ECLI:CZ:US:2006:1.US.297.06.1
sp. zn. I. ÚS 297/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. N., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem, se sídlem Volyňská 1190/3a, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, č. j. 46 T 3/2004 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005, č. j. 6 To 18/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 6 Tdo 1097/2005, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. N., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem, se sídlem Volyňská 1190/3a, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, č. j. 46 T 3/2004 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005, č. j. 6 To 18/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 6 Tdo 1097/2005, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "Městský soud") ze dne 21. 12. 2004, č. j. 46 T 3/2004 (dále jen "rozsudek Městského soudu"), kterým byl shledán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 2. 5. 2005, č. j. 6 To 18/2005 (dále jen "rozsudek Vrchního soudu"), kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu a stěžovatel shledán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 6 Tdo 1097/2005 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu.
Stěžovatel za prvé tvrdí, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, čímž byl porušen čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Namítá, že byl odsouzen za to, že měl uplatnit nadměrný odpočet za 1. čtvrtletí roku 1996, což prokazatelně nikdy neučinil. Tím byl dle jeho názoru porušen i čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rovněž uvádí, že jeho jednání popsané orgány činnými v trestním řízení nebylo možno podřadit pod žádnou skutkovou podstatu uvedenou v trestním zákoně ve znění ke květnu 1996. Zde shledává porušení čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti řešil. Je přesvědčen, že k porušení stěžovatelových práv nedošlo.
Vrchní soud odkázal na odůvodnění rozsudků soudu prvého i druhého stupně a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), popřípadě zamítnuta podle §82 odst. 1 citovaného zákona.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření se stěžovatelovými námitkami nesouhlasí, odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a má za to, že Ústavní soud by ústavní stížnosti neměl vyhovět, přičemž konkrétní způsob ponechává na jeho úvaze.
Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že napadené rozsudky považuje za zákonné.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší státní zastupitelství poznamenalo, že stěžovatel uplatnil podobné výhrady, jako v podaném dovolání. Věří, že soud prvého i druhého stupně postupovaly zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a při stanovení právní kvalifikace důsledně vycházely z 16 odst. 1 trestního zákona. Z uvedených důvodů je přesvědčeno, že nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod a navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníků a vedlejších účastníků stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně předmětný spis sp. zn. 46 T 3/2004 (dále jen "spis Městského soudu"). Po jeho prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že rozsudek Krajského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem Vrchního soudu. Vzhledem k tomu musí v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Ústavní soud dále připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady a postup pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry soudu. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že nebyl dodržen normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů, které vzájemně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly též úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se dodatečně i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Nelze přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že jeho jednání není možno podřadit pod žádnou skutkovou podstatu uvedenou v trestním zákoně (v jeho tehdejším znění). S touto námitkou se vypořádal Nejvyšší soud (str. 11 a následující jeho usnesení) ústavně konformním způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska z části za nepřípustnou a z části za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu