ECLI:CZ:US:2006:1.US.311.06
sp. zn. I. ÚS 311/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Olšanské papírny, a. s., se sídlem Lukavice 21, Zábřeh, právně zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. března 2006, č. j. 22 Cdo 1466/2005-148, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 11. 2004, č. j. 12 Co 928/2003-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž obecné soudy nevyhověly její žalobě o určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, a tvrdila, že těmito rozhodnutími měly být porušeny články 1, 11, 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"), a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, postrádající jakoukoli ústavněprávní argumentaci či odkaz na judikaturu Ústavního soudu, tvrdila, že k zásahu do vlastnického práva došlo tím, že závazky, které pro ni vyplývají ze smlouvy o zřízení věcného břemene, jehož obsahem je povinnost strpět po dobu dvaceti let ukládání odpadních látek, jsou nepřípustné. Ukládání je možné jen na skládce, tedy stavbě zřízené v souladu se stavebním povolením, a předmětný závazek na sebe může vzít jen provozovatel řádně povolené skládky, nikoli "pouhý" vlastník pozemku. K zásahu do práva podnikat mělo dojít tím, že stěžovatelka by (při určité interpretaci smlouvy) byla nucena na vlastní náklady provozovat skládku, a to bezúplatně. Bezplatnost věcného břemene mezi podnikatelským subjekty, a tedy závazek nevyvážený dostatečným protiplněním, odporuje zásadám poctivého obchodního styku a výkonu práv v souladu s dobrými mravy, avšak obecné soudy v tomto směru nevypořádaly stěžovatelčinu argumentaci. Neposkytnutím ochrany jejím právům a protiústavním výkladem jednoduchého práva pak obecné soudy měly porušit čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 11. 2004, č. j. 12 Co 928/2003-120, Ústavní soud zjistil, že krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 6. 2003, č. j. 8 C 51/2000-86, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, z níž byla povinnou stěžovatelka. Krajský soud shledal nedůvodnými odvolací námitky stěžovatelky, které byly v zásadě obdobné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Skutková zjištění označil krajský soud za dostatečná a vady neshledal ani v procesním postupu okresního soudu.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2006, č. j. 22 Cdo 1466/2005-148, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky bylo shledáno nepřípustným, neboť Nejvyšší soud ČR nepovažoval za otázku zásadního právního významu otázku přípustnosti bezplatného zřízení věcného břemene mezi podnikateli, když ve shodě s krajským soudem odkázal na svůj rozsudek ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl i v části, v níž se namítala nepřípustnost obsahové náplně věcného břemene (povinnost strpět skládkování), neboť zde "neshledal nic, nad čím by se měl pozastavit". Tento závěr dovolací soud podmínil skutečností, že musí jít o skládkování, jež je v souladu s veřejnoprávními předpisy a jehož výše je limitována.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně konformně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str.371).
Protože námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecným soudem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními.
Krajský soud konstatoval, že obsah předmětné smlouvy nevybočuje z mezí hypotézy právní normy obsažené v ust. "§151a" občanského zákoníku (správně má být "§151n"). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozh. sp. zn. 20 Cdo 1265/98 na www.nsoud.cz/rozhod.php) krajský soud konstatoval, že věcné břemeno může být zřízeno bezplatně, a to i mezi podnikateli. Krajský soud v reakci na argumentaci stěžovatelky dodal, že mezi podnikateli nelze aplikovat ust. §49 občanského zákoníku, podle něhož může účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, od smlouvy odstoupit. Nejvyšší soud pak rovněž odůvodnil, proč není stěžovatelčino dovolání přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a právní závěry v těchto rozhodnutích obsažené nijak nevybočují z mezí ústavnosti. Předmětnou smlouvu a práva a povinnosti z ní vyplývající je třeba chápat jako výraz smluvní volnosti.
Jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že obchodní zákoník ani nemůže předepisovat výši cen a pokud jde o protiplnění (cenu), pak by snad mohlo být vadou předmětné smlouvy, pokud by se snažila nižší či nulovou cenou dosáhnout vyhnutí se daním, resp. jiným veřejnoprávním plněním, což se však nijak netýká nyní projednávané věci.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. června 2006
František Duchoň
předseda senátu