ECLI:CZ:US:2006:1.US.319.05
sp. zn. I. ÚS 319/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ml. J. Ž., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Havířov - Šumbark, Opletalova 608/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 55/2005, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 4 Tmo 255/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 21. 6. 2004, čj. 103 Tm 8/2004 - 692, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se ml. J. Ž. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (dále též "soud prvního stupně"), pro porušení čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným:
1. proviněním výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"),
2. proviněním znásilnění podle §241 odst. 1 TrZ,
3. proviněním vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) TrZ,
4. proviněním krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) TrZ
5. proviněním výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ,
6. pokusem provinění znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 TrZ
7. proviněním loupeže podle §234 odst. 1 TrZ,
8. proviněním znásilnění podle §241 odst. 1 TrZ
9. proviněním vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) TrZ, která spáchal tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestnímu opatření v trvání pěti let, se zařazením do věznice s dozorem odděleně od ostatních odsouzených do zvláštního oddělení nebo zvláštní věznice pro mladistvé. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. K odvolání stěžovatele odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestním opatření a částečně ve výroku o náhradě škody. Podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do zvláštní věznice pro mladistvé. Rozhodl též o náhradě škody. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 55/2005, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dokazování bylo vedeno výlučně v jeho neprospěch. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly námitkami obhajoby a veškeré návrhy na doplnění dokazování byly soudem zamítnuty, ačkoli návrhu státní zástupkyně bylo vyhověno. Tvrdil, že některá vypočtená jednání, kladená mu za vinu, vůbec nespáchal a ta, jichž se dopustil, měla být posouzena jako přestupek, nikoli jako provinění. V tomto směru rozebral jednotlivé usvědčující důkazy, poukázal na jím tvrzené rozpory a po vlastním hodnocení důkazů dospěl k závěru, že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána. Dále tvrdil, že bylo porušeno také jeho právo na obhajobu, neboť v přípravném řízení u jeho prvního výslechu, stejně jako u výslechu svědků, byli téměř výhradně přítomni advokátní koncipienti. Navíc po svém zadržení byl vyslýchán bez přítomnosti obhájce, zákonného zástupce či orgánu sociálně právní ochrany dětí. Byl sice poučen o právu na právní pomoc, ale fakticky tuto možnost neměl a tak zůstal po celou dobu sám v moci policistů, kteří jej bitím přinutili k doznání k proviněním, která nespáchal. Odvolání doznání v hlavním líčení, s odkazem na vynucené doznání, nebylo účelové a taktikou obhajoby. Dále namítal, že v hlavním líčení byly čteny výpovědi svědků podle §211 odst. 3 písm. a) TrŘ, aniž by byly splněny podmínky pro tento postup. V závěru tvrdil, že při rozhodování o dalším trvání vazby bylo porušeno také jeho právo na ústní jednání o přezkoumání zákonnosti vazby.
Stěžovatel současně navrhl, aby náklady řízení před Ústavním soudem podle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nesl stát a aby Ústavní soud postupoval podle §39 zákona o Ústavním soudu.
K výzvě Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatel téměř doslovně zopakoval svoji argumentaci použitou již v řízení před obecnými soudy. Výhrady stěžovatele neshledal důvodnými a odkázal na argumentaci užitou v odůvodnění svého usnesení.
Vyjádření bylo odesláno právní zástupkyni stěžovatele, která v replice ze dne 10. 8. 2005 setrvala na námitkách uvedených v ústavní stížnosti. Následně, přípisem ze dne 22. 8. 2005, oznámila, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 5 Pp 89/2005, podmíněně propuštěn z výkonu trestního opatření se zkušební dobou v trvání čtyř let.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení před obecnými soudy a polemizuje a právními závěry, které tyto soudy přijaly v napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces. Svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé trestní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení. V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
K námitce, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť zamítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování, Ústavní soud dodává, že je zcela na úvaze obecných soudů, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů, je možné učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele.
V dané věci obecné soudy, zejména soud prvního stupně, ústavně konformním způsobem odůvodnily zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování (viz str. 11 - 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 15 - 16 rozsudku odvolacího soudu). Stejně jako výpovědi policistů, lékařské zprávy o ošetření stěžovatele a změny v tvrzení stěžovatele kde, kým a kdy měl být bit poté, co mu byly výpovědi policistů a další důkazy předestřeny, vyvrátily tvrzení stěžovatele, že byl k doznání přinucen fyzickým násilím ze strany policistů. V tomto směru nepovažuje Ústavní soud za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr, že stěžovatel nebyl nikým fyzicky napaden ani nucen k doznání se k trestné činnosti, znovu opakovat a v podrobnostech odkazuje na označená rozhodnutí obecných soudů (str. 11 - 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 14 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení práva na obhajobu. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 8 - 9) a usnesení Nejvyššího soudu ČR (str. 4 - 6), obhajoba stěžovatele byla od počátku trestního stíhání zajištěna obhájci, kteří mu byli ustanoveni nejprve rozhodnutím Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 25. 9. 2003, sp. zn. 0 Nt 1172/2003, a posléze znovu dne 22. 10. 2003, sp. zn. 9 Nt 1843/2003. Od 29. 1. 2004 stěžovatele zastupovala na základě plné moci JUDr. Zdeňka Poláková. Z označených rozhodnutí je rovněž patrno, že stěžovatel byl vyslýchán vždy v přítomnosti obhájce, příp. substituce v případě prvního výslechu po zahájení trestního stíhání. Avšak ani přítomnost advokátního koncipienta při prvním výslechu stěžovatele, namísto obhájce, nebyla porušením práva na obhajobu. Touto skutečností se zabýval již Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení (str. 4 - 5), který poukázal na fakt, že se jednalo o výslech provedený dne 20. 10. 2003, tj. před účinností zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů. Proto bylo při tomto úkonu postupováno podle ustanovení §291 TrŘ, které upravovalo otázku právního zastoupení mladistvých a na které se vztahovalo i obecné ustanovení §35 odst. 1 TrŘ, jehož druhá věta obhájci umožňuje zastoupení koncipientem, vyjma řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a Nejvyšším soudem ČR.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů rovněž vyplývá, že podmínky pro postup podle §211 odst. 3 písm. a) TrŘ při čtení svědeckých výpovědí byly splněny. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných základních práv a svobod nebylo shledáno.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale pouze jejím petitem, nezabýval se námitkami, které se týkaly vazebních rozhodnutí, neboť stěžovatel navrhl zrušit pouze pravomocná rozhodnutí o vině a trestu. Pro úplnost je namístě doplnit, že i kdyby stěžovatel navrhl zrušit vazební rozhodnutí učiněná v jeho trestní věci, byla by ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, neboť se jednalo o vazební rozhodnutí učiněná do 16. 8. 2004 a ústavní stížnost byla podána dne 2. 6. 2005.
Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech (nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta a odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele) rozhodnout na návrh stěžovatele, podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti hradí stát. Vzhledem k tomu, že projednávaná ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení vyhovět, neboť nesplňuje zákonnou podmínku neodmítnutí ústavní stížnosti.
Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností, Ústavní soud neshledal důvodným ani další akcesorický návrh stěžovatele, a to projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti podle §39 zákona o Ústavním soudu. Argument stěžovatele, že jako mladistvý byl nespravedlivě odsouzen za provinění, která nespáchal, a z výkonu vazby byl ihned umístěn do výkonu trestního opatření, je obdobný, jaký připadá v úvahu i v jiných trestních věcech. Navíc v tomto případě byl stěžovatel, krátce po podání ústavní stížnosti, usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 5 Pp 89/2005, podmíněně propuštěn z výkonu trestního opatření.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu