ECLI:CZ:US:2006:1.US.333.06.1
sp. zn. I. ÚS 333/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti I. K. a ing. J. K., zast. Mgr. Janem Horáčkem, advokátem, sídlem Palackého 46, Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 20.3.2006, č.j. 12 Co 48/2006-25, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 12.10.2005, č.j. 13 C 156/2005-11, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a ing. T. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc (dále jen "krajský soud"), a rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud"), jimiž jim byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 21 840,- Kč s příslušenstvím. V ústavní stížnosti uvedli, že předmětem sporu byl požadavek vedlejšího účastníka, aby mu stěžovatelé zaplatili nedoplatek na nájemném z bytu, když s účinností od 1.7.2002 jednostranným úkonem stanovil částku vyšší s tím, že toto právo mu dává výměr Ministerstva financí 01/2002, oba soudy tomuto požadavku vyhověly. Stěžovatelé mají za to, že rozhodnutími soudů obou instancí bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jimi byla porušena jejich práva zaručená čl. 2 odst. 3 Listiny, když soudy rozhodovaly tak, že bylo porušeno jejich právo jednat způsobem stanoveným čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). K tomu namítají, že okresní soud jim uložil povinnost, která nemá oporu jak v objektivním právu, tak ani ve smluvních vztazích mezi účastníky, soudy nebraly v úvahu tvrzení, že výměr Ministerstva financí šel nad rámec zmocnění dostávajícího se mu zákonem o cenách č. 526/1990 Sb., čímž cenový orgán přesáhl své oprávnění v oblasti cenové regulace (s odkazem na nález Ústavního soudu č. 528/2002 Sb.). Upozorňují, že již v řízení před obecnými soudy tvrdili, že není dán zákonem žádný prostor proto, aby soud určil výši obvyklého nájemného znaleckým posudkem a na jeho základě vynesl rozhodnutí deklaratorní povahy s účinky ex tunc, konkrétně s účinky pro období od 1.7.2002 do 16.6.2005 (tj. do dne podání žaloby) a až od tohoto data mohlo být postupováno soudem ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 20/05, čímž sám tvoří právo se zpětnou účinností a zcela nepředvídatelným způsobem tak zasahuje do právní jistoty účastníků právních vztahů. Na základě těchto argumentů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Ćl. 2 odst. 3 Listiny:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 36 Listiny:
odst. 1
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ...
odst. 2
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 2 odst. 4 Ústavy:
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud pouze lapidárně sdělil, že trvá na svém právním posouzení věci a že má za to, že argumentace stěžovatelů nedosahuje ústavně právní roviny. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Dle názoru okresního soudu stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, protože nepodali dovolání, jehož přípustnost by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Dále poukázal na stěžovateli provedené chybné vyhodnocení názoru Ústavního soudu na aplikované právní předpisy, zejména není možné souhlasit s jejich zjednodušenou interpretací nálezu Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. Ústavní soud v něm nezpochybnil povinnost nájemců podrobit se zásahu do smluvního vztahu ze strany třetí osoby, když stát svými opatřeními vstupuje do oblasti smluvené úpravy nájemného a umožňuje je jednostranně zvýšit. Z nálezu vyplývá, že je postaven na úvahách přesně opačných, než pro něž byla podána ústavní stížnost. Zároveň poukázal, že není správný názor stěžovatelů o tom, že by soud určil výši obvyklého nájemného znaleckým posudkem, protože soud provedl znalecký posudek pouze k prokázání správností výpočtu regulovaného nájemného v souladu s cenovým výměrem. Z uvedených důvodů považuje okresní soud ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl, aby byla buď odmítnuta (s ohledem na nevyčerpání všech procesních prostředků) nebo zamítnuta (vzhledem k dalším důvodům).
Vedlejší účastník reagoval na výzvu k vyjádření pouze tím, že Ústavnímu soudu zaslal kopii dohody o narovnání uzavřené dne 21.6.2006 se stěžovateli. V této dohodě se stěžovatelé zavázali uhradit v den uzavření smlouvy částku 65 000,- Kč na vyrovnání přisouzené sumy s příslušenstvím. Vedlejší účastník nereagoval na požadavek povinného právního zastoupení, proto Ústavní soud k jeho podání nepřihlédl.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 13 C 156/2005 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník, v postavení žalobce, se na stěžovatelích domáhal úhrady částky 19 600,- Kč, později upravenou na 21 840,- Kč, jako dlužného nájemného a příslušenství, když tvrdil, že jim s účinností od 1.7.2002 předepsal nájemné podle výměru MF č. 01/2002. Stěžovatelé se žalobním návrhem nesouhlasili, protože nárok žalobce opřel o již neexistující právní úpravu. Okresní soud rozsudkem ze dne 12.10.2005, č.j. 13 C 156/2005-11, žalobě v celém rozsahu vyhověl, když zjistil správnost výše žalobcem předepsaného nájemného. Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali odvolání, v němž namítali nesprávné právní posouzení věci, protože na základě nezákonného cenového výměru nemohla vznikat práva ani povinnosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 20.3.2006, č.j. 12 Co 48/2006-25, prvostupňový rozsudek potvrdil, neboť zjistil, že odvolání není důvodné. Ztotožnil se s právními názory okresního soudu, vyjma toho, že by nárok žalobce byl nárokem z bezdůvodného obohacení, protože jde o nárok z titulu nájemního vztahu.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud shledává, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jim bylo upřeno právo obrátit se na soud,anebo by závěry obecných soudů, skutkové a právní, byly v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním (v této souvislosti poukazuje Ústavní soud na omyl stěžovatelů v právní kvalifikaci práva na soudní ochranu, protože ho mylně označili jako ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny).
Taková situace však v projednávaném případě nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů vznášet námitky proti uplatněnému žalobnímu návrhu. Stěžovatelé totiž evidentně nehodlají vzít na vědomí právní závěry obecných soudů, které jsou založeny na adekvátní právní úpravě. Nemohou ani tvrdit, že by jim byla uložena povinnost nad rámec zákona, protože v daném případě jde o aplikaci §696 obč. zákoníku (ve znění účinném v době rozhodování) umožňující jednostranné zvýšení nájemného postupem stanoveným zvláštním právním předpisem - takovým předpisem je též výměr ministerstva (viz část. IV. A odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 528/2002 Sb.). Jejich námitka, že výměr byl nezákonný, nemůže obstát, protože v době jednostranného zvýšení nájemného vedlejším účastníkem byl tento výměr závazný. Z výroku nálezu Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. vyplývá, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu se tohoto výměru nedotklo. Ústavní soud shledal, že interpretace a aplikace příslušných ustanovení byla provedena obecnými soudy ústavně konformním způsobem, tudíž v průběhu řízení nedošlo k porušení žádného z ustanovení Listiny a Ústavy, jež stěžovatelé namítají. K tomu ještě Ústavní soud dodává, že jeho přístup k právním předpisům regulujícím nájemné z bytu ústící do jejich opakovaného rušení byl založen na odlišných a zcela opačných pohnutkách, než které prezentují stěžovatelé. Jak je zřejmé z odůvodnění nálezů č. 130/2001 Sb., č. 528/2002 Sb., č. 84/2003 Sb. i č. 252/2006 Sb. bylo rušení takové protiústavní regulace nájemného deformujícího samotnou podstatu vlastnictví výrazem ochrany pronajímatelů, nikoliv nájemců (z tohoto důvodu se stěžovatelé nemohou závěrů z těchto nálezů dovolávat).
K představě okresního soudu o nevyčerpání procesních prostředků stěžovateli Ústavní soud dodává, že mezi tyto prostředky nepatří tzv. nenárokové dovolání, tudíž ústavní stížnost byla z tohoto hlediska přípustná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu