. I. ÚS 259/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Dr. Ing. Z. H. a 2) J. H., zastoupených JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 2 T 332/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1415/2005, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi v záhlaví označeným rozsudkem uznal oba stěžovatele, spolu s dalšími třemi spolupachateli, vinnými trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a stěžovatelce trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jí byl tento trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, nejprve zamítl jako nedůvodná odvolání stěžovatelky a dalších tří spoluobviněných osob. Následně usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, zamítl jako nedůvodné i odvolání stěžovatele. Nejvyšší soud ČR řízení o dovolání obou stěžovatelů spojil, a poté je odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože "v podstatě jen opakují námitky uplatňované obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly."
Stěžovatelé, s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhli, v obsáhlé ústavní stížnosti, zrušení shora označených rozhodnutí. V ústavní stížnosti opakují texty řady podání, která učinili v řízení před obecnými soudy. Argumentují nesprávným hodnocením důkazů obecnými soudy, neprovedením některých důkazů a též nesprávným právním posouzením věci.
Okresní soud v Břeclavi ve svém vyjádření, vyžádaném Ústavním soudem v souladu s ustanovením §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upozornil, že stěžovatelé vytýkají rozhodnutí tohoto soudu jen nedostatek ve zjištění skutkových věcí, "což není předmětem přezkumu Ústavního soudu". Krajský soud v Brně uvedl, že ústavní stížnost toliko reprodukuje text odvolání, resp. dovolání, a upozornil na opakované snahy stěžovatele o maření trestního stíhání. Nejvyšší soud ČR sdělil, že námitkami uvedenými v ústavní stížnosti se zabývala napadená rozhodnutí opakovaně, přičemž Nejvyšší soud ČR se s těmito rozhodnutími ztotožnil. K jednotlivým argumentům ústavní stížnosti pak Nejvyšší soud ČR upozornil na relevantní pasáže odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, která se s těmito námitkami již dříve vypořádala.
Ve své replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelé uvedli, že v řízení před Okresním soudem v Břeclavi nebyla prověřena jejich obhajoba a tento soud své rozhodnutí neprovádět další důkazy dostatečně neodůvodnil. Ani odvolací ani dovolací soud v jejich věci nerespektovaly závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v podstatě jen obsáhle polemizují s hodnocením důkazů obecnými soudy. K tomu je třeba, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí, ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení, ledaže by při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavního pořádku.
Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem dokazování i následným hodnocením důkazů nebyla porušena základní práva stěžovatelů (zejména právo na spravedlivý proces, resp. presumpce neviny). Toto porušení však Ústavní soud neshledal a naopak zjistil, že s podstatou námitek, uvedených v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud ČR se v dovolacím řízení námitkami stěžovatelů velmi detailně zabýval (vyjma námitek čistě skutkové povahy) a shledal dovolání stěžovatelů zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud respektuje skutečnost, že o věci bylo v zásadě shodným způsobem rozhodnuto třemi stupni obecných soudů, z nichž oba soudy prvního a druhého stupně, na základě bezprostředního dokazování, dovodily, že ke skutku došlo a že tento skutek, zakládající označený trestný čin, spáchali stěžovatelé. Není na Ústavním soudu, aby tytéž důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich jiné závěry, než ke kterým došly soudy obecné. Námitky předestřené Ústavnímu soudu stěžovatelé opakovaně uplatnili jak před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím a nakonec i v dovolání. Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Současně, s ohledem na charakter tohoto rozhodnutí, odmítl též návrh na odklad vykonatelnosti označených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu