ECLI:CZ:US:2006:1.US.291.04
sp. zn. I. ÚS 291/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Ž., nyní V., zastoupené advokátem JUDr. J.O., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2004, čj. 6 A 5/2000 - 58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
V ústavní stížnosti uvedla, že jí byla rozhodnutím F.Ř. B., ze dne 13. října 1999, čj. 270/5586/303/99 R - 20, uložena pokuta za porušení cenových předpisů ve výši 602 343,-- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stížnost, o které rozhodlo Ministerstvo financí dne 15. 12. 1999 pod čj. 16/87270/99/815 tak, že stížnost zamítlo a rozhodnutí F.Ř. potvrdilo. Proti rozhodnutí ministerstva podala správní žalobu, o které rozhodl Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem, jímž žalobu zamítl.
V postupu Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do práva stěžovatelky domáhat se svých práv stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud neposoudil žádnou z jejích námitek jako důvodnou a správní žalobu zamítl. Nesouhlasí se závěry uvedeného soudu o správném zjištění skutkového stavu správními orgány. Podle jejího názoru nebyl správně vyčíslen majetkový prospěch, ze kterého byla odvozena výše pokuty. Tím se Nejvyššímu správnímu soudu nepodařilo úplně a přesně zjistit skutečný stav věci a jeho rozhodnutí trpí vadami, pro které je nutno je zrušit.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, který konstatoval, že řízení proběhlo v souladu s příslušnými procesními předpisy, soud se dostatečně vypořádal se všemi námitkami, tedy i námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Plně odkázal na odůvodnění označeného rozsudku.
Ústavní soud konstatuje, že toto vyjádření nepřineslo, ve vztahu k napadenému rozhodnutí, žádné nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto jeho obsah nebral v úvahu při rozhodování v této věci.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a s obsahu připojeného spisu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 6 A 5/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K porušení ústavnosti mělo, podle stěžovatelky, dojít především tím, že Nejvyšší správní soud neshledal jako důvodnou žádnou z jejích námitek. Jednalo se zejména o nesprávný výpočet majetkového prospěchu a z toho vyplývající výše udělené pokuty, nesprávný výpočet ceny ve vztahu k nákladům a nesprávně zjištěný skutkový stav kontrolními orgány.
V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné poukázat především na skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, ale je, podle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu proto věcně posuzovat vydaná rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností takového hodnocení by se Ústavní soud zabýval jen tehdy, pokud by zjistil, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jinak hodnocení důkazů obecnými soudy neprovádí, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Nepřísluší mu posuzovat hmotně právní závěry obecných soudů, ke kterým dospěly při výkonu své činnosti způsobem, který není v rozporu s procesními předpisy. Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího správního soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Je-li takové tvrzení založeno výhradně na jiném právnímu závěru, než jaký v projednávané věci zaujaly obecné soudy, a nejsou-li prokázány další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu.
Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručuje každému možnost obrátit se ve své věci na nezávislý a nestranný soud. To znamená právo na přístup k soudu za splnění podmínek daných příslušnými procesními předpisy. Uvedený článek nezaručuje, a z povahy věci plyne, že ani zaručit nemůže, aby soud vyhověl každému, kdo se zákonem předvídaným způsobem na něj obrátí. Jinými slovy řečeno, právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny zaručí každému přístup k soudu, ale nikoliv žádoucí výsledek řízení. Ústavní soud v postupu Nejvyššího správního soudu nezjistil žádný zásah do procesních práv stěžovatelky, tím spíše ani do jejích práv ústavních.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci senát Ústavního soudu nezjistil stěžovatelkou tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto ústavní stížnost odmítl podle shora citovaného ustanovení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu