ECLI:CZ:US:2006:1.US.295.06.1
sp. zn. I. ÚS 295/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MECHANIKA SERVIS, s. r. o. v likvidaci, se sídlem Opava, Krnovská 119, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Opava 6, Bílovecká 62, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2005, čj. 18 Ro 40/2005 - 21, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2006, čj. 2 Cmo 453/2005 - 34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 12. 5. 2006 stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí. Usnesením ze dne 6. 9. 2006, čj. 18 Ro 40/2005 - 21, odmítl Krajský soud v Ostravě odpor stěžovatelky proti platebnímu rozkazu, vydanému týmž krajským soudem pod čj. 18 Ro 40/2005 - 16, pro opožděnost. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 15. 2. 2006, čj. 2 Cmo 453/2005 - 34, shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila řádné doručení platebního rozkazu, protože byl podle ní doručen nesprávné osobě, a nikoli stěžovatelce. Argumentuje tím, že obě napadená rozhodnutí porušují její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje stejné argumenty, které uvedla již v odvolání proti odmítavému usnesení Krajského soudu v Ostravě. Se všemi argumenty se odvolací soud podrobně vypořádal, což vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, na které lze beze zbytku odkázat.
Důvody, které stěžovatelka uvádí ve své ústavní stížnosti, jsou tedy téměř shodné s důvody, které uplatnila již v odvolání. Jedná se tak o další případ, kdy se stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání své věci Ústavním soudem tak, jako by byl další odvolací instancí. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné zákonnosti" a do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout pouze tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomu v přezkoumávané věci nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
První senát Ústavního soudu tedy ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu