ECLI:CZ:US:2006:1.US.313.05
sp. zn. I. ÚS 313/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Josefem Douchou, advokátem se sídlem Vestec, Rovná 280, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1224/2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 5 To 80/2004, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 5 T 132/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se P. P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem, ve spojení se shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ, které spáchal tím, že slovně a poté fyzicky napadl poškozeného D. H. (dále jen "poškozený"), kterého opakovaně tloukl pěstmi do obličeje. Stěžovatel se domníval, že jde o svědka J. D., který proti němu svědčil u soudu v jiné jeho trestní věci. Za to byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s dozorem.
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy, a předložil vlastní hodnocení svého jednání. Tvrdil, že jeho útok na poškozeného byl momentálním selháním, na kterém se podstatnou mírou podílela jeho silná opilost. Nešlo tedy o mstu za svědectví. Podle jeho názoru v dané věci nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu stíhaného trestného činu. Z jeho jednání totiž nelze dovozovat úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, neboť k útoku nepoužil žádnou zbraň a v důsledku jeho jednání nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví. Proto mělo být jeho jednání posouzeno pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 TrZ.
Po přezkoumání spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 5 T 132/2002, a obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatel fakticky opakuje námitky, s nimiž se již obecné soudy náležitým způsobem vypořádaly.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli v jeho trestní věci nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení. Toto právo každému zaručuje, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel, věc bude projednána před nezávislým a nestranným soudem, účastník řízení bude mít možnost předstoupit před soud a předestřít svoje důkazní návrhy a soud má povinnost o důkazních návrzích rozhodnout a svá rozhodnutí patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na to, aby věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o právech a povinnostech jednotlivce. Právo na spravedlivé soudní řízení není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížnost je fakticky pouhým nesouhlasem s výsledkem trestního řízení, což ovšem samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nemůže založit.
V projednávaném případě obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily svůj závěr, že v dané věci existuje subjektivní vztah stěžovatele, k porušení předpokládanému v ustanovení §222 TrZ, ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) TrZ. Útok na poškozeného byl intenzivní, agresivní, vedený značnou silou do obličejové části hlavy, tedy do místa s vysokou pravděpodobností zranění, poškozeným nevyprovokovaný a neočekávaný. Stěžovatel zaútočil na poškozeného údery pěstmi. Učinil tak opakovaně a značnou silou. Značná intenzita útoku byla patrna i ze
skutečnosti, že v úvodu útoku byl převržen stůl, u kterého poškozený seděl. Údery byly vedeny do obličejové části hlavy poškozeného, jako jedné z nejcitlivějších a nejzranitelnějších částí lidského těla. Navíc stěžovatel napadl poškozeného zcela neočekávaně a ten nebyl připraven útoku čelit. Důvodem útoku byla msta za domnělé svědectví poškozeného v jiném trestním řízení, vedeném proti stěžovateli. Úmysl stěžovatele narušit fyzickou integritu poškozeného (způsobit mu těžkou újmu na zdraví), z důvodu jeho domnělého svědectví, obecné soudy dovodily také ze skutečnosti, že stěžovatele od dalšího útoku neodradila ani následná oprávněná aktivní obrana poškozeného. Stěžovatel vedl svůj útok proti poškozenému takovou silou a proti nejzranitelnějšímu místu lidského těla, že jeho údery pěstí byly způsobilé způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Stěžovatel si musel být vědom možnosti, že svým jednáním způsobí poškozenému i těžkou újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Proto obecné soudy posoudily jednání stěžovatele jako úmyslné a bezprostředně směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, a to na svědkovi pro výkon jeho povinností, tzn. jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, neboť ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného nedošlo.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením krajského soudu došlo k porušení stěžovatelem namítaného čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu