ECLI:CZ:US:2006:1.US.324.05
sp. zn. I. ÚS 324/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. K. D., zast. JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem, sídlem Staropramenná 17, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2005, č.j. 32 Odo 981/2004-155, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.2.2004, č.j. 58 Co 643/2003-135, ve znění usnesení městského soudu v Praze ze dne 13.2.2004, č.j. 58 Co 643/2003-137, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12.8.2003, č.j. 15 C 114/2000-112, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a R. Š., zast. JUDr. Richardem Králem, CSc., advokátem, sídlem Nad Svahem 9, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13.2.2004, č.j. 58 Co 643/2003-135, ve znění usnesení ze dne 13.2.2004, č.j. 58 Co 643/2003-137, jímž odvolací soud mění a potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12.8.2003, č.j. 15 C 114/2000-112, zamítající jeho žalobu o zaplacení částky 100 000,- Kč. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, a to právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na rovné postavení v řízení garantovanému v čl. 36 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru citovaná rozhodnutí straní vedlejšímu účastníkovi (pozn. stěžovatel ho nesprávně označil jako vedlejšího účastníka č. 3), poskytují mu ochranu při takovém výkonu práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a které krátí stěžovatele v jeho právo na spravedlivou odměnu za řádně a včas splněný smluvní závazek; k tomu byl zcela účelově zneužit výklad ustanovení §266 odst. 4 obch. zákoníku. V další části návrhu stěžovatel popsal vývoj právního vztahu mezi ním a vedlejším účastníkem, když se smlouvou ze dne 1.3.1995 zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby vedlejší účastník měl příležitost uzavřít některou ze smluv týkající se jeho sportovní činnosti. Za to se vedlejší účastník zavázal zaplatit stěžovateli provizi ve výši 20% z částky, kterou na základě takové smlouvy získá (za účelem zjištění základu pro její výpočet se vedlejší účastník zavázal předložit stěžovateli k nahlédnutí smlouvu, která bude uzavřena jeho přičiněním). Posléze byl vedlejší účastník přijat do belgického fotbalového klubu, čímž měl stěžovatel řádně splnit předmět smlouvy a tak mu vzniklo právo na provizi. Vedlejší účastník však nesplnil svoji povinnost, uzavřenou smlouvu stěžovateli nepředložil. Stěžovatel si ji opatřil sám a podle údajů v ní obsažených (vedlejší účastník obdržel při nástupu jednorázovou částku a byla mu přiznána pevná měsíční odměna a variabilní odměny dle výsledků zápasů) se rozhodl požadovat provizi ve výši 200 000,- Kč, protože polovinu obdržel, zaplacení druhé poloviny se domáhal u soudu. Obvodní soud jeho žalobu zamítl, protože došel k závěru, že výše odměny se řídí jen částkou, která je jasná při uzavření zprostředkované smlouvy (tj. jen jednorázovou částkou vyplacenou při nástupu). Stěžovatel se proti rozsudku odvolal a městský soud napadeným rozsudkem přiznal část žalované částky, ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud konstatoval rozpor mezi výkladem stěžovatele a vedlejšího účastníka a s využitím §266 odst. 4 obch. zákoníku posoudil stěžovatelův nárok tak, že když návrh smlouvy předložil stěžovatel, je ujednání o provizi třeba vyložit ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením, jako nepřípustné, odmítl.
V petitu ústavní stížnosti se stěžovatel sice domáhal výslovně jen zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, avšak z označení návrhu na zahájení řízení, jakož i z jeho textu (čl. I.) vyplývá, že napadá též specifikované rozsudky městského soudu a obvodního soudu.
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud zaslal Ústavnímu soudu dvě identická vyjádření, odlišná pouze datem. V nich zdůraznil podmínky přípustnosti dovolání podle obč. soudního řádu a zhodnotil, že se od nich neodchýlil, a protože neshledal existenci žádné z nich, odvolání odmítl. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Městský soud upozornil, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že městský soud přiléhavým způsobem použil ustanovení §266 obch. zákoníku. Pokud jde o důvody jeho použití, odkázal městský soud na str. 4 druhý odstavec odůvodnění. Městský soud dále podotkl, že stěžovatel vlastně nesouhlasí s právním hodnocením věci, avšak neuvádí, v čem mělo dojít k porušení jeho ústavou zaručených práv. Podle jeho názoru právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno a ústavní stížnost považuje z tohoto pohledu za nedůvodnou.
Obvodní soud jen lapidárně odkázal na rozsudek a jeho odůvodnění. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastník doplnil skutkové okolnosti sdělením, že smlouva ze dne 1.3.1995 byla v době, kdy mělo dojít k plnění, neplatná, protože byla nahrazena novou smlouvou identického znění ze dne 3.1.1996. Podle vedlejšího účastníka vznikl mezi ním a stěžovatelem relevantní smluvní vztah až v roce 1997, kdy mu stěžovatel prokázal určité služby a za to přijal odměnu, a to nezávisle na uvedených smlouvách. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a potvrdil rozsudek obvodního soudu.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 15 C 114/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 31.7.2000 vůči žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka) žalobu, kterou se domáhal, aby soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit mu částku 100 000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl v ní, že s ním uzavřel smlouvu o zprostředkování, na jejímž základě mu vzniklo právo na provizi ve výši 200 000,- Kč, žalovaný mu zaplatil pouze 100 000,- Kč, zbytek odmítá zaplatit. Obvodní soud vydal dne 24.11.2000 platební rozkaz, proti němu podal vedlejší účastník odpor, uplatněný nárok neuznal. Po obsáhlém dokazování obvodní soud žalobu zamítl v celém rozsahu s odůvodněním, že stěžovateli vznikl nárok na provizi, že však tento nárok byl plně uspokojen a další nárok není dán. Proti prvostupňovému rozsudku se stěžovatel odvolal, kromě jiného namítal výpočet výše 20% odměny ze základu. Městský soud, po jednání, částečně rozsudek obvodního soudu změnil, a to tak, že stěžovateli přiznal 20 000,- Kč, ve zbytku rozsudek potvrdil (následně byl rozsudek opraven usnesením ze dne 13.2.2004 ve výši přiznaných nákladů řízení). Soud se ztotožnil se zjištěními učiněnými soudem I. stupně, právní hodnocení doplnil aplikací výkladového pravidla obsaženého v §266 odst. 4 obch. zákoníku. Při výpočtu výše stěžovatelova nároku soud vyšel ze zjištění, že mu vznikl nárok na provizi ve výši 20% z částky 30 000,- DM, jestliže byla zaplacena částka 5 000,- DM, zbývá doplatit 1 000,- DM, čemuž koresponduje suma 20 000,- Kč. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, zčásti jako subjektivně nepřípustné (proti vyhovujícímu výroku), zčásti jako nepřípustné, protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem tvrzeného porušení jeho základního práva a konstatuje že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se svých nároků na sjednanou provizi. Obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelovými žalobními návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily adekvátní interpretaci smluvních ujednání mezi účastníky sporu a také vhodně aplikovaly příslušná ustanovení obchodního zákoníku; takovým postupem nebyl vedlejší účastník zvýhodněn. Z faktu, že stěžovatel nebyl úspěšný, nelze vyvozovat, že by soudy stranily vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží vyvolat přesvědčení o pravdivosti právních závěrů ohledně interpretace a aplikace tzv. jednoduchého práva; takové posuzování však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu