ECLI:CZ:US:2006:1.US.294.05
sp. zn. I. ÚS 294/05
Usnesení
I. ÚS 294/05
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti C. J., zast. JUDr. Radimem Divišem, advokátem, sídlem Pražská 15, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2005, č.j. 11 Cmo 347/2004-106, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31.8.2004, č.j. 42 Cm 127/2002-83, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, Ing. Jana Ulrycha, správce konkurzní podstaty úpadce ZeZan - D.O.S. Karlovy Vary, a.s., v likvidaci, sídlem Jáchymovská 27, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na obnovu řízení.
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že se domáhal obnovy řízení, které bylo vedeno u krajského soudu pod sp.zn. 23 Cm 1481/96, v němž byl žalován o zaplacení částky 250 923,50 Kč s příslušenstvím. V této věci mu byly zasílány na adresu Ž. č.p. 315 poštovní zásilky, jejichž obsahem bylo předvolání na jednání u soudu; protože se však na této adrese již delší dobu nezdržoval (bydlel na adrese N. D. č.p. 5, Ž.), byly zásilky uloženy na poště, po uplynutí úložní doby byly zaslány zpět krajskému soudu. Krajský soud konstatoval doručení podle §46 odst. 4 obč. soudního řádu a vydal rozsudek pro zmeškání. Později se stěžovatel z katastru nemovitostí dozvěděl, že je proti němu nařízena exekuce. Na základě plné moci udělené právnímu zástupci dne 6.8.2002 došlo k nahlédnutí do exekučního spisu a po něm se poprvé dozvěděl o existenci rozsudku pro zmeškání. Dne 6.11.2002 právní zástupce stěžovatele prostudoval spis krajského soudu a dne 4.12.2002 podal žalobu na obnovu řízení. Tuto žalobu krajský soud napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že se stěžovatel nejdéle dne 6.8.2002 dozvěděl o důvodech obnovy řízení a zmeškal tak zákonnou lhůtu k podání žaloby. K odvolání stěžovatele vrchní soud potvrdil usnesení soudu I. stupně. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a zastává názor, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož mu bylo zabráněno možnosti domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a v návaznosti na to být přítomen veřejnému projednání jeho věci s možností se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel je toho názoru, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného posouzení počátku běhu zákonné lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, namítá, že nahlédnutím do exekučního spisu se sice dozvěděl o tom, jaké konkrétní rozhodnutí je proti němu vykonáváno, avšak bez detailního prostudování spisu krajského soudu se nemohl dozvědět o konkrétních relevantních důvodech pro případnou žalobu na obnovu řízení. Teprve seznámením s tímto spisem a teprve na základě konkrétních informací o vadném způsobu doručování se dozvěděl o konkrétním důvodu obnovy řízení. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. Pozn. v závěru ústavní stížnosti stěžovatel doplnil, že na majetek společnosti, která byla v původním sporu žalobcem, byl prohlášen konkurs, proto jako účastníka označil správce konkurzní podstaty.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Vrchní soud v celém rozsahu odkázal na skutkový a právní závěr vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení a konstatoval, že nemá, co by dalšího dodal. Podle jeho názoru nebylo stěžovateli odepřeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Vrchní soud návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Krajský soud se neztotožnil s tvrzením, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného posouzení počátku běhu zákonné lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení; ve svém rozhodnutí vyložil, proč dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti soud neuvedl.
Vedlejší účastník na výzvu k vyjádření, řádně doručenou k jeho rukám, nereagoval.
Ze spisu krajského soudu sp.zn. 23 Cm 1481/96 Ústavní soud zjistil, že žalobce podal vůči stěžovateli návrh na vydání platebního rozkazu k úhradě částky 250 923,50 Kč s příslušenstvím, protože mu dlužil úhradu za dodané zboží (stěžovatel žalobcovu pohledávku uznal co do důvodu i výše). Krajský soud platební rozkaz vydal, doručil mu ho na adresu Ž. č.p. 315, stěžovatel proti němu podal odpor. V roce 2002 mu krajský soud na tutéž adresu dvakrát doručoval předvolání k jednání stanovenému na den 7.3.2002. Zásilky se k soudu vrátily s poznámkou "nevyzvednuto v úložní době", proto soud při jednání konstatoval, že předvolání bylo doručeno postupem podle §46 odst. 4 obč. soudního řádu, a ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání, č.j. 23 Cm 1481/96-36. Také tento rozsudek byl doručován stěžovateli na adresu Ž. 315, zásilka s ním se vrátila, opět s poznámkou "nevyzvednuto v úložní době". Z podkladů předložených stěžovatelem plyne, že stěžovatel dne 4.12.2002 podal ve věci žalobu na obnovu řízení, v níž tvrdil, že písemnosti mu byly doručovány na starou adresu, kde se delší dobu nezdržoval. Krajský soud žalobu zamítl, když uvedl, že byla podána opožděně. Vycházel z toho, že uplynula tříměsíční lhůta k jejímu podání, protože stěžovatel se nejdéle dne 6.8.2002 dozvěděl o důvodu obnovy řízení, neboť ten den podepsal plnou moc právnímu zástupci k zastupování v exekučním řízení. Proti prvostupňovému usnesení podal stěžovatel odvolání, vrchní soud ho potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve vrchní soud upozornil na neúspěšnost žaloby již z toho důvodu, že pokud by byl stěžovateli doručován rozsudek na adresu, na níž se - dle svého tvrzení - již od r. 1998 nezdržuje, pak by rozhodnutí nebylo pravomocné, přičemž předpokladem úspěšnosti žaloby na obnovu řízení je právní moc napadeného rozhodnutí. Dále poukázal na fakt, že stěžovateli byly písemnosti doručovány na adresu Ž. č.p. 313 (pozn. správně má být "Ž. č.p. 315"), na níž si je zásadně nevyzvedával. Přitom dne 21.10.2002 udělil plnou moc, na níž výslovně uvádí bydliště "Ž. 315", stejnou adresu uvádí i v dané věci. Za této situace vrchní soud vyhodnotil jako správný závěr soudu I. stupně, že žaloba byla podána opožděně, neboť není žádných pochyb, že o důvodu obnovy se stěžovatel dozvěděl nejpozději dne, kdy podepsal plnou moc svému zástupci k zastupování v exekučním řízení, tj. 6.8.2002. Soud nemá pochyb o tom, že o důvodu obnovy se stěžovatel dozvěděl nejpozději uvedeného dne, v žádném případě se nemohl dozvědět o důvodu obnovy až nahlédnutím právního zástupce stěžovatele do spisu ve věci samé, tj. dne 6.11.2002, protože do tohoto spisu mohl nahlédnout sám žalovaný již před 6.11.2002, nejpozději uvedeného dne.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno (přitom je zřejmé, že k porušení práva chráněného v čl. 38 odst. 1 Listiny ani evidentně nemohlo dojít, sám stěžovatel k eventuálnímu porušení práva chráněného tímto ustanovením ani neuvádí žádné konkrétní údaje). K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na svou dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo podat žalobu na obnovu řízení, přičemž podstatu ústavní stížnosti tvoří naplnění podmínek pro podání žaloby na obnovu řízení, konkrétně dodržení lhůty. Podle §233 odst. 1 obč. soudního řádu platí, že žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Obecné soudy se dodržením stanovené lhůty zabývaly a náležitě zohlednily okolnosti, které vedly k opožděnému podání žaloby. Stěžovatel musí respektovat, že žaloba na obnovu řízení je jedním z mimořádných opravných prostředků, jimiž se umožňuje zrušení již pravomocného rozhodnutí. Z tohoto důvodu (s přihlédnutím k zásadě právní jistoty, jako atributu právního státu) zákon stanoví poměrně přísné předpoklady pro použití takových instrumentů. Nad rámec posuzování podmínek pro včasné podání žaloby na obnovu řízení Ústavní soud, stejně jako vrchní soud, poukazuje na fakt, že stěžovatel také v ústavní stížnosti uvádí údaje, že je bytem "Ž. 315", byť jej doplňuje adresou k doručování písemností N. D. č.p. 5, Ž.. Na adrese v Ž. č.p. 315 je též vedeno v registru živnostenského podnikání i jeho místo podnikání. Stěžovatelova opakovaná tvrzení, že se nezdržoval v místě doručování soudních písemnosti, tak zůstávají bez náležitého důkazu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu