ECLI:CZ:US:2006:1.US.29.06
sp. zn. I. ÚS 29/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem v Přerově, Jiráskova 9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č.j. 40 Co 1261/2004-244 ze dne 31. 10. 2005, za vedlejší účasti obchodní společnosti Ragon, s.r.o., se sídlem v České Skalici, Pivovarská 665, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem v Praze 5, Na Královně 862, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č.j. 40 Co 1261/2004-244 ze dne 31. 10. 2005, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Přerově č.j. 19 Nc 731/2003-97 ze dne 6. 8. 2004 ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce o částku 3.176.278,33 Kč, představující jistinu pohledávky, a ve výroku II. tohoto usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Okresní soud v Přerově usnesením č.j. 19 Nc 731/2003-97 ze dne 6. 8. 2004 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce. V odvolání stěžovatel namítal neúplně zjištěný skutkový stav, protože soud neprovedl všechny navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Následně pak prý soud I. stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatel uzavřel úvěrovou smlouvu s právním předchůdcem oprávněného - Českou spořitelnou, a.s., a k zajištění úvěru byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Dodatkem ze dne 30. 3. 1999 právní předchůdce oprávněného smlouvu o úvěru vypověděl a požadoval okamžité vrácení úvěru včetně úroků a dalších splatných pohledávek. Notářským zápisem uzavřel stěžovatel s právním předchůdcem oprávněného novační smlouvu a současně došlo k dohodě o uznání dluhu a k dohodě o exekuční vykonatelnosti notářského zápisu. Současně se také dohodli o splátkách. Počátkem roku 2001 se stěžovatel dostal do prodlení se splátkou a právní předchůdce navrhovatele vydal prohlášení, že úhradou částky 3.500.000,- Kč bude považovat svou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru za uhrazenou. Podle stěžovatele bylo dále prokázáno, že společnost ČSOB Leasing dne 29. 6. 2001 uhradila ve prospěch České spořitelny částku 3.500.000,- Kč na účet sdělený Českou spořitelnou jako účet pro úhradu dlužné částky. Z provedených důkazů dále vyplynulo, že Česká spořitelna dne 30. 6. 2001 postoupila pohledávku z titulu úvěru České konsolidační agentuře, a stěžovateli byla tato skutečnost poprvé sdělena faxovou zprávou dne 18. 7. 2001, tedy po zaplacení předmětné částky. Obecný soud tyto skutečnosti žádným způsobem nevyhodnotil, i když podle §524 a násl. občanského zákoníku, zejména podle §525 občanského zákoníku, je zřejmé, že do doby, než je dlužníkovi oznámeno či prokázáno postoupení pohledávky, může splnit dluh postupiteli a tím přivodit zánik závazku. Soud I. stupně přesto návrh na zastavení exekuce zamítl. Krajský soud při projednávání odvolání považoval za klíčovou otázku, zda pohledávka zanikla plněním částky 3.500.000,- Kč prostřednictvím třetího subjektu (ČSOB Leasing) na účet České spořitelny za situace, kdy Česká spořitelna uvedenou platbu 27. 7. 2001 vrátila ČSOB Leasing. Krajský soud dovodil, že se jedná o hodnocení plnění závazku osobou od dlužníka odlišnou ve smyslu ustanovení §534 občanského zákoníku. Dále dovodil, že věřitel nemusí být o převzetí dluhu informován, současně však dospěl k závěru, že věřiteli musí být poskytnuty podstatné informace, z nichž je zřejmé, že plnění představuje splnění povinnosti za někoho jiného. Podle názoru stěžovatele hmotné právo neupravuje povinnost, že věřitel musí být informován, že došlo k převzetí dluhu podle §534 občanského zákoníku. Napadené rozhodnutí tak prý šlo výkladem nad rámec hmotného práva a uložilo mu povinnost, která není dána zákonem. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a současně navrhl odklad jeho vykonatelnosti.
II.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve stručném vyjádření uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá ústavněprávní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje právní závěr obecných soudů. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
V doplnění ústavní stížnosti - jako reakci na vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci - ze dne 10. 4. 2006 a ze dne 12. 4. 2006 stěžovatel uvedl, že krajský soud přijal závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že i hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry. Tento rozpor vidí v tom, že na jedné straně krajský soud dovozuje, že došlo k úhradě dlužné částky prostřednictvím třetího subjektu a že věřitel - oprávněný nemusí být o převzetí dluhu (bez změny v subjektech závazku) informován, současně však tvrdí, že věřiteli musí být poskytnuty informace k plnění. Krajský soud prý nepřipustil provádění dalších důkazů (výslech pracovníků České spořitelny, dohoda o plnění), i když návrh na provedení důkazů k těmto skutečnostem byl učiněn již před soudem I. stupně; stěžovatel mohl vést důkazy k tomu, že Česká spořitelna projednávala prostřednictvím svých pracovníků s třetí osobou (ČSOB Leasing) výši úhrady i čas plnění.
Vedlejší účastník Ragon, s.r.o., ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť v předcházejících řízeních bylo provedeno obsáhlé dokazování a soudy obou stupňů po pečlivém hodnocení těchto důkazů dospěly k závěru, že stěžovatel má vůči němu splatný a vykonatelný závazek. Stěžovatel brojí proti důvodům rozhodnutí, aniž předkládá důkazy o tom, že by se mu v rámci dvoustupňového řízení nedostalo spravedlivého procesu. Dále namítl skutečnosti, které podle jeho názoru prokazují, že dlužnou částku stěžovatel neuhradil.
V replice k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel uvedl, že skutkové údaje v tomto vyjádření uvedené nejsou pro posouzení ústavní stížnosti relevantní, dotýkají se jen jeho práv z hlediska závazkového vztahu vůči ČSOB Leasing a nebyly nikdy předmětem soudního sporu. Podané vyjádření se podle jeho názoru snaží zamlžit závazkové vztahy mezi stěžovatelem a věřitelem - právním předchůdcem vedlejšího účastníka.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 19 Nc 731/2003 vedený Okresním soudem v Přerově. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v exekučním řízení postavení povinného, proti němuž byl Českou konsolidační agenturou podán návrh na výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky v částce 4.396.061,23 Kč na základě vykonatelného notářského zápisu. Usnesením č.j. 19 Nc 731/2003-14 ze dne 1. 9. 2003 nařídil soud podle §44 odst. zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, navrhovanou exekuci a jejím výkonem pověřil soudního exekutora. Stěžovatel podal dne 30. 10. 2003 návrh na zastavení výkonu rozhodnutí s návrhem na odložení provedení výkonu rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Přerově č.j. 19 Nc 731/2003-97 ze dne 6. 8. 2004 byl návrh stěžovatele zamítnut. V odůvodnění soud I. stupně - mimo jiné - uvedl, že ze zprávy ČSOB Leasing, a.s., zjistil, že z účtu ČSOB byla dne 29. 6. 2001 zaslána na předmětný účet České spořitelny částky 3.500.000,- Kč, která byla dne 27. 7. 2001 opět vrácena účet ČSOB Leasing, a.s. Soud I. stupně tedy dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k úhradě dlužné částky 3.500.000,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc č.j. 40 Co 1261/2004-189 ze dne 29. 6. 2005 bylo připuštěno, aby místo oprávněného České konsolidační agentury vstoupil do řízení nový oprávněný - obchodní společnost RAGON, s.r.o.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením č.j. 40 Co 1261/2004-244 ze dne 31. 10. 2005 potvrdil usnesení soudu I. stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce o částku 3.176.278,33 Kč a na odklad výkonu rozhodnutí. Dále změnil usnesení soudu I. stupně tak, že výkon rozhodnutí pro příslušenství jistiny - úroky ve výši 1.219.782,90 Kč zastavil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že tzv. dohoda o převzetí dluhu podle §534 občanského zákoníku nemá za následek změnu subjektů závazkového právního vztahu, proto je zvláště důležité, aby v případě plnění, které uskutečňuje přejímatel povinnosti podle dohody s dlužníkem, byly věřiteli poskytnuty podstatné informace, z nichž je zřejmé, že plnění představuje splnění povinnosti za někoho jiného (povinného), aby tak bylo možno dovodit, že třetí osoba plní v úmyslu splnit dluh za povinného dlužníka. Česká spořitelna přijala plnění od ČSPB Leasing, a.s., na účet, který je určeným platebním místem plnění dluhu stěžovatele, avšak nelze jí klást k tíži, že přijaté plnění vrátila, neboť plnění bylo uskutečněno, aniž byl věřitel (Česká spořitelna) seznámen s existencí dohody mezi dlužníkem a ČSOB Leasing, a.s., jež by prokazovala, že plnění je poskytováno s úmyslem vyvolat zánik dluhu povinného. Odvolací soud uvedl, že skutečnosti z tohoto pohledu významné nebyly tvrzeny a nevyplývají ani z obsahu a že z obsahu spisu vyplývá spíše opak této rozhodné skutečnosti.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v první řadě navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení před obecnými soudy byl výkon rozhodnutí ohledně částky vysoké hodnoty, Ústavní soud vyhověl tomuto návrhu a usnesením č.j. I. ÚS 29/06-23 ze dne 1. 6. 2006 vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil.
Dále se Ústavní soud zabýval meritem ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že jejím jádrem je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které soudy vyslovily na základě hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do nichž mu nepřísluší zasahovat. Do procesu dokazování a hodnocení důkazů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže postupem obecných soudů došlo k porušení základních principů spravedlivého procesu; to zejména tehdy, jestliže došlo k extrémnímu nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry anebo pokud obecný soud při procesu dokazování a hodnocení důkazů nerespektoval stanovená procesní pravidla. Proces dokazování a hodnocení důkazů je ovládán především zásadou volného hodnocení důkazů vymezenou v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), která soudu ukládá hodnotit provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Podle přesvědčení Ústavního soudu tento základní princip obecné soudy neporušily.
Stěžovatel namítá především rozpor v tvrzeních odvolacího soudu, který prý na jedné straně připouští, že převzetí dluhu podle §534 občanského zákoníku nemá za následek změnu v subjektech závazku, na druhé straně však tvrdí, že věřitel musí být informován o převzetí dluhu. Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, protože v právním názoru odvolacího soudu extrémní rozpor nespatřuje. Krajský soud se zde zabývá různými otázkami - na jedné straně se vyjadřuje k vymezení subjektů závazkového vztahu, kde zcela správně dovozuje, že v případě přistoupení k závazku podle §534 občanského zákoníku nedochází ke změně v osobě dlužníka. Na druhé straně řeší otázku, v jakém případě dochází k zániku závazku z hlediska jeho řádného a včasného splnění. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud zde prováděl výklad a aplikaci běžného práva, které ústavně právní roviny nedosahuje.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 4. 2006 stěžovatel namítal, že krajský soud nepřipustil provedení důkazů ke skutečnosti, že věřitel byl informován o tom, že za něho jako povinného bude plnit třetí osoba, ačkoliv tento důkaz byl již navrhován před soudem I. stupně. Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce; ze soudního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel sice při ústním jednání dne 25. 5. 2004 navrhoval provedení důkazů výslechem pracovníků věřitele, avšak pouze ke konkrétně specifikované skutečnosti, zcela jiné než je otázka možného plnění třetí osobou (č.l. 76). Návrh jiných důkazů ve stěžovatelem uváděném smyslu není v soudním spise obsažen. Nelze proto vytýkat krajskému soudu, že stěžovatelem výše uváděný, leč před obecným soudem neuplatněný důkazní návrh, nepřipustil. Ústavní soud dospěl k závěru, že ani v tomto případě k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň
předseda senátu